Flynn, Gillian: Ostré předměty

Flynn, Gillian
Ostré předměty

recenze krimi

Debutový psychologický thriller americké autorky se více než na samotné pátrání soustředí na hlavní hrdinku, sužovanou mnoha traumaty. Výsledkem je napínavá, strašidelná i depresivní kniha o tom, jak zkázonosný může být mateřský chlad a jak zrůdné mohou být kousky krásných malých manipulátorek.

Maminka mě nemá ráda
Gillian Flynnová: Ostré předměty. Přel. Ludmila Hanzlíková, Knižní klub, Praha, 2013, 272 s.

Když recenzent hned dvakrát po sobě narazí u knih rozdílných současných autorů z různých zemí na stejný prvek, mívá tendenci z toho usuzovat na trend. Asi tomu tak není, nicméně po přečtení Skály (2009) skotského spisovatele Petera Maye a čerstvě Ostrých předmětů (2006) Američanky Gillian Flynnové, v obou případech ceněných i dobře prodávaných románů, získá jeden neodbytný pocit, že hitem nové krve v anglosaské krimi je pátrač (slovo detektiv zní pro tyto případy příliš staromódně) zmítaný traumaty své vlastní minulosti, která navíc mívají bezprostřední souvislost s vyšetřovanými zločiny. Můžeme k tomu přidat knihy u nás už dobře zavedené Tany Frenchové, někoho možná napadnou i další jména – a máme tu vlnu psychologické krimi, která dosti nekonformně reaguje na všechny ty forenzní vědce a vědkyně minulých dvaceti let. Pachatel bývá odhalen tak, že se mu pátrač dostane pod kůži, zjistí jeho pravou povahu a skryté motivace; usvědčující materiální důkazy pak následují v rychlém sledu na posledních stránkách, vlastně už v epilogu.

Přičemž tu nemáme co dělat s obvyklým soukromým očkem drsné školy, samotářem, kterému to opakovaně nevychází se ženami a svou chandru ze špíny, kterou kolem sebe denně vidí, rád utápí v alkoholu. Pátrači nové generace bývají přeživšími oběťmi nevyřešených zločinů nebo zneužívanými či šikanovanými dětmi. Gillian Flynnová (nar. 1971) šla ve svém debutu ještě o něco dál: její hrdinka, novinářka podřadných chicagských novin Camille, nejenže dost pije a v jedné pasáži románu se také zdroguje, ale trpí psychickou chorobou, které se zjednodušeně říká sebepoškozování. Od mládí se zraňuje vším, co jí přijde pod ruku, přičemž postupně to řezání „vylepšila“ a na tělo si vyřezává slova a jména. Žije sama a vztahy navazuje dost ztuha, což je pochopitelné, když se jí nechce milencům ukazovat nahé tělo.

Příběh začíná v okamžiku, kdy ji šéfredaktor vyšle do jejího rodného maloměsta Wind Gap, aby napsala reportáž o případu dvou školaček: jedna byla zavražděna, druhá právě zmizela a Camille je krátce po svém příjezdu u nálezu jejího mrtvého těla. Takže mimochodem spatří, o čem policejní protokoly mlčí, totiž že mrtvá má vytrhané všechny zuby. Zpočátku to tedy vypadá na pátrání po úchylném sériovém vrahovi, jakých zejména anglosaská oblast produkuje ročně několik desítek. Občané Wind Gapu (a s nimi i čtenář) očekávají, kdy se objeví další mrtvola.

Autorka ovšem děj odklání jiným směrem, a to právě ke Camille a její ne zrovna příkladné matce. Autorka jí dala jméno Adora, což naznačuje její povahu: musí být neustále hýčkána a obdivována. Ve společnosti vystupovala jako přepečlivá starostlivá matka, doma však ke Camille zůstávala chladná. Vše se ještě zhoršilo poté, co ve věku devíti let zemřela Camillina mladší sestra. Camille se podařilo vysvobodit s odchodem na vysokou školu, nyní však zažívá nepříjemné déjà vu, když potkává svou nevlastní třináctiletou sestru Ammu, kterou s Adorou opět pojí dost nezdravý vztah. Dívenka je postrachem střední školy – sebevědomá manipulativní krasavice, která s klubem tří dalších vyvolených tyranizuje většinu spolužaček a aktivně se účastní divokých večírků mnohem starší mládeže. Doma její povaha kolísá mezi rozmazlenou frackovitostí a traumatem dcery, které se nedostává tradiční mateřské něhy; Adořiny záchvaty pečující mateřské lásky jsou spíš zničující než chlácholivé. Camille zprvu sleduje policejní vyšetřování, postupně se však čím dál víc začíná věnovat své dysfunkční rodině a propátrává jak minulost nedávnou, tak dobu, kdy sama byla dítětem.

Flynnová vše líčí sice jednoduše a přímočaře, ale přesto dostatečně sugestivně, zvraty a odhalení umí dávkovat jako thrillerová rutinérka (například o Camillině sebepoškozování se dozvíme až ve čtvrtině knihy). Vykresluje atmosféru maloměsta, kde jsou lidé od školních let determinováni svým vzhledem, bohatstvím a rodinným zázemím a většina z nich se z tohoto bludného kruhu nevymaní ani v dospělosti – chudší a ošklivější dívky končí jako služky u těch krásných a bohatých. Camille je ostatně sama dost pohledná a občas si vzpomene, že se na střední ke svým méně šťastným spolužačkám občas také nezachovala nejlépe – ať už úmyslně, či nikoliv. A hrůza hlavní hrdinky z toho, že po své matce zdědila některé vlastnosti, je součástí strhujícího závěru, v němž nám autorka předhodí falešného vraha, aby toho pravého odhalila vskutku na posledních stranách, kdy už to málokdo čeká.

Ostré předměty neaspirují na to, vzdálit se z žánru detektivky, na to nahromadí v jednom městě příliš mnoho nenormálních bytostí a jsou příliš doslovné. Ale i když nejsou napsány tak podmanivě, jako to umějí zmínění Frenchová a May, v žánru psychologického thrilleru patří k tomu lepšímu. A Flynnová to v závěru nezkazí překombinovanou zápletkou. Výsledkem je napínavá, strašidelná i depresivní kniha o tom, jak zkázonosný může být mateřský chlad a jak zrůdné mohou být kousky znuděných školních „šéfek“.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 5546x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce