Proust, Marcel: Hledání ztraceného času

Proust, Marcel
Hledání ztraceného času

ukázka beletrie zahraniční

Abych se dostal ke knížeti de Guermantes, najal jsem si vůz, neboť ten už nebydlel ve svém někdejším paláci, ale ve velkolepém domě, který si dal postavit v Avenue du Bois. Jednou z chyb lidí z elegantní společnosti je právě, že nechápou, že chtějí-li, abychom v ně věřili, museli by v sebe věřit nejprve oni sami, nebo alespoň respektovat základní prvky naší víry. V dobách, kdy jsem věřil, jakkoli jsem věděl, že tomu tak není, že Guermantovi obývají určitý palác na základě svých dědičných práv...

Marcel Proust: Hledání ztraceného času. Přel. Prokop Voskovec; Jiří Pechar, 2. vyd., Rybka Publishers, Praha, 2012

Ukázka: Čas znovu nalezený, VII., s. 168–169

Abych se dostal ke knížeti de Guermantes, najal jsem si vůz, neboť ten už nebydlel ve svém někdejším paláci, ale ve velkolepém domě, který si dal postavit v Avenue du Bois. Jednou z chyb lidí z elegantní společnosti je právě, že nechápou, že chtějí-li, abychom v ně věřili, museli by v sebe věřit nejprve oni sami, nebo alespoň respektovat základní prvky naší víry. V dobách, kdy jsem věřil, jakkoli jsem věděl, že tomu tak není, že Guermantovi obývají určitý palác na základě svých dědičných práv, proniknout do paláce toho čaroděje nebo té víly, dosáhnout, aby se přede mnou otevřely ty brány, které zůstávají zavřeny, dokud člověk nepronese kouzelné zaříkávadlo, mi připadalo zrovna tak nesnadné jako dosáhnout toho, abych směl promluvit se samotným čarodějem nebo se samotnou vílou. Nic pro mne nebylo snazší než namluvit sám sobě, že starý sluha, který byl najat den předtím nebo kterého zapůjčila Potelova a Chabotova restaurace, je přímým potomkem, synem nebo vnukem těch, kteří rodině sloužili už dávno před revolucí, a byl jsem ochoten s nevyčerpatelnou dobrou vůlí vidět v portrétu, který byl měsíc předtím zakoupen u Bernheima mladšího, portrét nějakého předka. Ale okouzlení je nepřenosné a vzpomínky se nedají rozdělit, a z knížete de Guermantes teď nezbývalo už nic moc, když iluze mé víry sám demaskovat tím, že se nastěhoval do Avenue du Bois. Pod tamtěmi stropy, které jako by se byly měly zřítit, když tam ohlásili svého času moje jméno, a pod nimiž by bylo pro mne pořád ještě přetrvávalo v ovzduší hodně toho někdejšího kouzla a obav, se teď odbývaly večírky jakési Američanky, která pro mne nebyla ničím zajímavá. Moc, kterou na nás věci působí, netkví přirozeně v nich, a protože jim ji udílíme jenom my sami, nějaký mladý měšťanský gymnasista zakoušel nejspíš v této chvíli před domem v Avenue du Bois tytéž city jako kdysi já před bývalým domem knížete de Guermantes. To proto, že tento gymnasista byl pořád ještě ve věku, kdy se na všechno snadno věří, ale já jsem tento věk už překročil a tuto výsadu jsem už ztratil, tak jako člověk, který není už zcela mladý, ztrácí schopnost rozkládat polykané mléko v stravitelné částice, jakou mají děti, což dospělé nutí, aby mléko pili pro jistotu po malých dávkách, kdežto děti mohou donekonečna sát, aniž mezitím vůbec vydechnou. Přestěhování knížete de Guermantes mělo však pro mne alespoň tu výhodu, že vůz, který pro mě přijel, aby mě tam zavezl, a v němž jsem rozvíjel právě tyto úvahy, musel projíždět ulicemi, které směřují k Champs Elysées. Byly v té době velmi špatně vydlážděné, ale jakmile jsem se v nich ocitl, byl jsem nicméně vytržen ze svých myšlenek právě tímto dojmem svrchovaného zklidnění, jaký člověk zakouší, když pohyb vozu začne být najednou snadnější, poklidnější a nehlučnější, jako když se před námi třeba otevře brána parku a vůz projíždí po cestách pokrytých jemným pískem nebo zvadlým listím; z materiálního hlediska k ničemu takovému nedošlo, ale cítil jsem náhle, jak zevní překážky zmizely, protože jsem už nepotřeboval vynakládat to úsilí, jaké musíme vyvíjet, aniž si to uvědomujeme, když svoji pozornost přizpůsobujeme novým věcem: ulice, kterými jsem v té chvíli projížděl, byly právě ty dávno zapomenuté ulice, jimiž jsem kdysi chodíval s Františkou na Champs Elysées. Půda pod nimi věděla sama od sebe, kam je třeba jet; její odpor byl přemožen. A jako když se letec, jehož letadlo se až do té chvíle namáhavě pohybovalo po zemi, náhle „odlepí“, stoupal jsem pozvolna k tichým výšinám vzpomínky. Tyto ulice budou pro mne v Paříži vždycky jakoby z jiné hmoty než ulice ostatní. Když jsem přijel na roh královské ulice, kde býval kdysi stánek obchodníka s fotografiemi, které Františka milovala, připadalo mi, že vůz, který teď vtahovaly do své dráhy stovky někdejších procházek, se musí nevyhnutelně pohybovat sám od sebe. Neprojížděl jsem stejnými ulicemi jako ti lidé, kteří se tu ten den procházeli, nýbrž jakousi pohyblivou, smutnou a sladkou minulostí. Byla ostatně utvářena tolika různými minulými obdobími, že bylo pro mne nesnadné rozpoznat příčinu té melancholie. rozlišit, jestli vyplývala z těch chvil, kdy jsem kráčíval vstříc Gilbertě a bál se přitom, že nepřijde, nebo z blízkosti jistého domu, o němž mi bylo kdysi řečeno, že tam Albertine svého času zašla s Andrée, nebo z toho filosofického významu marnosti, který bývá jakoby symbolizován určitou cestou, po níž jsme tisíckrát kráčeli naplněni vášní, jež teď už neexistuje a která kdysi zůstala bezvýsledná, cestou jako byla například ta, po níž jsem kdysi spěchával po obědě vždycky s tak horečnatým chvatem, abych se podíval na čerstvě vylepený plakát ohlašující představení Faidry nebo Černého domina.

 

překlad © Prokop Voskovec, Jiří Pechar
ukázka z části Čas znovu nalezený románu M. Prousta Hledání ztraceného času
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Rybka Publishers

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.