Letošní padesátník Stefan Kisjov vydal tento tehdy svůj v pořadí čtvrtý román v roce 2003, od té doby se Kat dočkal ještě několika vydání, v roce 2008 v nezkrácené podobě. V roce 2004 se díky němu stal Kisjov prvním nositelem ceny dnes už neexistující Nadace VICK za nejlepší bulharský román. Autor sídlí v současné době v Praze.

Naďa Aljanabiová, která zpřístupnila Kata českým čtenářům, si za podklad pro překlad vybrala verzi z roku 2003 (vydalo nakladatelství Žanet 45). Překladatelka mohla na tomto překladu plně zúročit své letité zkušenosti jak překladatelské, tak tlumočnické. Posledně jmenované zejména proto, že v románu nepřevládá prvoplánový popis často absurdních událostí v komunistickém Bulharsku, ale za slovy se skrývá nezřídka sarkasmus či ironie a bylo na Nadě Aljanabiové jakožto překladatelce, aby to vycítila. A dařilo se. Důkazem jsou kupříkladu „tečky“ čili vtipná, sarkastická, ironická či jiná zakončení jednotlivých úseků pěti kapitol, do nichž je román rozčleněn: Vzdálený ostrov, Můj otec klaun, Kyklop, Velký trik a Epilog.

Vzdáleným ostrovem zde hlavní hrdina nazval Velikonoční ostrov, kde se po nesčetných v románu popsaných peripetiích usadil. Tady ho navštíví světoznámý spisovatel Steven Larry King s úmyslem napsat, inspirován životem Stefana Gatěva, thriller. Zde si můžeme povšimnout jedné z vtipně vyřešených překladatelských výzev: hlavní hrdina Стефан Гащев převeden do češtiny jako Stefan Gatěv („гащи“ v bulharštině znamená totéž co v češtině „gatě“). Na druhou stranu už v originálu je Velikonoční ostrov nazván jako Пасха, což však doslovně znamená pouze Velikonoce, nikoliv Velikonoční ostrov (muselo by být Ниси ту пасха), zde se překladatelka zhostila překladatelského „zádrhele“ se ctí, převedla jako Pascua a dále se věnovala textu originálu.

Kapitola Můj otec klaun je jakousi předehrou pro to, co má teprve následovat. Gatěv vypráví o otci alkoholikovi, který svěří synovi – jak už to tak otcové dělávají – veliké tajemství: ve skutečnosti je mimozemšťan. Na planetu Zemi se dostal šťastnou náhodou po ztroskotání své kosmické lodi. Čtenář v jednom z mála dialogů knihy začíná tušit, že by hlavního hrdinu mohlo potkat něco podobného. Předtím se ale seznamuje se surovým popisem neveselého dětství chlapce postiženého křivicí a hluchotou, žijícího nejdřív v cirkusové maringotce, pak ve sklepním bytě. Popisy jsou strohé, hlavní hrdina jako by neměl ambice dělat hluboké psychologické sondy. Vše se odehrává v popisné rovině příčin a důsledků. Jsou to léta okupace Československa, které se tatínek Evtim zúčastnil a kde „jenom ztratil iluze“ a stal se z něho „totální alkoholik“ („абсолютен алкохолик“ – str. 25). A v důsledku toho se maminka jala žít promiskuitním životem. Důležitá je ale zmínka o fakíru Tomim, který nejenže Gatěva vyléčil tak, že působil na jeho kundalini (možné i jako kundaliní), to pak dále jako „stočený had“ („змия в покой“ – jako varianta by bylo řešení i „svinutý had“), ale zčásti se Gatěv díky němu (a hladovění) naučil hypnotizovat. A následuje ona typická glosa, závěrečné konstatování: „To teda byla výhra!“ („Голяма работа!“ – str. 58), tentokrát ne v závěru, ale výjimečně někde uprostřed části kapitoly.

Příběh pokračuje klíčovou kapitolou Kyklop, která se odehrává z velké části ve vězení v sofijské čtvrti Banišoara (Банишора – str. 73, nezjištěn důvod, proč nepřeloženo Banišora). Tam se hrdina dostal prakticky díky nešťastné shodě okolností („k mému odsouzení, možná nejneobyčejnější události mého života, došlo po soudním řízení kvůli úmyslnému usmrcení“ – „предумишлено убийство“ či také „úmyslné zabití“ – str. 73), ale stalo se a jeho osud nabírá spád. Čtenář se může nechat pohltit absurdními událostmi, překlad je stále přirozenější, jako by se i překladatelka stále více ponořovala do děje, a tím se stává i výpověď hlavního hrdiny pro českého čtenáře přesvědčivější.

Mimoto jde o zřejmě jedinou do češtiny přeloženou výpověď o praktikách v komunistických vězeních na území Bulharska, přičemž ale samozřejmě nemůžeme zapomenout na to, že se jedná o fikci. Příběh je zde dovedený ad absurdum, kdy je Gatěv konečně poprvé vyvoleným, nejdůležitější osobou, byť na území Ústřední sofijské věznice. Stává se katem, popravčím („екзекутор“ – odtud název románu). On, sám na smrt odsouzený, usmrcuje fiktivním fotoaparátem svoje spoluvězně. K dovršení všeho je i atentátníkem – travičem bulharského disidenta v Londýně pomocí deštníku. Přesto už tato kapitola předjímá události, které se odehrají v kapitole následující, hrdina byl totiž původně frekventantem Vysoké školy vojenského letectva v Gorné Mitropolii.

Gatěv sní o Velkém triku – tak je také nazvána kapitola před Epilogem –, chce se stát kosmonautem: „Vlastně se mnou byl jako s člověkem konec, nebyl jsem k ničemu... Ale přesto jsem letěl do kosmu!“ („Всъщност аз бях свършен като човек, за нищо не ставах... Но все пак полетях в Космоса!“ – str. 122) a pohrává si s myšlenkou navštívit při této příležitosti Tatínkovu planetu. Ocitá se, díky shodě náhod, jejichž prapůvod lze vystopovat ze schopností, které mu vetknul fakír Tomi, v kosmickém městečku Bajkonur. Kaleidoskop vzpomínek se obohacuje o milostný románek s kosmonautkou Mášou a Gatěv konečně opouští na pár hodin planetu Zemi v Poljotu 13. Setkává se s mimozemšťany, potažmo s tatínkem, ale rozhodne se vrátit na tu „zlou, krutou Zemi, ale také nejnádhernější,...“ („лошата, жестока Земя, но и най- прекрасната,...“ – str. 134).

V Epilogu se ukáže, že pár hodin trvalo ve skutečnosti dvacet let. Ocitáme se spolu s vypravěčem-hrdinou románu v roce 2003, opět na Velikonočním ostrově, kde se mluvilo dosud nerozluštěným jazykem kohau rongorongo. Kruh se uzavírá.

Překlad je provedený pozorně, precizně, vzhledem k tomu, že hrdina Gatěv je absolventem VŠVL, dá se předpokládat, že i jeho slovník v místech, kde se nejedná o vyloženě emotivní popisy, je kultivovaný, což také Naďa Aljanabiová striktně dodržela.