Tancer, Jozef: Neviditeľn​é mesto

Tancer, Jozef
Neviditeľn​é mesto

recenze literární věda

Autor plasticky ukazuje, že neexistuje jen jedna Bratislava/Prešpurk, ale hned několik. Tancer tyto odlišné tváře města klade jaksi „nestranně“ vedle sebe, i když třeba v případě některých pronacistických německých autorů bez obalu mluví o jejich „hrubých dezinformacích“. A dodává, že zůstávají ještě další tváře města, kterým se nevěnoval: židovská, chorvatská, ruská, bulharská – a také česká.

Jozef Tancer: Neviditeľn​é mesto. Prešporok / Bratislava v cestopisnej literatúre. Kalligram, Bratislava, 2013, 304 s.

Pozsony, Pressburg, Prešpurk, Břetislava, Fressburg, Partyslava – to jsou jen některá (oficiální i slangová) jména, kterými bylo v různých dobách pojmenováváno dnešní slovenské hlavní město. Slovenský literární vědec a historik Jozef Tancer ve své knize Neviditeľné mesto. Prešporok / Bratislava v cestopisnej literatúre shrnul, jak město vnímali cizí návštěvníci a jak jeho vlastní obyvatelé, jejichž skladba se v případě této lokality výrazně měnila, stejně jako jeho oficiální názvy.

Autor nejprve chronologicky sleduje jednotlivé historické etapy od konce osmnáctého století do roku 1945, rozděluje je na éru osvícenství, éru malebnosti a následující období bedekrů. V kapitole Prešpursko-bratislavská topologie pak provádí tematický průřez napříč představenými texty a zkoumá vývoj a proměny některých vybraných motivů. Ukazuje tedy například, že pro západní cestovatele bylo Uhersko dlouho „terra incognita“, do níž (i do jejího tehdejšího hlavního města) se vypravovali s přesvědčením, že je jen o trochu vyspělejší než divočina a její obyvatelé jsou napolo divoši. Po roce 1918 se pak topos neznámé země začíná transformovat do nové podoby: město i celé Slovensko se prezentují jako „nový svět, který se má začít objevovat“, i když autor dodává, že poznávat je třeba právě to, co je neznámé... Po roce 1989 pak image „být neznámý“ znamenalo šanci „upoutat pozornost, nabídnout něco nevšedního, jiného“.

Analogicky u tématu pojímání Uherska coby orientální země (na jedné kresbě Bratislavy z druhé poloviny 16. století stojí vedle věží křesťanských chrámů dokonce kopule s půlměsícem). Autor upozorňuje, že od druhé poloviny 19. století se tato podoba města z cestopisné literatury vytrácí; po roce 1918 už přívlastek „orientální“ začíná ztrácet do té doby převládající pejorativní charakter. Příkladem jsou dunajské veletrhy, které se v Bratislavě konaly od roku 1921 a první dva ročníky nesly název Orientální trh. A ještě více to platí pro vývoj po pádu komunismu: jestliže uherští vzdělanci v 18. a 19. století urputně zápasili s orientální pověstí země, tato pověst se naopak koncem 20. století stává lákadlem pro moderního turistu.

Dále autor poutavě líčí významové proměny tématu města jako křižovatky kultur a brány: osvícenec Jakob Glatz (1776–1831) na ně pohlížel spíše kladně jako na „mišmaš národů, náboženství, mentalit, zvyků, ctností a nešvarů“. Později, v čase nacionalismu, se hodnocení mění, takže jeden autor kupříkladu psal o novodobém „Babylonu, ve kterém různé a protichůdné zájmy a jazyky, které si navzájem nerozumějí, zabraňují jednotě cílů a smýšlení, ve které spočívá nejen síla rodin, ale i národů“. Pozitivní konotaci topos křižovatky kultur získává v československé verzi: město nabízí směs kultur jedinečného půvabu.

Dalšími sledovanými motivy jsou Prešpurk/Bratislava jako předměstí Vídně a jako město požitků. Druhá charakteristika přitom podle autora souvisela i s onou orientální pověstí, pokud totiž Evropa znala Orient díky dovozu luxusního zboží, spojovala ho s pohádkovým bohatstvím a nespoutaným rozkošnickým životem. Požitkářský charakter města přitom podle autora vrcholí popisy tamních nevěstinců, a tak není divu, že třeba hlavní hrdina Mannova románu Doktor Faustus se nakazí syfilidou právě v tomto městě. Pozitivně se naopak snažila tuto charakteristiku města interpretovat třeba publikace z roku 1932 s názvem Bratislava, slovenská Riviera na Dunaji: rázovité město dobrého vína, dobré kávy, plněných rohlíčků.

Pro období do roku 1918 přitom autor pro město používá označení Prešporok, protože „na rozdíl od názvu Bratislava není ideologicky zatížené různými pokusy prezentovat město jako čistě slovenské“. Navíc autor hájí tezi, že výrazy „Prešporok“ a „Bratislava“ nejsou „onomastické ekvivalenty, ale rozličné tváře-příběhy města“. Snaží se také rekonstruovat tyto jednotlivé „příběhy“: československý, maďarský, německý, slovenský a „prešpurácký“. Češi a Slováci většinou vítali proměnu města po vzniku Československa, takže jeden autor si kupříkladu pochvaloval: „Čilý stavební ruch mění od základů obraz Bratislavy. Starý Prešpurk mizí a na jeho místě jako zázrakem vyrůstá nová výstavná Bratislava, vlastní dcera starodávného Brecisburku.“ Rubem tohoto budovatelského nadšení ovšem byly hlasy těch, kteří se nostalgicky ohlíželi po ztrácejícím se starém Prešpurku jako městě německém či maďarském, ale prostě i „po Prešpurku do roku 1918 jako městě s výraznými lokálními tradicemi a bez jednoznačné nacionální profilace“, což je právě onen příběh „prešpurácký“. Tak roku 1928 si autor jistého německého textu povzdechl: „Nikde v Evropě se kvůli budoucnosti jednoho města, které má vlastně už jen minulost, nedělá takový rozruch jako zde, kde člověk při každém oficiálním banketu slyší, jak se Bratislava krásně rozvíjí... Takové obludy, které jsou nyní vidět po celé Bratislavě, se ve starém Prešpurku nikdy nestavěly. Jednu za druhou bychom mohli uvádět nevkusné novostavby, kdyby se člověk nemusel bát, že ho jejich stavitelé označí za nemoderního idiota nebo promaďarského šovinistu.“

Tancer klade tyto jednotlivé, přirozeně navzájem velmi odlišné verze jaksi „nestranně“ vedle sebe, i když třeba v případě některých pronacistických německých autorů bez obalu mluví o jejich „hrubých dezinformacích“. Celkově ale smířlivě trvá na tom, že stejně jako neexistuje jen jedna Vídeň, ale hned několik, stejné je tomu s Prešporkem/Bratislavou. A dodává, že zůstávají ještě další tváře města, kterým se nevěnoval: židovská, chorvatská, ruská, bulharská – a také česká. Polemicky ovšem můžeme namítnout, nakolik je minimálně v letech 1918 až 1939 český příběh města vůbec oddělitelný od toho „československého“. A případně proč nezmiňuje třeba Alberta Pražáka, který je možná jedním z tvůrců koncepce československé Bratislavy (napsal mimo jiné významnou stať „Československé prvky v bratislavských kulturních dějinách“), když jiné, méně významné a dávno zapomenuté texty českých autorů cituje. To jsou ovšem jen drobné výtky k nedostatkům, které mohly vzniknout i nutností omezeného rozsahu textu, jak zněl požadavek vydavatele, takže v připravované rozšířené, doplněné verzi, která snad v budoucnosti vyjde, se – doufejme – dostane nejen na A. Pražáka, ale třeba i na S. K. Neumanna, který Bratislavu popsal v knize Československá cesta: deník cesty kolem republiky od 28. dubna do 28. října 1933.

Už v této podobě je ovšem pro českého čtenáře kniha nanejvýš užitečná, protože pojednává o městě, jehož dějiny jsou součástí i české historie. Navíc v ní autor i obecněji analyzuje, jak se vlastně rodí obraz města či jak se například utváří a reinterpretuje tak proměnlivá kategorie, jako je pojem Orientu. Jestliže přitom podle několika generací západních cestovatelů byla Bratislava už jeho součástí, podle Ľubomíra Smatany sami dnešní obyvatelé města prý považují za Východ až „oblast za Váhem“…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2083x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce