Gavran, Miro: Kafkin prijatelj

Gavran, Miro
Kafkin prijatelj

ukázka beletrie zahraniční

O dva dny později nastoupil Kafka s Maxem do vlaku do Prahy. Na nádraží zůstala Dora s Robertem, mávali jim podobně, jako to dělávají děti, když se loučí s blízkou osobou.

Miro Gavran: Kafkin prijatelj, Mozaik knjiga, Zagreb, 2011, 183 s.

s. 146–150

LXIII.
O dva dny později nastoupil Kafka s Maxem do vlaku do Prahy.
Na nádraží zůstala Dora s Robertem, mávali jim podobně, jako to dělávají děti, když se loučí s blízkou osobou.

Moc nemluvili.
Pro Franze bylo těch šest hodin jízdy nadlidským výkonem.
„Lituji, že jsme se během těch posledních pár let… nepřátelili tak jako dříve,“ řekl Max omluvně.
„Máš rodinu a zodpovědnou práci,“ odpověděl stručně, ale s porozuměním Franz. Pak dodal: „Teď, když budeš doma, si to všechno vynahradíme.“
Několik dní poté přijela do Prahy i Dora. Franzovi rodiče ji přijali bez větších komentářů.
Byl obklopen péčí a pozorností svých nejmilejších. Max ho chodil navštěvovat prakticky každý den.

Krátkodobé zlepšení Franzova stavu dodalo všem síly, ale jednalo se o unáhlenou radost. Nemoc se brzy vrátila v novém ataku.
Vyslovování byť jen krátkých vět působilo Franzovi velké potíže.
Převezli jej do sanatoria ve Vídeňském Novém Městě a ze sanatoria pak na vídeňskou kliniku. Počátkem dubna mu diagnostikovali tuberkulózu hrtanu.
Dora volala v slzách Maxovi, aby mu sdělila tu strašnou zprávu. Oba věděli, že je to začátek konce.
Max jen těžko hledal slova útěchy a posílení. Byl ale stejně nepřesvědčivý, protože Dořin pláč ještě zesílil.
Mezi jejími vzlyky pak sotva rozpoznal informaci o tom, že ještě před tím volala Roberta Klopstocka a Klopstock se za den či dva vypraví na cestu, aby byl v nejtěžších okamžicích příteli po boku.
Max byl nešťastný, že nemůže nechat své práce a zachovat se stejně nesobecky jako Robert.

LXIV.
Bolesti na průduškách byly stále větší.
Nemohl už ani jíst, polykání mu působilo nesnesitelné bolesti. Bylo pozdě i na jakýkoliv chirurgický zákrok. Lékaři už nevěřili v možné vyléčení. Injekcemi alkoholu se snažili udělat utrpení o něco snesitelnějším.
Dora a Robert se ve dne v noci střídali při hlídání u jeho lůžka. Pro lékaře byli jen dvěma blázny, kteří ztrácejí čas v činnosti, jež nemá perspektivu.

Na začátku května přišel na návštěvu k nemocnému i Max. Na posteli uviděl ztýranou osobu, která se už ani nepodobala jeho příteli z mládí.
Kolem něj na zemi byly rozházené kusy počmáraných papírků. Byl pro něj snazší takto komunikovat s okolím. Vyslovená slova jej řezala jako břitva.
Na jednom papírku napsal i přes značná muka roztřeseně: „Byl bych rád, kdybych mohl ještě jednou vidět Prahu. V noci se mi zdá o ulicích, po kterých jsem kdysi chodil.“ Podal ho Maxovi.
Když si to Max přečetl, píchlo jej u srdce. Sotva se mu podařilo vyslovit: „Však zase spolu…“
Franz jen kývnul hlavou.
Potom rukou naznačil, aby Dora s Robertem odešli z místnosti. Poslechli ho beze slov. V pokoji tak zůstali sami jen ni dva.
Rychlým pohybem shodil z krku led, který mu měl ulevovat od bolesti. Pak ukázal příteli, aby k němu přistoupil.
Celý obličej zkřivila bolest, když jeho zmučené rty šeptem vyslovily:
„Spal. Všechno to spal!“
„Co mám spálit?“ zeptal se zmateně Max.
„Všechno, co jsem napsal… ty spal… moje texty, tu tmu… všechno znič… Kdybych se znovu narodil… oslavoval bych život, ne smrt.“
Max se toho znetvořeného hlasu zhrozil. Zdálo se mu, že přichází z opačné strany než rozum.

překlad © Jaroslav Otčenášek
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2300x

katalogy

štítky k článku

Inzerce