Haderlap, Maja: Engel des Vergessens

Haderlap, Maja
Engel des Vergessens

ukázka beletrie zahraniční

Babička mi pokyne, abych šla s ní. Projdeme černou kuchyní do spíže. Starý kouř zažraný do klenutého stropu vypadá jako tmavá mastná pryskyřice. Voní tu uzené a čerstvý chleba. Z věder na krmení, do kterých se házejí kuchyňské zbytky pro prasata, stoupají kyselé výpary. Podlaha je jílovitá a v místech, kudy se často chodí, je dohladka vyleštěná.

Maja Haderlap: Engel des Vergessens. Roman. Wallstein Verlag, Göttingen 2011, 287 s.

s. 5–15
Babička mi pokyne, abych šla s ní.

Projdeme černou kuchyní do spíže. Starý kouř zažraný do klenutého stropu vypadá jako tmavá mastná pryskyřice. Voní tu uzené a čerstvý chleba. Z věder na krmení, do kterých se házejí kuchyňské zbytky pro prasata, stoupají kyselé výpary. Podlaha je jílovitá a v místech, kudy se často chodí, je dohladka vyleštěná.

Ve spíži babička nabere z hrnce tuhé vepřové sádlo a pomaže jím pekáč, potom lžící odebere z jablečné marmelády šedobílou vrstvu plísně a hodí ji do odpadků pro prasata. Na štítcích, které nalepila na sklenice lepidlem z mouky, mléka a slin, je napsáno malada. Babiččina malada je tmavě hnědá a má sladkokyselou chuť.

Do zástěry, kterou jí zvednu, si položí několik vajec. V průvanu se ze stěn černé kuchyně odlupují saze a padají na bochníky chleba, které jsou vyložené na horní dřevěné polici. Pod dvířky pece vedle vstupních dveří je hromádka smeteného popela.

Babička pracuje v kuchyni. Jídla, která vaří, chutnají po černé kuchyni, tmavé a špatně osvětlené jeskyni, kterou několikrát denně procházíme. Zdá se mi, že veškeré jídlo je cítit udírnou a barví se podle ní. Špek, mouka, sádlo, marmeláda, dokonce i vajíčka jsou cítit půdou, kouřem a nakyslým vzduchem.

Během vaření babička vtiskuje jídlům různé schopnosti. Její pokrmy mají skrytou moc, dokážou spojit tento svět s oním světem, hojit viditelné i neviditelné rány, dokážou i způsobit nemoc.

Piju sladovou kávu z láhve, kterou mi babička schovává v nejspodnější polici v kredenci. Na lahvičku jsi už moc velká, říká, ale dokud budeš chtít, budu ti ji dělat. Lehnu si na kuchyňskou lavici, abych byla z dohledu, a cucám čerstvou kávu. Moc velká, opakuje babička. Kdyby někdo vešel, okamžitě polož lahvičku na zem.

Babička si myslí, že máma je na vaření moc nezkušená. Neví, jak se má vařit, a to, co ji naučily ve škole jeptišky, se do našeho domu nehodí. Máma ani neví, že existují jídla pro živé a pro mrtvé, a že lze lidi speciálně připraveným jídlem uzdravit nebo zabít, to máma babičce opravdu nevěří.

Já naopak věřím babičce každé slovo a nadšeně melu v mlýnku oves, když ho praží pro přípravu kávy. Poslouchám, když vypráví, pro kolik lidí už vařila, tenkrát doma, když ještě byli čeledínové a děvečky a spousta dětí. Říká, že taky jídlo kradla, pro sebe a pro druhé, hledala každou slupku od brambor, všechno, co se zdálo trochu jedlé, tenkrát, když myla kotle, to bylo velké štěstí, že se tam dostala, do kuchyně v lágru, já vím.

Když umyje nádobí, položí smaltované mísy a hrnce na parapet do okna, aby uschly. Špinavou vodu vyleje z plechového umyvadla ven. Dlouhé zarudlé prsty má po mytí fialové. Vypadají jako dravčí drápy. Občas mi prsty poklepe na hlavu. Pohrabáčem nadzvedne v plotně sporáku velké litinové kolo a prohrábne řeřavé uhlíky, aby rychleji vychladly.

Jakmile se někam pohne, jdu za ní. Je moje včelí královna a já jsem její trubec. V nose mi ulpívá vůně jejích šatů, cítím mléko a kouř, taky hořké bylinky z její zástěry. Předvádí mi kolový tanec a já tančím podle ní. Přizpůsobuju svoje malé kroky jejím šouravým, prozpěvuju si lehounkou melodii otázek a babička tvrdí muziku basem.

Jdeme do světnice pro odstředivku na mléko, která stojí za dveřmi. Několikrát týdně ji používáme, abychom z mléka odstředily smetanu. V zadním pokojíku otevřeme okna, vyvětráme peřiny, ve kterých spíme, natřeseme slamníky nacpané kukuřičným šustím, obrátíme a zkontrolujeme bylinky, které jsou rozložené na okenním parapetu nebo visí na nábytku, vyjdeme po schodech na půdu, vypadá strašidelně, nakoukneme do podkrovního pokojíku, kde se před lety ke spícím lidem ukryla strašidla a vyhnala je, jak říká babička.

Babička vytančí ven a před stodolou přiváže ke švestce žlutý pryskyřník. Mluví s černým bezem vedle hnoje, aby rychleji kvetl. Potom se vrátí pro mě. Jdeme přes dvůr k zásobám krmení v dolním sklepě a v sýpce. Babička otvírá pytle s moukou, truhly a bedny, kapsy zástěry si naplní čerstvým nebo sušeným ovocem, nasype slepicím pšenici a kukuřici. Čelo má vrásčité jako šindele na střeše sýpky. Spěchá napřed, jde k sušárně u potoka podívat se na dřevěné rošty, na nichž se na podzim suší švestky a hrušky.

Dvakrát týdně se mnou zkontroluje místa v kůlně na nářadí a na mlatu, kam slepice snášejí vajíčka. Když tam do konce týdne žádná nejsou, poohlédne se babička po slepici, kterou podezřívá, že se ze snášení ulejvá. Jakmile se k ní přiblíží, babička křičícího opeřence bleskurychle popadne a zajede mu ukazovákem a prostředníkem do řitního otvoru. Když vidí, že se mezi prsty něco bělá, řekne, že vejce snese zítra nebo pozítří, ještě má měkkou skořápku.

Jednou k mému pobavení vytáhne ze slepice vejce, které se jí v rukou rozteče. Směju se. Babička mi říká vajíčko-sluníčko. Tak mě pojmenoval děda, vypráví mi, byl nemocný a ležel na lavici u pece a měl na mě dávat pozor. Byla jsem prý mazánek, nebyl mi ani rok a objevila jsem ve spodní polici kredence vejce, kutálela jsem je po podlaze a jakmile ze skořápky vykoukl žloutek, volala jsem sonči gre, sluníčko vychází! Děda mě pozoroval a byl tak nadšený, že mě nechal, abych mísu vyprázdnila do posledního vejce a babičce nedovolil, aby mi vyhubovala. Když babička vytírala vaječnou spoušť z podlahy, říkal jí, že já i on si zasluhujeme soucit. Brzy nato umřel, i když jsem ho tak bavila.

Babička oceňuje máminu pomoc, jen když se hněte těsto. To se pak dívá, jak máma míchá mouku. V díži to mlaská a pleská, mámě vystupují na čele kapky potu a padají do budoucího chleba. Narovná se a setře si paží pot z čela. Tváře má rudé, rukávy vyhrnuté a ve výstřihu je vidět spodní košilka. Ptá se, jaký je poměr žitné a pšeničné mouky, jaký poměr kvásku a vody, chce vědět, kolik kilo mouky celkem. Babička řekne, až mouka dosáhne k téhle drážce díže, je to akorát. Máma se zase skloní nad těstem. Když se jí těsto začne odlepovat od prstů a díže přestane vrzat, je těsto zadělané. Babička do něj udělá nožem křížek a přikryje ho, aby vykynulo.

Dvě hodiny poté, co babička strčila do jícnu pece šedobílé bochníčky, pec vydá upečené chleby. Horké bochníky se jeden po druhém vytahují z pece, otřou se utěrkou, pokřižují a pokládají se mi do zástěry. Nosím je do světnice, sesunu ze zástěry na stůl nebo na širokou lavici u pece, aby vychladly. Babička prochází místnosti, jako by se chtěla ujistit, že vůně chleba pronikla do všech koutů domu.

Takhle malý kousek chleba jsme dostávali v lágru, takhle malý, ukazuje palcem a ukazovákem velikost skývy, která se vězňům přidělovala. Musel nám vystačit celý den, někdy i dva. Později jsme nedostávali ani ten kousek, říká, a o chlebu jsme mohli jen snít. Dívám se na ni. Řekne to, co říká vždycky, je bilo čudno, bylo to divné, říká, ale myslí, že to bylo hrozné, ale slovo grozno ji nenapadne.

V kapsách schovává drobky chleba a staré kůrky. Když jde přes dvůr a do chléva, dává chlebové zbytky zvířatům. Slepicím hází drobky vysokým obloukem, krávám a prasatům strká kůrky do huby. S chlebem se musí pamatovat i na zvířata, říká babička, protože chléb, který rozdáš, se ti zase vrátí.

Na dušičky pokládá na stůl bochník chleba a misku mléka pro mrtvé. Aby měli co jíst, až v noci přijdou, a nechali nás na pokoji, říká.

Představuju si, jak mrtví jedí neviditelnýma rukama, ale ráno se zdá všechno jako včera. Nůž leží vedle pecnu, mléko je v misce, jako by se jich nikdo ani nedotkl. Byli tady? ptám se. Ano, byli, říká babička. Babička to musí vědět, říkám si, smrt důvěrně zná. Viděla ji tenkrát, když byla všudypřítomná, každý den a každou hodinu.

Máma pracuje mimo dům. U snídaně ji vidím kuchyňským oknem, jak se činí v chlévě. S nůší na zádech spěchá k mlatu a zase zpátky do chléva, s rozkročenýma nohama se shýbá nad vědry s krmením, z nichž se kouří, rukou míchá do šlichty pro prasata na kousky nařezané a proseté seno. Když prochází s něčím v ruce kolem domu, zastaví se pod oknem, aby se po mně podívala. Zaťuká na sklo a volá, kde je moje kokica, což znamená kuřátko. Někdy na mě jen zamrká a jde beze slova dál.

Nosí světlejší zástěry než babička a ráda si při práci zpívá.

Podle toho, odkud se zpěv ozývá, poznám, kde právě je. Když má dobrou náladu, láká mě ven něžnými zdrobnělinami, jakými oslovuje i zvířata, a pak mi uloží nějakou práci nebo mě k sobě přitiskne. Její něžnosti jsou prudké. Popadne mě tak, jako se babička vrhá po slepici, přitáhne mě k sobě, lechtá mě a kouše, když se jí snažím vytrhnout. Když má špatnou náladu, nepustí si mě k tělu. Ale mě máma moc láká, když je smutná. V takových chvílích si přeju, abych po ní mohla lézt jako kočka po stromě, podívala bych se jí shora od pěšinky ve vlasech do očí, olízala jí tváře, pošimrala kolem nosu, nebo se jí drápky zachytila na zádech, kdyby se mě snažila setřást. Ale máma nemá pro moje přání pochopení. Jen co se jí dotknu na boku, odstrčí mě jako nevrlá samice mládě a zeptá se mě, kdy hodlám udělat práci, kterou mi uložila. Řeknu hned a doufám, že babička všechno slyší a převezme moje povinnosti, což ostatně dělá ráda, aby mámu pozlobila.

Někdy najdu mámu, jak v rodičovské ložnici pláče. Sedí na posteli obutá v holínkách. Je jí nepříjemné, když ji překvapím v tomhle stavu. Co tady hledáš? zeptá se. Tebe, říkám, tebe! Musí být hodně nešťastná, protože holínky a špinavá zástěra nejdou ani trochu dohromady se světlým lněným přehozem s vyšitým květinovým vzorem, který pokrývá manželskou postel.

Když je teplý večer, sedává máma za domem na louce, dívá se do nebe nebo sedí na dřevěném balkónku na jižní straně vejminku, kde na ni není vidět. Jednou ji najdu, jak klečí v síni před ledničkou, kterou právě přivezli. Babička láteří z kuchyně, na co je takový přístroj dobrý, jen to stojí spoustu peněz. Máma utírá ledničku měkkým hadříkem, který namáčí do teplé vody ve dřezu a pokaždé vyždímá. Taková lednička je dnes zapotřebí v každé domácnosti, prohlásí paličatě. Ale kde, říká babička, ona ledničku nikdy neměla, nikdo nic takového nepotřebuje.

Jednou večer pověsí máma v pokojíku, o který se dělím s babičkou, nad mou postel dva zarámované obrázky s anděly. Od té doby, co se narodil bratr, už nespím s mámou a tátou v ložnici ve vejminku, ale přestěhovala jsem se k babičce, mám z toho velkou radost, protože babička je opora mého dětství a já se jí pevně držím. Když máma zatlouká do zdi hřebíky, aby mohla pověsit obrázky, říká, že mi přinesla dva andělíčky strážníčky, aby nade mnou bděli. Bytost se zlatými kudrnatými vlasy a s křídly, které vyrůstají ze zad, na mě bude dávat pozor. Je to neopatrný mladík, jak vidím, obutý v nemožných sandálech, který převádí přes visutou lávku dvě děti, pod nimi se rozevírá hluboká horská propast. Máma se se mnou pomodlí: sveti angel varuh moj, bodi vedno ti z menoj, stoj mi dan in noč ob strani, vsega hudega me brani, amen. Říká, že anděl vidí do lidské duše a čte i nejtajnější myšlenky.

Dívám se na baculaté, dobře živené tvory skepticky, protože si myslím, že v mých myšlenkách nemají co slídit a protože se bojím, že andělé jsou moc naivní a nezkušení, aby mě ochránili. Upírají zářivý a zasněný pohled k nebi, a pokud nejsou polonazí, mají na sobě drahé šaty, hrají na podivné nástroje a bydlí v oblacích, ne na zemi. Přemýšlím, jestli tyhle okřídlené bytosti opravdu vědí a vidí všechno, co chci před lidmi utajit. Není mi to příjemné, i když se mi líbí tihle chlapečkové, co vypadají jako holčičky, a posedávají v celých hejnech na kostelních oltářích a freskách, jako sedají v pozdním létě vlaštovky na elektrických drátech před odletem do teplých krajů.

Celá zděšená jednou ráno po probuzení zjistím, že táta spadl z nebe nebo se zřítil z lávky. Leží v kuchyni na zemi a má obličej zalitý krví. Babička mu dává pod hlavu polštářek a přikrývá ho vlněnou dekou. Máma přinese umyvadlo se studenou vodou a položí ho vedle táty. Chce mu smýt z obličeje krev, ale táta zvedne ruku a zabrání jí v tom.

Nemůžeme ho tady přece nechat ležet, říká máma vysokým hlasem.

Jen ho nech, když chce, rozhodne babička a mámu odstrčí.

Když si táta všimne, že se vyděšeně tisknu ke sporáku, usměje se na mě. Z pusy mu po tváři stéká čůrek krve a vsakuje se do bílého límečku košile, který je už krví celý nasáklý.

Vyrazil si zuby, zanaříká máma a vyběhne z kuchyně. Před dveřmi se zastaví a oštipuje v truhlících kytky, které právě rozkvétají. Co se stalo, ptám se. Tatínek se vyboural na motorce, vzlyká máma, musíme zavolat doktora. Potom běží pryč.

Odpoledne odvážejí tátu k doktorovi. Soused ho veze autem.

Měl hodně andělů strážných, říká máma. Andělé zařídili, aby motorka měkce dopadla, myslím si, nebo vzbudili souseda, aby našel tátu ležícího na louce a pomohl mu vstát. Rozhodnu se, že bych si to s těmi anděly měla ještě jednou promyslet, možná nejsou tak neužiteční, jak jsem se domnívala.

s. 24–31
Máma se mnou zkouší přednes slovinských básní, které se musím zpaměti naučit do školy. Řekne, že to budeme dělat spolu, bude se se mnou učit! Máma žehlí a já nahlas předčítám básně z knih a učebnic. Říkáme, jak rostou květiny, kokrháme s kohouty, zvoníme kostelními zvony, kvákáme s žábami a zpíváme tralala a hopsa hejsa na jejich svatbě. Vysmíváme se s havrany strašákům na ptáky, vyfukujeme vzhůru bubliny jako Slunce, Zemi a Měsíc, které se točí, i když nemají kola, a létají, i když nemají křídla. Naložíme jaro s girlandami květin na loď a plavíme se do veliké dálky. Celé hodiny trávíme v jazykových luzích a mluvíme rytmicky ve verších. Poznáváme, že se příroda musí ozdobit verši a květiny vít do věnců. V rýmech přeskakujeme od sloky ke sloce jako motýli z jednoho květinového kalichu do druhého beze strachu, že spadnou. Všechno dobře dopadne, rýmy proměňují pláč v smích a mlčení v hody. Co uschlo, to zase rozkvete, co zkřehlo, to se roztančí. Věříme, že každé zapuzené dítě dostane jako Videk od zvířátek v lese košilku a nají se plodů divočiny. Máma miluje básně, v nichž paní Zima hrozí, že odnese všechny líné děti, a ptáci slibují rodičům, že převezmou výchovu dětí.

Na jaře mi máma vplétá do vlasů pampelišky a říká, že se musím těšit z obyčejných věcí. Jí stačí k radosti jen příroda, písničky a katolická církev. Říká, že k milosti boží vede jen jedna cesta, píle a dodržování božích přikázání. Říká, že se musí světit katolické svátky, chodit na mši svatou a nezapomínat na ranní a večerní modlitbu. U dřevěných křížků podél cest a na mezích se má člověk zastavit, před oltářem pokřižovat. Na zdi nad postelí musí viset obrázky svatých. V koutě ve světnici věnovaném pánubohu mají být nadýchané obláčky a vinoucí se božské kudrlinky. Máma čte sešity a knížky o mučednících, které někdo zmrzačil nebo zabil, nebo se sami dobrovolně vzdali světských požitků, aby mohli už za života vstoupit na nebesa. Vypráví mi, že tomu, kdo je pilný a má čisté srdce, se může zjevit Panna Maria. Posílá mě i mého mladšího bratříčka pravidelně do kostela a nevadí jí, že do Železné Kaple musíme jít sedm kilometrů pěšky. Cesta k bohu je vždycky kamenitá, říká.

Já si ale myslím, že písničkami a vyprávěním o zázracích bojuje s vlivem, který na mě má babička. Podívej, když mě budeš poslouchat a dělat úkoly, můžeš jít k Michimu a dívat se u něj na televizi.

Tak pomáhám, jak můžu, a občas smíme zajít večer s bratrem přes louku a lesem k hodným sousedům, sednout si u nich na gauč a dívat se na televizi. Často se marně snažíme rozeznat v černobílém zrnění obrazovky lidské postavy.

Někdy se Michi a jeho táta snaží získat lepší příjem. Chodí kolem domu s anténou, která vypadá jako oškubaný vánoční stromek, a my voláme z okna teď, teď, když se obrysy postav na obrazovce vyjasní. Pastýř Kekec bude zase moct zanotovat píseň o slunci a zahrát na kouzelnou flétnu, očarovávat lidi i zvířata a zahánět zlé síly z horských vsí.

Slovinská televize se nedá vždycky chytit, a oficiálně už vůbec ne. Politici to nechtějí pro korutanské Slovince zařídit, říká Michi otci. To by byl osmý div světa. Nezbývá nám nic jiného než se spokojit s televizí stínů a myslet si, že jsme piráti v mlze.

Babička má svůj způsob, jak se domlouvat s přírodou. Myslí si, že pole a lesy je třeba si naklonit, ne okrášlovat verši. Báseň pro přírodu vůbec nic neznamená, člověk se k přírodě musí chovat pokorně.

Na půdě shromažďuje vrbové proutky, které vytáhla ze svázaných kytic, co se na Květnou neděli světí v kostele. Z vrbových proutků vyrobí malé křížky a ty na jaře vynášíme na pole a strkáme do zorané půdy, aby bramborové pole rodilo a pšenice se vydařila. Když se blíží bouřka, babička položí na žhavé uhlíky kousky vrbových proutků a nosí je v železné pánvi po domě. Hořký dým má vyčistit vzduch a usmířit vzdušné mocnosti. Víru v boha musí mít člověk v srdci, říká babička, nestačí ji stavět na odiv v kostele. Myslí si, že na církev není spolehnutí, nedá se jí věřit.

Babička věří jen neobvyklým znamením na nebi a umí je vyložit. Věří ve čtvrtletní půsty a v 8. květen. Ten den chodí každý rok na mši, aby poděkovala za konec nacismu. Věří v řeč, která vyjadřuje vůli, ne v lidské ucho. Říká, že slova mají velkou moc, mohou očarovat předměty a uzdravit lidi, že zaříkaný chléb svázaný s prosbou a spojený s modlitbou může pomoct v nemoci a nouzi. Vypráví, že jejího staršího syna kousl had. Rána se nehojila a lékaři si nevěděli rady. Šla za starým Rastočnikem, aby jí do chleba vložil kouzlo proti hadímu jedu. Ale starý Rastočnik odmítl, bál se, že nebezpečné ódium posílí. Tak šla za Želodeckou, která jí chléb zasvětila. Vezmi jed z těla toho člověka, jedovatý plaze, žádala Želodecka ducha hada. A se slovy: nezaklínám jeho tělo, nezaklínám jeho krev, zaklínám strašlivou křeč, Želodecka chléb začarovala. Babiččin syn snědl každý den kousek toho chleba, pomodlil se otčenáš a neřekl nakonec amen, a za týden se uzdravil. Jed mu odešel z těla. A slovo se stalo chlebem a žilo v něm, jakmile hojivé slovo promíchal se slinami. Mluvený chléb, snědené slovo.

Ječné zrno, zánět na očním víčku, které se mi občas udělá, umí babička odčarovat. Říká, že na její prosby musím odpovídat ne verujem – nevěřím, a v uzdravení věřit. Vyslovuje zaříkání a rukou nad mým okem naznačuje pohyb žnečky. Ječmen žanjem říká, ječmen žanjem a já opakuju, že nevěřím, že žne ječmen. Protože se přiznávám, že nevěřím, říkám pravdu, a tak kouzlo působí, namlouvám si, ale vlastně to nevím.

Babička se mi taky svěří, že dostala od své mámy jako věno požehnání domu, jako střechu-slovo nad hlavou. Měla ho v nouzi vyslovit anebo připevnit na dveře domu, aby byl chráněný před krupobitím a bleskem a veškerou pohromou. Schovává tohle požehnání v obálce, kterou nikdo nesmí bez dovolení otevřít, ale lepší je, když se ho naučí zpaměti, protože účinek mají vyslovená slova, ne napsaná.

Představuju si, jak slova z dopisu stoupají očima do hlavy a z ní do nevídaných výšek. Jak se mohou slova i z nedotčené obálky šířit, jak hlas, toho, kdo je říká, rozprostírá nad hlavou ochranná křídla slov.

Taky stará Keberka dala dědovi požehnání, než odešel k partyzánům, zašila ho do šátku, aby dědu chránilo před náhlou smrtí, zradou a zlým skutkem, vypráví babička. Měl se pětkrát denně modlit otčenáš a zdrávas. Denně se modlil a přežil. Vrátil se z lesa domů. Stejně tak přežil válku muž, na kterého si pamatuje Romana z Remšeniku, říká babička. Když Romanu zatkli, bylo jí deset. Vyslýchali ji ve vězení v Klagenfurtu, vláčeli ji za vlasy, když do místnosti přinesli partyzána, kterého neznala a u kterého našli boží štít, ščit božji jak říkal on. Gestapo se partyzána ptalo, k čemu je to dobré, a on odpověděl, že je pod boží ochranou. Potom ho bili tak dlouho, dokud nepadl celý zkrvavený na zem. Romana se musela na všechno dívat, ale partyzán to bití přežil, z místnosti ho vynesli v bezvědomí. Ochránilo ho slovo, říká babička.

Vyděsím se. Prosím božský štít, ať nedovolí, abych myslela na to, co dokáže odvrátit. Nemysli na to, říká babička, moc jsi toho slyšela a moc tomu věříš. Neznatelně se usměje a strká mě kolem spíže na dvůr.

Piko na řetězu štěká a pobíhá sem a tam. Slepice se s hlasitým kdákáním ženou po svažité louce za domem. Roztahují křídla a pokoušejí se vzlétnout.

To je určitě jestřáb, řekne babička, loví už před našimi dveřmi! Ohlásí to myslivcům, aby dravce zastřelili. Máma se vynoří za domem a nese krvácející slepici. Slepice bojovala s jestřábem a máma od ní musela dravce doslova odtrhnout, tak se jí zaryl do křídel, vypráví a pokládá zraněnou slepci na zem. Slepice se otřese a roztáhne krvácející křídla. Kvoká a kulhavě se rozběhne ke chlévu.

Zavážeš jí ty rány? zeptám se mámy.

To se jí zahojí, odpoví, obvaz by ničemu nepomohl.

Když jsme samy, zeptám se, co znamená být partyzán. Mámu to překvapí. Zase ti babička vyprávěla ty svoje historky? Partyzáni žili v bunkrech a schovávali se před Němci, vysvětlí. To už je dávno, nemusíš se tím zabývat. Babička říkala, že děda byl taky partyzán, řeknu.

Máma vejde beze slova do domu. Hned nato vidím, že babička vychází ven. Nedám si předepisovat, jak se mám k holce chovat, od tebe ne, prohlásí vyčítavě a usedá na studnu před dveřmi. Máma stojí na prahu. Otočím k ní hlavu, ale zároveň se dívám i na babičku. Nízká střecha domu se neznatelně natahuje k zemi. Ve studni šumí voda do našeho dlouhého mlčení.

 

© Wallstein Verlag, Göttingen 2011
Překlad © Jana Zoubková
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Wallstein Verlag i překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2353x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce