Olšovský, Miroslav: Líčení

Olšovský, Miroslav
Líčení

recenze beletrie česká

Básník a slavista Miroslav Olšovský se ve své nové knize Líčení, která by snad mohla být označena za básnický dokument v próze, pokouší vyrovnat se zkušeností člověka 20. století a zaznamenat jeho paměť.

Miroslav Olšovský: Líčení. Pulchra, Praha, 2012, 96 s.

Básník a slavista Miroslav Olšovský se ve své nové knize Líčení, která by snad mohla být označena za básnický dokument v próze, pokouší vyrovnat se zkušeností člověka 20. století a zaznamenat jeho paměť. Činí tak způsobem, který spočívá v kombinaci postupů typických pro poezii (lyrické a metaforické záznamy skutečnosti stojící v expozici knihy i některých kapitol), prózu (reflektování úlohy autora a vypravěče) a dokumentární zaznamenávání minulosti (úryvky ze soukromých korespondencí, ale také z úředních spisů, získaných v historických archivech).

V prvním záznamu nazvaném Vražda jsme svědky dialogu vypravěče s autorem. Vypravěč v něm prohlašuje, že vytvoří příběh, jehož prostřednictvím by zachytil minulost tak, jak je zachována v lidské paměti, a téměř despoticky se nad ním ujímá vlády. Příběh však velmi brzy začne vzdorovat. Sebevědomí a odhodlání, které zprvu z vypravěčova tónu čiší („Jsem ten, kdo bude vyprávět. Zaznamenávat slovy myšlenky a city a spřádat je do vět. Chrlit písmena, tečky. Čárky a zámlky. Zaplňovat prázdný prostor řečí. Půjdu do krajnosti. Budu se ptát sám sebe s významným pošklebkem. Rozkazovat postavám. Tříštit slova a věty. Zabíjet a rodit“), se postupně rozpouští v nejistotě a pochybnostech. Vypravěč se neustále vrací k již řečenému a neustále reflektuje své psaní. Ve vyprávění se objevují další hlasy, které zpochybňují vypravěčovy záměry, vypravěč se jim svěřuje, zpovídá, a tak opět obnažuje svoje tápání. Místo aby pevnou rukou uhnětl příběh, vyrůstající z podloží paměti, dokáže jen roztřeseně klást detaily a jednotlivosti, které náhodně vytahuje z propasti zapomnění, a i toto kladení neustále zpochybňovat: „Nejde všechno zjistit, ale všechno jde sugerovat. A zatímco nemůžu z místa, nabízejí se mi jenom možnosti. Příběh mě zase minul. Načrtnutý ležím sotva v polovině scény jako jedna z variant a nemůžu uhnout stranou. Stín, jejž vrhám, je už jenom stínem, jejž jsem kdysi vrhl.“ Text se tak skládá z několika různorodých částí, v nichž narážíme třeba na úryvky z vyšetřovacích spisů či soupisy osobních věcí zadržených a jmen, které jsou prokládány zoufalými promluvami do slepé uličky zahnaného vypravěče, jenž ani s blížícím se koncem knihy neví, jak získat nad vyprávěným vládu, jak je pevně uchopit. Minulost se mu stále brání, promlouvá jen skrze fakta, nikoliv skrze něj.

Klíčem k minulosti, k jejímu pochopení i zprostředkování je v Líčení slovo: „Pojďme. Budeme se přehrabovat v troskách slov. Ve skutečnosti, která zbyla. Za chvíli tma rozdělí všechny věci a mezi jevy a slova vměstná prázdno. Nebude čas. Dosud jsou mezi nimi vztahy, dosud se dají třídit a skládat do vět. Kus po kuse sestavovat zpátky krajinu a děj. Ale za chvíli… Pojďme. Na bílých zdech se již černají stíny. Přečteme si je.“ Marnost snahy o uchopení minulého tedy pociťujeme i skrze jazyk textu, který klopýtá, zadrhává se, je křečovitý, neschopný přesně vystihnout skutečnost. Jsme svědky neustálého variování a opětovného formulování již vyřčeného, v textu se objevují dlouhé synonymické řady, v nichž se vypravěč snaží najít nejpřiléhavější výraz. Slova vyplouvají z mlhavé minulosti a pro svou nedostatečnost v ní posléze opět mizí.

Nejdelší z osmi částí knihy, nazvaná Domy a dopisy, má nejpevnější strukturu a asi nejsilněji se v ní daří zpřítomnit tragiku 20. století: patnáct krátkých záznamů se skládá z úvodního lyrického popisu většinou holé, neutěšené krajiny, opuštěných domů, vytlučených oken, jimiž se prohání vítr, plesnivějících zdí. Po této lyrické expozici následuje úryvek z dopisu či část korespondence většinou neznámých lidí (jak Olšovský uvádí v poznámce, jde o texty z pohlednic, na které narazil v pražských a jiných antikvariátech), mezi nimiž občas probleskne jméno (zřejmě) Olšovského matky, což posouvá vyznění celého textu do intimnější roviny. Kontrast mezi bezstarostnou přítomností lidí, kteří se ocitají v těsné blízkosti dějinných událostí, ať už jde o první či druhou světovou válku, poválečný odsun nebo procesy 50. let, aniž by dokázali nahlédnout jejich tragiku, kontrast obyčejného lidského života a dějin, které jej převálcují, takže po něm zbudou jen prázdné domy či osobní věci úhledně složené do hromádky a pečlivě zaprotokolované, to vše tvoří vrchol celé knihy.

V obrazech zpustošené krajiny, ale i v odvažování a variování jednotlivých slov se nejvíce připomene poezie Miroslava Olšovského z jeho sbírek Záznamy prázdnot a Průvodce krajinou. Prostřednictvím strohých, minimalistických popisů krajiny dokáže Olšovský přesně vystihnout náladu ročního období či přírodní scenerie, ale zároveň vytvořit příběh o krajině a lidském pobývání v ní – podobně, jako je Líčení pokusem o napsání příběhu o paměti. A i když na jeho konci zbývají pouhé otázky a nejasná, rozmazaná a slovy nevyjádřitelná minulost, za těch pár momentů, v nichž zvítězila poezie nad stylizací do neúspěšného kronikáře („Bezedná údolí. Hranice území vyznačena obzorem. Prázdno. Pusté a odlehlé dvory, ticho obehnané zdí, odeznívají jimi všechny hlasy. Ze dveří zeje jícen a oprýskaný portál zarostlý travinami, strniště zaplňuje prostor“), ten pokus zcela jistě stál.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 3253x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce