Moor, Margriet de: Virtuos

Moor, Margriet de
Virtuos

ukázka beletrie zahraniční

Jednoho dne zmizel z naší vsi chlapec. Gasparo Conti měl bledý, dětský obličej, byl baculatý, ale půvabný jako klas rákosu, a když běhal bosý po vesnických pěšinkách za humny s vidlicovitým klackem v ruce, zněl jeho hlas, jeho volání stejně pronikavě jako křik kteréhokoliv jiného kampánského kluka.

Margriet de Moorová: Virtuos. Z nizozemského orig. De Virtuoos přel. Magda de Bruin Hüblová. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2013, 144 s.

Prolog

Jednoho dne zmizel z naší vsi chlapec. Gasparo Conti měl bledý, dětský obličej, byl baculatý, ale půvabný jako klas rákosu, a když běhal bosý po vesnických pěšinkách za humny s vidlicovitým klackem v ruce, zněl jeho hlas, jeho volání stejně pronikavě jako křik kteréhokoliv jiného kampánského kluka. Bílá košile, poctivice, oblečení, které jeho bratři nebo bratranci bez zábran donosí. Zlatě kropenaté oči. Zmizel ve věku jedenácti let, po noci, kterou můj otec proseděl při hře s jeho otcem.

Ves se jmenuje Croce del Carmine a náš dům stál na jejím západním okraji. Vila měla dvě poschodí, na střeše byla věžička a ze schodiště v průčelí se dalo sejít do tří stran na pozemek s cypřiši a planými broskvoněmi. Kdysi z toho místa jistě vyzařoval přepych a vybraný vkus, já však ve vzpomínkách vidím zavřené okenice, zaklapnuté cembalo a slyším šumění větru v otýpkách klestí, které se v zimě vršily pod arkádami přilehlé budovy. A samozřejmě v duchu vidím pokoj na západ, u hracího stolu sedí můj otec s Benedettem Contim. Je červenec. Okna dokořán. Vzduch, který za bezvětří proniká dovnitř, nevyhnutelně obsahuje závan sopečného kouře. Se zsinalou tváří vyčkává Benedetto Conti na sázku, která by jedním rázem vymazala celou tuto noc.

„...Gasparova operace.“

A příští neděli zůstal otec doma a ke Svaté Monice mě vzala chůva Faustina. Když jsme procházely střední chrámovou lodí, odzpívali už Gloria. Hlouček žen nám ustoupil z cesty. Faustina mě postrčila do lavice a nahnula se, aby mi hbitým pohybem uhladila nové šaty s velkými zlatými ptáky. Pohlédla jsem ke kůru. Po oltářních schodech scházeli čtyři chlapci v červeném, aby napravo od varhan, v kaluži světla zazpívali čtyřhlasé moteto. Znala jsem je všechny.

Za Gaspara, první soprán, nastoupil náhradník.

Ze začátku jsem nepociťovala nic. Ačkoli jsem poslouchala s veškerou odborností svých deseti let, skladbu s pečlivým doprovodem varhan jsem nedokázala hned zařadit. Určité vrchní tóny chyběly. Čtyři hlasy zpívaly s mladickým zápalem a maestro by své Laudate nejraději vynesl do výše třeba i vlastníma rukama. Já jsem však měla před očima podzimní den, pochmurný a zatažený, kdy není ani světlo, ani stín. A vtom na mě padl neznámý smutek a úlek, jako by se mi v hrudi něco roztříštilo. Sklopila jsem hlavu a uvědomila si, že otec věděl, že jít si poslechnout mši nemá tuhle neděli cenu.

„Chci, abys mi řekla, kam se poděl Gasparo,“ pronesla jsem, když jsme co noha nohu mine procházely portálem.
Faustina napřáhla ruku, dotkla se svěcené vody a pokřižovala se. Pak řekla: „Asi je nemocný.“ Jenže já jsem se na ni nepřestala upřeně dívat a ani o krok jsem se nehnula, a tak prostě musela dodat: „Slyšela jsem, že je v Norcii.“ Pak klesla hlasem a začala mi vyprávět, že v Norcii se narodil Benedikt, opat, který byl tak nadpřirozeně svatý, že nezemřel jen tak vleže v posteli, ale vestoje, s očima upřenýma na Madonu. Poslouchala jsem s vědomím, že se mě snaží obelstít, ale přitlumeným hlasem se jí podařilo odlákat mou pozornost. Vložila jsem ruku do její a nechala se poslušně dovést zpátky domů. Norcia, pomyslela jsem si sem tam ospale, a to bylo všechno.

Přesto mi název toho místa nepřestával doznívat v uších jako tajemný a znepokojující refrén. A po letech mě ani neudivilo, když jsem se doslechla o operacích, které tam, v Norcii, s takovým fortelem provádějí.

Chlapci nesmí být víc než dvanáct, dvanáct let je hranice, ale jinocha předurčeného ke zpěvu je třeba sledovat už dávno předtím. Jen znalec zaznamená, že zaoblení čelisti kostnatí. V očích prosvítá únava prozrazující, že kůže a krev se pouštějí do hledání. To je kritický bod. Rty a tváře jsou ještě dětské, ale do pohybů se vkrádá klackovitost a ta rozhoduje: zítra zapřáhneme koně. Zákrok v Norcii není zvlášť závažný. Jen jeden ze čtyř chlapců ho nepřežije. Cílem chirurga je odstranit chámovody a varlata, aniž poškodí cokoliv jiného. Když se to podaří – a daří se to často –, vrátí se dítěti po zhojení rány jak tělo, tak radost ze života. Bude se dál vyvíjet a zbývající žlázy vybaví jeho organismus vzhledem k mimořádným okolnostem několika svéráznými, nevinnými, nádhernými akcenty. Kůží hebkou a téměř lysou. Hrudním košem skýtajícím dostatek prostoru pro mimořádně vytrénované plíce. A hrtanem, dokonale tvarovaným, vydávajícím hlas palčivé krásy, hlas, který dojímá a mámí, který dosvědčuje existenci světa mimo tento svět, nicméně přesto náleží tělu, jež je jako každé jiné: horké, plné temných tužeb.

Léto plynulo. Srpen, měsíc mezi dvěma sklizněmi, věnovali obyvatelé úpatí Vesuvu zábavě. Za svítání mě často podivuhodně probudily selské vozy vracející se kolem našeho domu do vsi. Hlasy zpívaly a housle a galizony vyhrávaly už od předchozího večera, kdy vyjeli. Mám ráda časné jitro. Nový den oknem šimrá spáče na nose.

Jednou večer jsem šla s otcem na náves poslechnout si partu muzikantů z Neapole. Bylo svatého Bibiana. Ves byla plná bryček a povozů. Vzpomínám si, že otec už tehdy moc špatně chodil, přesto nechal sedadla na čestné tribuně potažené plátnem bez povšimnutí. Uprostřed hemžení jsme přihlíželi a poslouchali hudbu tak divokou, že se podobala zlosti. Neapolitáni pomalá tempa nesnesou. Zpěváka a zpěvačku, kteří hnali svou canzonettu přes nejpodivnější melodické zvraty do výšky, doprovázely dvoje housle, dvě mandolíny a cello. Oba měli soprán. Když dívka, protože to tak vyšlo, přebrala spodní melodii, vydával muž, musico, i nadále jako nic své zběsilé hlavové tóny. Kolem mě se tleskalo a křičelo, tančilo se, noc byla cítit ohněm. Když píseň skončila, pustilo se pár lidí do diskuse. Slyšela jsem otce, jak říká: „Ano, to se dá poslouchat.“ Jeho hlas zněl vlídně. Myslela jsem, že celou tu kapelu stejně jako jindy pozve k nám.

Druhý den ráno jsem však stála ve dveřích kuchyně a viděla, že pece jsou chladné. Služebnictvo bloumalo bezcílně po domě. A jediný nástroj, který toho dne naladili, bylo malé křídlo z cedrového dřeva, na němž jsem v té době cvičila Scarlattiho sonáty.

Copak musím kromě vyhnanství sdílet i otcův stesk?

Přála jsem si, abych stála v slavnostní síni a někdo mi svěřil zbrusu nové tajemství. Přála jsem si, aby zase jednou přijela sestra.

A sestra přijela. Jedné krásné soboty přihrčela po příjezdové cestě carrozza tažená šesti koňmi, v níž pod napůl staženou stříškou seděly dvě rozesmáté ženy: Angelica Margherita, otcova nejstarší dcera, a její teta. V první chvíli mě to oslepilo. A najednou se dívám sestře do tváře. Po pevném objetí a políbení si ke mně přidřepla dospělá sedmnáctiletá dáma a jako by teď chtěla jedním rázem zjistit, zatímco neklidně těká očima sem tam, jestli se dost usmívám, jím, spím. Byla krásná. Na kudrnatých vlasech jí jako kdejakému vinaři seděl klobouk ve tvaru bochánku zdobený kohoutími péry.

Angelica Margherita, moje nevlastní sestra, o sedm let starší než já. Celé její dětství bylo přípravou ke sňatku z rozumu. Ona však měla jinou představu. Povzbuzena nepřítomností matky a roztržitostí otce se jedné Květné neděle rozjela do Neapole, k mladé tetě, která si za svou životní zásadu zvolila krásu a požitek. Po roce otec pochopil, že si věno může ušetřit. Teď byl dům vmžiku vzhůru nohama. Od sklepa po půdu se ozýval povyk: otevřte almary, naplňte karafy. V jídelně naslouchal otec dceřiným novinkám.

Učí se řecky. Konverzuje o elektřině. Vlastní pět francouzských rób.
Teta se nahnula dopředu. „Od jara tančí jako balerína v divadle San Bartolomeo.“
V zrcadle jsem zahlédla, jak se otec nevěřícně pousmál.

Jenže to byla pravda. Pozdě v noci, když jsme si šli lehnout, mi sestra vyložila, jak čelit papeži a jak může žena veřejně tančit nejen na neapolských, ale i římských jevištích. Bylo to až dětsky prosté: člověk se převlékne sám za sebe. V řadě mladých tanečníků, kteří oholenými, nalíčenými obličeji a v ženských šatech ztělesňují exotické ženství, se pokaždé vyskytne aspoň jedna dívka. Nosí stejnou paruku jako chlapci a stejné taneční šaty, pod nimiž má podle předpisů kalhoty pevně obepínající stehna. A přitom snad právě ona svou přítomností vyvolává kýženou pochybnost a závrať.

Angelica Margherita si svlékla košili, jako by to byl šátek, kterým měla zavázané oči. Ze své postele jsem sledovala podívanou na ňadra, ještě mírně rozhoupaná, měkká, perleťově růžová.

Prohlásila: „Je mi tam dobře, na mou duši, věř mi, člověk tam radostí šílí.“

Následovaly dny samý třpyt. Když jsem ve společnosti těch dvou žen objížděla po rodinných návštěvách v okolí, opřela jsem se v kočáře dozadu, zvedla oči z koní na nebe a v ničem jsem se nelišila od velkého, bláznivého motýla.

Ano, ale jednou jsem slyšela, jak sestra zamumlala: „Táhni k čertu.“ Stála mezi cypřiši před naším domem. Začínalo se stmívat. Dívala se na průčelí se schodištěm a s okenicemi, jako by ho chtěla uhranout. Druhý den prohodila: „V zimě to tu není žádná slast.“

Brzy nato i se svou družkou zase odjela, aby tančila na jevišti mezi sametovými drapériemi, v kulisách, které snovou architekturou kopulí a podloubí ubíhajících do nedohledna proměňují vzhled světa.

A já jsem zůstala v opuštěné vesnici.

© Magda de Bruin Hüblová
Ukázka z knihy Virtuos
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Pistorius & Olšanská

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2044x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce