Nesbø, Jo: Švábi

Nesbø, Jo
Švábi

ukázka krimi

„Národní divadlo,“ ohlásil nosový a ospalý hlas z reproduktorů, než se dveře tramvaje rozlétly a Dagfinn Torhus vystoupil do syrového, studeného a stále ještě šedivého zimního rána. Vzduch ho štípal do čerstvě oholených tváří a v záři chabého osloského neonového osvětlení viděl, jak mu od úst stoupá pára.

Jo Nesbø: Švábi. Přel. Kateřina Krištůfková. Kniha Zlín, Zlín, 2013.

Kapitola 2
„Národní divadlo,“ ohlásil nosový a ospalý hlas z reproduktorů, než se dveře tramvaje rozlétly a Dagfinn Torhus vystoupil do syrového, studeného a stále ještě šedivého zimního rána. Vzduch ho štípal do čerstvě oholených tváří a v záři chabého osloského neonového osvětlení viděl, jak mu od úst stoupá pára.

Byl první lednový týden a Dagfinn Torhus věděl, že s postupující zimou se počasí zlepší, že fjord zamrzne a vzduch bude sušší. Vydal se vzhůru po Drammenské ulici k ministerstvu zahraničních věcí. Kolem něj projelo několik osamělých taxíků, jinak byly ulice téměř prázdné. Však také hodiny na budově pojišťovací společnosti Gjensidige, které před ním zářily červeně na černém zimním nebi, ukazovaly teprve šest.

Přede dveřmi vytáhl vstupní kartu. „Pozice: ředitel odboru“ stálo nad fotografií, na které byl o deset let mladší a zíral do aparátu s vysunutou bradou a cílevědomým pohledem přes skla brýlí s ocelovými obroučkami. Protáhl kartičku čtečkou, naťukal kód a odsunul těžké skleněné dveře budovy Victoria Terrasse.

Když sem coby pětadvacetiletý před takřka třiceti lety přišel, nedaly se všechny dveře otevřít stejně snadno. Na Diplomatické akademii, v aspirantském kurzu ministerstva zahraničí, se nedokázal příliš začlenit do kolektivu kvůli svému širokému østerdalskému dialektu a „vidláckému chování“, jak poukázal jeden z mnoha kluků v ročníku pocházejících z Bærumu, okresu s nejvyšší průměrnou výší platů a vzdělanosti v zemi. Ostatní aspiranti byli politologové, ekonomové a právníci a jejich rodiče byli akademici, politici nebo sami náleželi ke „šlechtě“ na ministerstvu, mezi niž se nováčci toužili také zařadit. Dagfinn Torhus byl synem sedláka a měl diplom z Vysoké zemědělské školy v Åsu. Ne že by ho to nějak výrazně trápilo, věděl však, že pro další kariérní postup jsou důležité správné konexe. Svou snahu naučit se sociální kódy proto doplňoval velice tvrdou prací. Bez ohledu na společenské rozdíly měli všichni aspiranti společné pouze nejasné představy o svém budoucím směřování v životě. Věděli jediné – že se musejí držet jediného směru: vzhůru.

Dagfinn Torhus vzdychl a pokývl pracovníkovi bezpečnostní agentury, který mu přisunul pod skleněnou přepážkou noviny a obálku.
„Už tu někdo…?“
Strážný zavrtěl hlavou.
„Jste tu jako obvykle první, pane Torhusi. Ta obálka je z odboru centrálních systémů a technologií, dodali ji dneska v noci.“

Dagfinn Torhus ve výtahu, který ho vyvážel vzhůru budovou, sledoval, jak se rozsvěcují a zhasínají jednotlivé číslice. Kdysi ho napadla myšlenka, že každé patro symbolizuje určité období jeho kariéry, a každé ráno si ji tedy promítal.

Přízemí představovalo první dva roky v kurzu základní diplomatické přípravy na Diplomatické akademii, ty dlouhé nezávazné diskuze o politice a historii a hodiny francouzštiny, jimiž se protrpěl.

První poschodí, to byl personální odbor. Na první dva roky byl vyslán do Canberry, potom na tři roky do Mexika. Celkem pěkná města, ano, nemohl si stěžovat. Sice jako svou preferenci uvedl Londýn a New York, jenže to byla prestižní místa, o která se ucházeli i všichni ostatní, a proto se rozhodl, že není nutné považovat to za porážku.

Ve druhém patře se vrátil zpátky do Norska, bez štědrých diet a příspěvků na bydlení, které mu předtím umožňovaly žít v jistém nadbytku. Potkal Berit, ta otěhotněla, a když bylo načase začít usilovat o vyslání na další zastupitelský úřad, byl na cestě už druhý potomek. Berit pocházela ze stejného kraje jako on sám a denně si telefonovala s matkou. Rozhodl se, že chvíli počká, a místo toho pracoval jako šílený, psal sáhodlouhé rozbory o bilaterálním obchodu s rozvojovými zeměmi, sepisoval projevy ministrovi zahraničí a ve vyšších patrech sklízel uznání. V žádném jiném státním úřadě není konkurence natolik vyhraněná jako právě v zahraničních službách, kde je hierarchie tak očividná. Dagfinn Torhus chodil každý den do kanceláře jako voják na frontu, klopil hlavu a nechával si otevřená zadní vrátka, avšak uměl pěkně vystrčit růžky, jestliže se mu naskytla příležitost někoho si podat. Dostalo se mu několika poplácání po rameni, věděl, že „si ho všimli“, a snažil se Berit vysvětlit, že by pravděpodobně mohl dostat Paříž nebo Londýn, avšak ona se poprvé v jejich doposud nedramatickém manželství postavila na zadní. Vzdal se.

Pak přišlo třetí patro a další rozbory, funkce tajemníka a zvýšení platu, než se jen tak na otočku dostal do personální rady v jedničce.

Získat práci v personální radě bylo mimochodem na ministerstvu zahraničí něčím zvláštním, zpravidla to býval signál, že cesta vzhůru je otevřená. Něco se však přihodilo. Ve spolupráci s personálním odborem rada navrhovala žadatele na různé zahraniční posty a tato práce přímo ovlivňovala kariéru ostatních. Možná napsal své jméno na špatný zastupitelský úřad, ukázal palec dolů člověku, který se nakonec přece jen prosadil a nyní sedí kdesi nad ním a tahá za neviditelné nitky, jež řídí život Dagfinna Torhuse i ostatních na ministerstvu.

Nesbo Nesboe Nesbö

překlad © Kateřina Krištůfková
úryvek vychází na iLiteratura.cz v rámci blogtour knihy
Švábi od Joa Nesbøho. 11 % knihy za 11 dní zdarma.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4436x

katalogy

Inzerce
Inzerce