Willis, Connie: ...o psu nemluvě

Willis, Connie
...o psu nemluvě

recenze sci-fi

Oproti předchozímu česky vydanému románu Američanka Connie Willisová překvapuje. Její sci-fi o cestování časem totiž parafrázuje humoristickou klasiku Jerome Klapky Jeromea. A podařilo se jí vytvořit vtipnou sci-fi, která sice nedosahuje úrovně Tří mužů ve člunu, ale úsměv z tváře při jejím čtení nezmizí nikdy.

Mluvě o kočce a pařízku
Connie Willisová: … o psu nemluvě. Přel. Robert Tschorn, Triton, Praha, 2012, 504 s.

V desáté kapitole mě Connie Willisová definitivně dostala. Byl bych v té chvíli ochotný lehnout si na záda jak hlavní pes románu Cyril, vytrčit končetiny k obloze a kňučet blahem. Tak příjemně mě v tu chvíli podrbala na břiše. Ned Henry, jeden z oxfordských historiků z roku 2057, plní misi v roce 1888, která mu přikazuje plout po Temži s několika potrhlými exempláři z viktoriánské éry. Cestou potkají v protisměru člun, na kterém se plaví trojice mužů, Harris, Jiří a Jay, a také jejich pes, kterému říkají Montmorency. Je to Jerome Klapka Jerome na výletu, z něhož rok nato vydá počet v podobě nesmrtelných Tří mužů ve člunu, o psu nemluvě. Ned Henry je u vytržení, halekají na sebe s pasažéry protijedoucího člunu, on cituje věty z románu, který ještě nebyl napsaný, nezasvěcení současníci na něj hledí nechápavě jak vejři, a pak je po magickém setkání a věnujeme se zase spletitostem této časové sci-fi.

Trvalo to sto sedmdesát stránek, po které mě autorka musela postupně dostávat. Dařilo se jí to od samého počátku, a kdybych nebyl jako první četl její přeceňovanou Knihu posledního soudu, šlo by to o mnoho hladčeji. Takhle jsem byl ostražitý. Kniha posledního soudu mě nepřesvědčila o schopnostech Willisové napsat dobrou časovou sci-fi s historickým pozadím. Leč v novějším románu všechny výtky, které padaly na adresu jejího mnohem proslavenějšího opusu, ověnčeného dokonce i mnoha prestižními cenami, postupně slábly a odpadaly.

To, co jsem měl jejímu předešlému románu především za zlé, nespojitost obou časových rovin, při níž vždy ta, která byla právě dějově nasvícena, vláčela tu druhou za sebou jako chromou nohu, zde od samého počátku nenajdeme. Postavy se chovají pro potřeby udržení čtenářova stálého zájmu náležitě anachronicky, uvědomují si svou příslušnost k jiné době, ba co víc – jsou s ní v trvalém kontaktu, nejsou to trosečníci, jako byla Kivrin v morovém středověku, které tím pádem nezbývalo mnoho jiného, než plně zakotvit ve vnucené době a odžívat prakticky román v románu.

Co neméně zatěžkalo předešlý román Willisové, byla i krutá vážnost, s jakou se k němu postavila. Jistě, zamořená Evropa není nic zábavného, těžko se chtít něčemu pousmívat, ale mesianistický, současně však fatalistický tón, který z knihy tu a tam zazníval, byl iritující. V novější knize Willisová překvapila. Zvolila lehkou tóninu parafráze již zmíněné humoristické klasiky Jeromea Klapky Jeromea, kterou zalidnila barvitými, drobnokresebně vyvedenými postavami, vesměs groteskními, podivínskými, rozmarně zvláštními. Překvapivě se jí podařilo vytvořit humoristickou SF, při níž se sice neřežeme smíchy jako při památných pasážích Tří mužů ve člunu, ale úsměv z tváře nezmizí nikdy.

Tomuto účelu moudře podřídila i zápletku. Zazní v ní sice občas disonantní, vážnější nota, ale neruší, jen dokresluje: dozvíme se například, že v polovině 21. století, odkud se podnikají výpady do minulosti, náboženství v podstatě odumřelo, ustoupivši nadobro konzumu a rozmařilosti. S cílem zachránit, co ještě lze, se staví replika katedrály v Coventry, vyhořelé při bombardování za 2. světové války. Proto onen zvýšený cestovní ruch mezi epochami. Mecenášce projektu – a štědré sponzorce oxfordské katedry dějin – však jde puntičkářsky o každý detail, a proto jsou přepracovaní historici štváni sem a tam časem – musejí totiž najít tzv. biskupův pařízek, nevkusný artefakt, něco na způsob přezdobené kovové vázy, která podle lady Schrapnellové nesmí v replice katedrály chybět, když „krášlila“ i tu původní. V souvislosti s touto linií si Willisová pohraje s úlohou klíčových minut v noci bombardování katedrály i s rodokmenem hlavních aktérů té události a načrtne poměrně zajímavý aspekt časového paradoxu. Zároveň to je motiv, který zůstává trochu nedopovězený, možná záměrně, spíš to ale vypadá na nezvládnutí. Ostatně i motiv pařízku, kolem nějž se strhne mela, která citelně otřese časoprostorem, působí absurdně a vysvětlení jeho úlohy, byť je dotažené do důsledků, podsouvá úvahu o spoustě povyku pro nic. To je však evidentní autorčin záměr a vyšel jí na výtečnou. Triviální záminka jí umožnila rozehrát bohatý děj, plný zvratů, gagů, kouzelných dialogů, rámovaný barvitým prostředím zalidněným rázovitými postavami a bezstarostnou atmosférou, s níž celé to drama bytí a nebytí, o němž polovina aktérů nemá nejmenší tušení, půvabně kontrastuje.

O kočce, která sehrává v celé té zapeklitosti podstatnou roli, nemluvě…

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2916x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce