Veberová, Veronika; Bílek, Petr A.; Papoušek, Vladimír; Skalický, David (eds.): Jazyky reprezentace

Veberová, Veronika; Bílek, Petr A.; Papoušek, Vladimír; Skalický, David (eds.)
Jazyky reprezentace

recenze literární věda

Kam až sahá lidská schopnost smysluplně pojednat o utváření našeho vlastního světa? Komu všemu jsme ochotni v této oblasti naslouchat? A neskončí naše hledání vytvořením dokonalého jazyka, který sice zprostředkuje hlubinu vědění, ale kterému lidé nebudou rozumět? Babylonem postmodernity se nemůžeme vydat cestou osvícenství, encyklopedie již byly napsány a na většinu z nich padá v knihovnách prach.

Odvaha reprezentovat reprezentaci (re-prezentaci)
Veronika Veberová, Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, David Skalický
(eds.): Jazyky reprezentace. Reprezentace jako teoretický problém ve filozofii a v myšlení o umění a kultuře, v literatuře a filmu. Akropolis, Praha, 2012, 308 s.

Kam až sahá lidská schopnost smysluplně pojednat o utváření našeho vlastního světa? Komu všemu jsme ochotni v této oblasti naslouchat? A neskončí naše hledání vytvořením dokonalého jazyka, který sice zprostředkuje hlubinu vědění, ale kterému lidé nebudou rozumět? Babylonem postmodernity se nemůžeme vydat cestou osvícenství, encyklopedie již byly napsány a na většinu z nich padá v knihovnách prach. Je třeba vzít v úvahu jeden jediný pohled a na jeho podrobném zkoumání dokázat veškerou zakřivenost našeho na první pohled homogenního prostoru. Vezměme si například Bílkovu knihu Hledání jazyka interpretace (2003), která se stala jednou ze základních literárněvědných prací nového tisíciletí. Anebo knihu stejného autora Tesilová kavalérie (2010), zkoumající populární kulturu 70. a 80. let z mnoha úhlů. Předkládaná kniha je pestrý mezioborový nástin umění lidské reprezentace spíše než ucelená suma vědecké teorie. O to více může být čtenář napjatý už při čtení úvodu, ve kterém je na malém prostoru postižena podstatná část problematičnosti centrálního tématu knihy, tedy reprezentace: „Člověk produkuje řeč a gesta, nikoliv skutečnost – řeč všední, řeč obřadu, řeč soudce, učitele, řeč politickou, gesta lásky, nenávisti, vyzývající ke klidu nebo ke vzpouře. Všechny tyto produkované reprezentace se nepřipínají k objektům a situacím vnějšího světa, ale také nikam nemizí“ (str. 8).

Odvaha reprezentovat reprezentaci je jednou z největších kvalit této knihy. Už vydělit z obrovského proudu současného diskurzu podstatné téma a nebát se je na chvíli přenechat jiným kolegům z ostatních oborů je odvážný čin. Představme si jediné téma zkoumané z pohledu přírodních věd, kultury, umění, literatury a filozofie – jako zadání vědecké práce se zdá téměř nemožné. Nicméně pro Jazyky reprezentace jsou tradiční dichotomie či rozdělení věd hudbou vzdálené minulosti. Polyfonie, která zní knihou, není výsledkem tisícihlavého sboru Alexandrovců, ale nadšenou a procítěnou produkcí Dixielandu, který hraje na rohu náměstí. Nic jiného na 308 stranách textu ani nelze čekat, závan čerstvého vzduchu je však výrazný. Různorodost obsažených příspěvků je velká, ne všechny drží stejně kvalitní úroveň, nicméně všem je společná absence hodnotících soudů a jednotná metoda, která zkoumá lidskou kreativitu z kulturního, příp. z pop-kulturního pohledu. Mezi zkoumanými tématy najdeme např. tvorbu Bohumila Hrabala, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Benjamina Kličky, Richarda Rortyho, Harolda Blooma, ale narazíme i na majora Zemana, bratry Mašíny, polistopadovou českou kinematografii nebo též úvahy o přírodě a kultuře či úvahy našem vnímání normalizace a o II. sjezdu Svazu československých spisovatelů.

Pokud bych měl vyzdvihnout některá pamětihodná místa z knihy, rozhodně bych za všechny uvedl několik následujících příkladů. Začněme větou o Stuartu Hallovi z pera Petra A. Bílka: „Hall rozvíjí konstrukční pojetí reprezentace, v němž kultura je chápána jako procesuální činnost, a nikoli jako sféra pozoruhodných stabilních a autonomních rezultátů“ (str. 27). Když David Skalický hovoří o filozofii Richarda Rortyho, říká přiléhavě toto: „Je to naopak často spíše román než vědecká studie, spíše film než filozofická kniha, co se stává impulzem k společenské progresi ve směru větší solidarity a citlivosti pro nespravedlnost a krutost“ (str. 71–72). Jako kdybychom v tomto ohledu zaslechli echo obrany lidového čtení od Josefa Váchala. Skutečnost, že jsme ve většině případů v zajetí narativu, je vhodně ilustrována Josefem Švédou na příkladu Haydena Whitea (článek se zabývá reprezentací bratří Mašínů v normalizaci a v současnosti): „White poukazuje na skutečnost, že narativ není jenom neutrální diskursivní formou, která může nebo nemusí být použita k reprezentaci skutečných událostí, ale že s sebou vždy nese ontologický a noetický výběr se zřetelnými ideologickými a dokonce specificky politickými implikacemi“ (str. 244). Velmi zajímavé je též zkoumání „hard“ a „soft“ popkultury z pera Jaroslava Pinkase. Zejména v kulturně zaměřených příspěvcích o reprezentaci je možné slyšet jisté echo zkoumání motivu spektáklu od Guy Deborda v eseji „O společnosti spektáklu“ od Václava Bělohradského.

Jazyky reprezentace k tématu neříkají zdaleka všechno, nicméně nás velmi vhodně mohou nasměrovat do takové oblasti, kde můžeme o něco svobodněji zkoumat to, co skutečně jsme a co tvoříme. Reprezentace i re-prezentace jsou slova, která v pojetí knihy nejsou zdaleka mrtvá, ba právě naopak. Je třeba se na ně čím dál víc soustředit právě proto, že náš svět utvářejí rozhodující měrou.

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1878x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce