Drozda, Robert: Pohádky pana přednosty

Drozda, Robert
Pohádky pana přednosty

recenze dětská

Pohádky pana přednosty jsou jedna z nejnovějších knížek z železničního prostředí, které malé děti okouzluje již řadu generací. Napsal je bývalý výpravčí Robert Drozda, „co celý život dráze sloužil“, tedy opravdový odborník, který má k tématu co říct. Dětští čtenáři, již se skutečně zajímají o železnici, mu porozumějí. Ti ostatní se možná budou ke konci knihy již nudit.

Pohádky o mašinkách od odborníka výhradně pro odborníky
Robert Drozda
: Pohádky pana přednosty, Junior, 2012, 112 s.

Pohádky pana přednosty jsou jednou z nejnovějších knížek z železničního prostředí, které malé děti okouzluje již řadu generací. Napsal je bývalý výpravčí Robert Drozda, „co celý život dráze sloužil“, tedy opravdový odborník, který má k tématu co říct. Dětští čtenáři, již se skutečně zajímají o železnici, mu porozumějí. Ti ostatní se možná budou ke konci knihy již nudit.

Ve stanici Záhořice bydlí se svou ženou Františkou pan přednosta Otakar Drahorád. Má šest vnoučat, která k němu jezdí na prázdniny. Večer je všechny uloží společně do postele a vypráví jim pohádku. Vypravěč je to místy obratný, místy šikovný méně, každopádně je hodně upovídaný. Jeho příběhy, přestože se všechny odehrávají na železnici, většinou v jedné stanici, jsou poměrně různorodé. Některé z nich se i ve skutečnosti mohly odehrát (O výpravčím, co všechno věděl), jiné jsou od prvních vět smyšlené a pohádkové (O neposlušném návěstidle, O spravedlivé závoře) nebo připomínají pověsti (Kterak psi ke slevě na dráze přišli), mnoho z nich vzdává hold drobným postavičkám na dráze (O zapomenutém vechtrovi) a výjimkou nejsou ani příběhy rázu detektivního (O šikovném průvodčím, Ztracené vlaky). Co kapitola, to trochu jiný žánr. Dědeček zkrátka vypravuje pohádky z hlavy, jak se mu zlíbí, a během svého líčení použije úplně všechno, co mu přijde na jazyk. Jeho vnoučata ho dobře znají a mají ho ráda, takže není pochyb o tom, že dědečkovy příběhy milují. Knižní Pohádky pana přednosty ovšem oslovují širší čtenářskou veřejnost, která je pestrá, náročná a možná má zkušenost i s jinými autory pohádkových knih o železnici (například Pavel Nauman se svými Pohádkami o mašinkách nasadil laťku tak vysokou, že ji těžko někdo překoná). Na příbězích Roberta Drozdy je exemplárně vidět, že o dané problematice ví úplně všechno, ale místy tápe ve vypravěčském stylu a množstvím vědomostí jako by kazil samotný příběh. Ten má pokaždé promyšlenou zápletku, která musí být za každou cenu zajímavá a dobrodružná, její rozplétání je napínavé a poměrně dlouho mezi všemi železničářskými termíny (často vysvětlovanými pod čarou) graduje, pointa však mezitím vyšumí do ztracena. Vypravěč čtenáře někdy tak napíná (přestože ten dávno tuší, jak to skončí) a závěr je tak oddalován, až to dětská pozornost nevydrží a těsně před rozuzlením to vzdává. Po celou tu dobu se vypravěč jakoby „směje pod vousy“, neustále komentuje příběh drobnými poznámkami a průpovídkami, vstupuje do děje s doplňujícími vysvětlivkami a poučeními a často používá vtípky a frazémy hraničící s klišé. S čím si autor knihy skutečně pohrál, jsou postavičky příběhů a jejich pojmenování, která naznačují jejich charaktery. Již jména šesti vnoučat napovídají, že jazyk český může být velkým zdrojem rozmanitosti, jen ho umět využít. Setkáme se samozřejmě s klasickým Karlem Dvořákem a také panem Pěnkavou, Vlasákem, Jelínkem, Žemličkou, Makovičkou, Valentou, Mílou Vazelínou, Bílkem, Nováčkem a dalšími. Pestrost povah se netýká jen lidí, ale i strojů, výhybek, závor a návěstidel. Na mnoha místech v knize narazíme na momenty, ve kterých téměř hmatatelně cítíme autorovu radost z tvorby, zkrátka kde byl „ve svém živlu“ a kde se všemožnými způsoby snažil přenést své nadšení na adresáty. Těm by rozhodně mělo být přes šest let, aby byli schopní pojmout vše to, co vyprávění nabízí (čísla, spoje, města, křížení kolejí, morseovky, hektometrovníky, baucuky, pešunky atd.).

Předešlé hodnocení může potenciální čtenář brát jen jako rýpavé připomínky ke stylu vyprávění; poukazují na chyby, kterých se spisovatel při hledání svého stylu dopouští. S populárností a oblíbeností u dětí ovšem nemusí vůbec souviset. Vždyť jak sám autor píše v doslovu/dopise dětem na závěr, příběhy zřejmě původně vznikly na objednávku pro časopis. (Anebo se jednalo jen o jeden z nich? Dopis je poněkud chaotický a charakteristicky upovídaný a čtenář si nemůže být ničím jistý.) Tudíž samotné psaní je zřejmě výsledkem jisté čtenářské poptávky, děti/čtenáři patrně chtěli slyšet příběhy další. Stylistické nedostatky tudíž v žádném případě nemusí znamenat propad knihy u čtenářů – malí milovníci vláčků a budoucí výpravčí z nich budou nadšení. Schválně, udělejte si doma test. Přečtěte svým dětem následující ukázku. Je to začátek pohádky O neposlušném návěstidle, který rozhodně odhalí skutečný zájem o problematiku. Pokud s ním uspějete, máte doma odborníka a je kniha právě pro vás. Pokud to nevydržíte (rodiče i děti), tak se nenuťte.

„Návěstidla jsou světelná a mechanická. Světelná dávají návěsti pouze pomocí světel, mechanická ve dne polohou ramene návěstidla a v noci ještě k tomu světlem. Návěst Stůj je všude na světě červené světlo. Mechanické návěstidlo ji znázorňuje ještě vodorovnou polohou svého ramene. Volno, to je zelená barva nebo šikmo zdvižené rameno návěstidla. Ve velkých stanicích je potřeba, aby strojvedoucí poznal, zda jede do stanice na přímou kolej a může jet plnou rychlostí, nebo zda sice vjet může, ale pojede na kolej vedlejší, my říkáme do odbočky, a pak musí jet rychlostí menší, aby se ve výhybkách nepřevrátil. A proto vznikla návěstidla se dvěma rameny, která v poloze šikmo vzhůru říkají strojvedoucímu: můžeš jet do stanice, ale pozor – opatrně.“

Závěrečná poznámka: Pohádky pana přednosty velmi krásně ilustroval pan Jiří Bouda, další z lidí, kterým byla železnice souzena. Je to poznat. Klasické, reálné, překrásné!

© Bohumila Adamová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jana Porcalová, 04.01.2014 09:15
Drozda, Robert: Pohádky pana přednosty
Už když vycházely ty roztomilé příběhy v časopisu jsem se na ně těšila, dokonce jsem telefonicky agitovala v redakci pro jejich vydání knižně. Je mi sice už šestašedesát, ale mít je doma v knihovničce prostě musím.
Vložil: Vladimír Klimeš, 29.12.2013 21:33
Drozda, Robert: Pohádky pana přednosty
Nebyl bych tak příkrý. Dětí, které milují dráhu a mají o ní udivující znalosti, které si díky uvedené knize nenásilně rozšiřují, aniž by jim v paměti uvízly nesmyslné představy, je rozhodně více, než je přesvědčena autorka článku. Ostatní mohou číst o princeznách.
Vložil: Sojka, 11.11.2013 07:20
Drozda, Robert: Pohádky pana přednosty
Pohádky si pořídím pro vnoučata, vždy když vyšla pohádka v časopise, pohladila mne po duši. Vozmistr Vazelína.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 4225x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce