Illies, Florian: 1913 – léto jednoho století

Illies, Florian
1913 – léto jednoho století

recenze historie

Autorova kulturněhistorická koláž roku 1913 nechává mnoho nedořečeného a každý čtenář si může hledat stále nové souvislosti či paralely mezi jednotlivými příběhy. Svůj konstrukt seskládal Illies bravurně, i když samozřejmě mohl vybrat i jiné osobnosti nebo se zaměřit i na další témata. T. G. Masaryk v ní třeba chybí, zato v ní ale najdeme pozdějšího jugoslávského prezidenta Josipa B. Tita, kterého si prý jako milence vydržovala jistá bohatá Rakušanka.

Florian Illies: 1913 – léto jednoho století. Přel. Tomáš Dimter, Host, Brno, 2013, 320 s.

Dvanáctiletý Louis Armstrong se poprvé chopí trubky, M. Duchamp montuje kolo na kuchyňskou stoličku, v Německu se otevírá prototyp prvního supermarketu Aldi – tyto události spojuje to, že se všechny odehrály roku 1913. A pak také to, že je z tisíců jiných vybral německý novinář a esejista Florian Illies do své nutně velmi selektivní kroniky 1913 – léto jednoho století. Autor v ní na základě dobových pramenů i zákonů pravděpodobnosti referuje nejen o tom, co se toho roku stalo, ale také co se stát mohlo: konstruuje překvapivá potenciální setkání, jako Hitlera a Stalina v zahradě Schönbrunnu, nebo si představuje, jestli dva z jeho mnoha hrdinů, kteří se reálně přesouvali stejným směrem přibližně v tutéž dobu, nemohli jet týmž vlakem... Zároveň k sobě přiřazuje výroky lidí, kteří se v té době sice nesetkali, ale prostřednictvím jeho knihy spolu vstupují v pomyslný dialog, případně autor citát jednoho velikána vtipně „aplikuje“ na jeho současníka. Tak třeba cituje slova Alberta Schweitzera z onoho roku: „Kéž by všichni lidé zůstali takoví, jako když jim bylo čtrnáct.“ Když si prý ale přečteme tehdejší deníky Bertolta Brechta, autor se svěřuje se svojí radostí, že z Bertolta nakonec vyrostlo něco jiného, než když mu bylo čtrnáct...

Často se tak přitom vedle sebe dostávají věci tragické a komické, osudové i ty na první pohled banální, které jsou ovšem všechny součástí téže historie, a proto vposledku možná i stejně závažné či neopominutelné. Pokud referuje o událostech jednoznačně smutných, jako byl konec Scottovy výpravy k jižnímu pólu, i pak si najde úhel pohledu, jímž situaci odlehčuje. Cituje výrok jistého člena výpravy, který už nechtěl své druhy zdržovat, a proto se rozhodl spáchat sebevraždu. Jeho poslední slova při odchodu ze stanu prý zněla: „Jdu ven a možná mi chvíli potrvá, než se vrátím.“ Což Illies glosuje slovy: jižní pól sice neobjevili, ale aspoň neztratili smysl pro humor. A například „neotřesitelné vojenské spojenectví“ mezi Pruskem a Rakouskem-Uherskem je o něco později „prověřeno na bažantech“, totiž na dvoudenním honu v sídle Františka Ferdinanda d'Este na Konopišti, během něhož císař Vilém II. sestřelí tisíc dvě stě bažantů (ale sní z nich prý jen jednoho). Můžeme to vnímat jako drobnou, nevýznamnou poznámku, ale rovněž jako symbolickou předzvěst lidského krveprolití, které mělo brzy následovat.

Ostatně o německém císaři se při jiné příležitosti dozvídáme, že na počest dalšího zvláště vydařeného honu vážně navrhoval, aby byla na paměť jeho přesné střelecké mušky na místě připevněna pamětní deska... Celá Illiesova kniha se skládá z drobných detailů, které bez velkého psychologizování ve zkratce vystihují povahu dotyčného: například kola auta náležejícího Františku Ferdinandovi d'Este mají zlaté paprsky stejně jako císařský kočár, který je pro něj zatím – a jak dnes víme, navždy – nedostupný. Vedle politiků ovšem v knize narazíme také na vynálezce, sportovce, šovinistické německé velitele, zloděje da Vinciho Mony Lisy i mnohonásobné vrahy, ale převahu mezi nimi jistě mají myslitelé a umělci. Například mladý Ernst Jünger, který se v zimníku zavírá do přetopeného skleníku, protože chce cestovat do Afriky; „výjimečný váhavec“ Marcel Proust; nebo Robert Musil, který si vede deníček, kam zaznamenává každou vykouřenou cigaretu i C označující manželský coitus („pořádek musí být“, dodává Illies). O svých hrdinech píše autor s neskrývanou ironií, ať už pojednává o jejich přecitlivělosti tělesné („Má rýmu. Neví, jestli to přežije,“ píše o pozdějším významném konzervativním politickém teoretikovi Carlu Schmittovi). Nebo – a to zvláště – o té emocionální: „Pro Oskara Kokoschku začíná měsíc tvrdě... Píše Almě Mahlerové: ,Dnešní den nebyl pro mne snadný, neboť jsem od tebe nedostal žádný dopis‘.“ Jindy podotýká ke zvláštním okolnostem, za nichž vznikal jeden malířův obraz, že „kdokoli jiný by z toho zešílel. Ale Kokoschka, ten šílenec, to považuje za uklidňující.“

Ke kladnému přijetí Proustova Hledání ztraceného času podle autora přispěla už první věta díla: „Dlouho jsem chodil brzy spát.“ Tím prý Proust „rozechvěl nerv znavené avantgardy, která se od Kafky po Joyce v denících chlubila, kdykoli se jí podařilo dostat se do postele před půlnocí“. Tvůrčí osobnosti jsou celkově v knize vykresleny se svou „neurastenií“ (autorův oblíbený pojem), ve své excentričnosti až vyšinutosti, což se ovšem nemuselo vylučovat s jistou formou zneužívání okolí. Tak kupříkladu Rilkův životní styl se podle autora „zakládal na náklonnosti kroužku movitých dam – aby je udržoval při náladě, pěstoval s každou z nich čilý korespondenční styk“. Přitom ale autor kvůli jejich soukromému životu nesnižuje jejich uměleckou tvorbu. Tak konstatuje, že Rilke se rozhodl nevydat se nikdy jednoznačnou cestou, což bylo jako „životní postoj katastrofa. Jako poezie zjevení.“ I když nezpochybňuje ani umění Thomase Manna, nad jeho přesným denním časovým rozvrhem uštěpačně nadhazuje hypotézu, že světová literatura je jen otázkou „přesného plánování“. Stejně tak vyzvedává umění Franze Kafky coby báječného, citlivého stylisty, který ovšem v dopisu žádajícím Felici o ruku „koktá v písemné podobě“.

V knize ovšem najdeme četné další extrémní formy a polohy sexuality, od autorů, kteří mají „strach z ženských – jakmile se svléknou“ (vedle Kafky třeba Oswald Spengler), až k těm, kteří mají naopak milenek nepočítaně, případně dokonce trvají na tom, aby jejich manželka a milenka s nimi žily v jedné domácnosti (Rudolf Steiner), nebo aby milenka chodila na nedělní celorodinné večeře (C. G. Jung), nemluvě o sexuálním zneužívání Virginie Woolfové. Dozvíme se, že pokud chtěl někdo pogratulovat Else Lasker-Schülerové k nové lásce, měl to udělat rychle, jinak už šlo o lásku bývalou. Autor nemůže nechat stranou ani kouzlo, kterým na muže působila A. Mahlerová („uměla perfektně vystihnout okamžik, kdy nechat tmavé prameny vlasů spadnout do tváře, takže muži ztráceli rozum“), ani osudové slovo „židáček“, které prý na adresu Franze Werfela pronesla Sidonie Nádherná, a spustila tak řetězec neblahých událostí, takže Illies nazývá den, kdy k události došlo, „smutným datem německých kulturních dějin“. Dalším významným tématem jsou pak otcové a otcovraždy, a to nejen v podobě základního psychoanalytického mýtu, ale i ve formě opuštění nauky Otce zakladatele (Jungův rozchod s Freudem, v němž Jung vnímal sám sebe jako toho, kdo „zatahal proroka za vousy“), nebo třeba prostřednictvím „lyrické popravy“ otce (verše G. Benna). Ale v knize najdeme i okamžiky, kdy „otcové vracejí úder“, jako když je psychoanalytik Otto Gross svým otcem internován na psychiatrii.

Dobu těsně před příchodem strašlivé světové války autor znázorňujue jako plnou iluzí, soukromých i kolektivních. To, že věk globalizace „znemožní války“, jak prý tehdy někteří věřili, vyvrátil už následující rok. Skutečnost, že otec antroposofie R. Steiner zakládal 22. září 1913 svoje Goetheanum v den co nejpříznivějšího postavení hvězd, nepomohla: stavba za deset let vyhoří. A ani péče, kterou věnoval skladatel Arnold Schoenberg ochraně před „nešťastnou“ třináctkou, mu nebyla nic platná (v narážce na jeho přísně racionální systém dvanáctitónové hudby autor mluví o „zrození racionality z ducha pověr“) – zemřel v pátek třináctého...

Autorova kulturněhistorická koláž nechává mnoho nedořečeného a každý čtenář si může hledat stále nové souvislosti či paralely mezi jednotlivými příběhy (pozoruhodně, a zcela jinak než já, knihu „přečetl“ Josef Vojvodík, viz Kritický klub stanice Vltava z 20. 5. 2013, kupodivu ji ovšem žánrově zařadil mezi „romány“). Svůj konstrukt seskládal Illies bravurně, i když samozřejmě mohl vybrat i jiné osobnosti nebo se zaměřit i na další témata. Vždyť Vídeň, která v knize hraje podstatnou roli („nedopatřením se město dostalo na vrchol hnutí, kterému se říká moderna“), byla v té době plná inspirativních a vlivných osobností a třeba historička Brigitte Hamannová ve své knize Hitlerova Vídeň. Diktátorova učednická léta nechává v řadě podobných bizarních setkání jako Illies vystoupit třeba i T. G. Masaryka. Z Čechů se u Illiese mihne, vedle Sidonie Nádherné, ještě malíř František Kupka. Když ale československý prezident chybí, najdeme zde zato pozdějšího jugoslávského prezidenta Josipa B. Tita, kterého si prý jako milence vydržovala jistá bohatá Rakušanka – takovou barvitou kariérou se, pravda, Masaryk opravdu chlubit nemohl.

Každopádně publikace 1913 – léto jednoho století přináší velmi čtivý a svěží obraz jedné doby, která řešila mnohé z problémů, s nimiž se po stu letech potýkáme i dnes, i když o mnohé tehdejší iluze už jsme mezitím přišli. A tvoříme si nové...

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 3870x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce