Jak naši předci rozuměli pojmu muž? Kterak se českým národním buditelům dařilo plnit úlohu živitele (vlastní) rodiny? Byl český skauting důsledkem krize maskulinity? Co mají společného dandy a metrosexuál? Nakolik se mění genderové role v rodinách nezaměstnaných mužů či u vojáků, kteří vědí, že jejich domovy byly zničeny bombardováním? Na tyto a mnohé další otázky se snaží odpovědět skoro tři desítky českých a slovenských autorů především mladší a nejmladší generace v jednotlivých statích knihy Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti: koncepty, metody, perspektivy. Je trochu škoda, že kniha neobsahuje základní informace o jednotlivých přispěvatelích, ovšem i tak čtenář pozná, že se v ní sešli zástupci velmi odlišných vědních odvětví i odborníci na různé historické epochy (právě historikové přitom zřejmě převažují).

Pokud si někdo předchozí staletí představuje jako období, kdy byly role ženy a muže jasně rozděleny a nedocházelo k jejich relativizaci, kniha jeho chápání značně nabourá. Tak je čtenář poučen o středověké existenci specializovaných ženských cechů a o velkém vlivu, které v té době ženy měly v ekonomické sféře, a až teprve s příchodem novověku jsou ženy z těchto pozic vytlačovány. Dozví se o ženách, které byly v raném novověku chváleny za svoji „mužnou sílu, zmužilé srdce, rytířskou odvahu, udatnost“ a statečnost, jež projevovaly v hodinách své smrti. Nebo o nejednoznačné, „andělské“ identitě některých barokních mladíků-světců. (Dodejme ovšem, že už v několik let starém sborníku Antropologické přístupy v historickém bádání jedna autorka referovala o spiritualitě řádu servitů, jejímž jádrem měla být zkroušenost srdce a soucitný postoj k  utrpení Boha i člověka – šlo přitom o prvky, které byly soudobou společností spojovány spíše se ženami. Podle autorky byla tedy genderová identita servitů konstruována na hranici dobových společenských norem mužství a ženství.) Naopak zvláště 19. století je z pohledu rozdělení rolí popisováno jako až rigidní, takže bez ohledu na politické či náboženské odlišnosti třeba všechny časopisy či společenské katechismy měly na věc shodný názor. Jednoznačná preference „mužnosti“ se v té době projevovala i v – dnes poměrně komicky působících – debatách o tom, nakolik je čeština „mužným“ jazykem. Naši obrozenci tehdy vehementně dokazovali, že vysoce hodnocená libozvučnost češtiny není totožná s její údajnou „zženštilostí“.

Několik příspěvků se týká vývoje mužství během komunismu. Historička Radmila Švaříčková Slabáková popsala tehdejší „devalvaci mužského ideálu“, i když se ovšem muži všemožně snažili hledat alternativní cesty k seberealizaci. Jakub Machek se zase zamýšlel nad znázorněním mužů v normalizačních seriálech (postava „kladného socialistického předsedy“ je v nich podle něj doplňována zkušeným starším soudruhem a ještě „příklady machistického reziduálního mužství záporných postav“). Je ale možná škoda, že autor zcela opomíjí sborník Tesilová kavalérie: popkulturní obrazy normalizace, v němž už toto téma bylo částečně zpracováno. Pro mne nejpřínosnější ale byly asi ty kapitoly, které pojednávaly o prolínání maskulinní a femininní identity v současnosti. Například v literatuře, především ve slavném Neuromanceru Williama Gibsona, ve kterém je hlavní „macho hrdina“ ženou vyznačující se strojovitostí a tvrdostí (jedna stať pak rozebírá současnou produkci slovenských autorů). Dále autoři sledují prolínání obou rolí v kyberprostoru (mimo jiné se dozvídáme, že muži mnohem častěji užívají ženského avatara než opačně) a v oblasti pornografie, v níž Michal Bočák rozlišuje proměňující se přístup k mužské sexualitě ve filmové tvorbě pro heterosexuály a homosexuály.

Velkou pozornost autoři zaměřili také na to, zdali a případně jaké dnes vznikají nové modely mužské identity (kupříkladu tzv. „übersexuál“, který pečuje o svůj zevnějšek, ale zároveň je zodpovědný a starostlivý), a samozřejmě se věnují i dnes tolik probíranému tématu krizi maskulinity. Podle sociologa Martina Fafejty jsme dnes mimo jiné svědky dvou zcela odlišných procesů, které dohromady vytvářejí jakési „schizma otcovství“: narůstá počet otců, „kteří se nejsou schopni nebo ochotni starat o děti, popřípadě jim to ani není umožněno. Patrně nikdy v historii euroamerické civilizace nežilo tolik otců bez svých dětí, jako je tomu teď.“ Zároveň se podle něj „objevuje naprosto opačný trend – nikdy tolik otců aktivně, každodenně nepečovalo o své děti již od narození jako v současnosti“. Ono zmiňované schizma může procházet i jednotlivými otci – „třeba tehdy, když po rozvodu rezignují na péči o své původní děti, aby se starali o děti, které získávají novým manželstvím“. Dále Fafejta upozorňuje na to, že „instituce otcovství je oproti mateřství méně sociálně kodifikována“, z čehož vyplývá, že „otcům nejsou nabízeny obecně přijímané a srozumitelné kulturní scénáře, jak se role otce zhostit“. To, co bylo dříve pevně dáno, tak „v současnosti závisí na domluvě jednotlivých aktérů“, přičemž významnější role zůstává matkám, takže „čím méně shody ohledně rodičovství mezi partnery panuje, tím více převažuje matka a naopak méně angažovaný je otec“. Zmiňovaný sociolog také reprodukuje vzpomínky na přednášky profesora Josefa Švejcara, který vyprávěl o „naprosto úžasném zázraku mateřství“, kdy „muži mohou jen v údivu stát opodál, pohlížet na tento zázrak a ochraňovat jej (a musí si dát pozor, aby do něj příliš nevstupovali, neboť to by toto magické spojení mohlo narušit)“. Díky (či spíše vinou) přetrvávání této tradice tak „pro ženy mohou být pečovatelské podoby maskulinity nepochopitelné a nepřijatelné, dokonce se mohou cítit netradiční maskulinitou poškozovány“. Podle Fafejty tak v oblasti „deinstitucionalizace otcovství“ existuje podobná situace jako v případě zapojení žen do veřejné sféry: tu sice „mnozí muži verbálně podporují, sami svým jednáním toto vyšší zapojení (ale) nijak neusnadňují“. Cosi analogického se dá najít v oblasti péče o děti, zde je „ovšem postavení mužů a žen prohozeno“. Fafejta sám se sympaticky nevyhýbá ani osobní rovině a kupříkladu vzpomíná, „jak se jednou nad ránem probudil, manželka už odcházela do práce a on si uvědomil, že dcera má jít dnes poprvé do školky a nemá jmenovky na oblečení. Horečně začal psát fixou jméno tam, kam to šlo. Kam to nešlo, neuměle ho vyšíval bavlnkou. I to byl jeden z mnoha momentů, který posílil autorovu vazbu k dceři.“ Můžeme to vnímat jako Fafejtovo vychloubání, co všechno doma nezastane, ale já to beru spíše jako další důkaz, že autor ví, o čem mluví.

Na závěr dodejme, že knize by někdo možná mohl vytknout až jakousi roztříštěnost či přílišnou specializovanost některých textů (kupříkladu více než šestistránková celkem podrobná kapitola o analitě muže v pornofilmech si nepochybně žádá jistou zainteresovanost a specifického čtenáře či čtenářku). Podle mne ale Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti jako celek podává téma maskulinity v jeho proměnlivosti, mnohovrstevnatosti a  komplikovanosti, která nesklouzává do laciných a zjednodušujících klišé, ale přitom zůstává celkem srozumitelná; autoři se totiž distancují od textů, v nichž se „neustále artikuluje, operacionalizuje, recipuje, postuluje, performuje, reinskripuje…“, přičemž tento slovník se sám o sobě vydává za „rozlišující příznak správnosti a vědeckosti“. Pokud je v závěru vyslovena výzva, aby publikace byla čtena také muži, pak jako „mužský“ recenzent toto přání rád plním, a navíc ji doporučuju k četbě i mužům dalším (případně i všem ostatním).