Urianek, Karel: Beránek

Urianek, Karel
Beránek

recenze beletrie česká

Karel Urianek zemřel ve svých šestatřiceti r. 2010, zanechav po sobě leccos, mimo jiné také stohy básnických rukopisů, z nichž jen hrstka vyšla za jeho života časopisecky a žádný knižně. O brožovaný výbor z „celoživotního“ díla Karla Urianka, sestavený jeho někdejším spolužákem z gymnázia Michalem Rydvalem (jenž mu rovněž publikoval básně na serveru totem.cz) a opatřený doslovem Jakuba Řeháka, se postaralo nakladatelství Fra.

Dostat se ke zkratce
Karel Urianek
: Beránek. Fra, Praha, 2013, 111 s.

Bude mi snad moci být odpuštěno, že v tomto případě nedokážu a nechci odhlédnout od autora. A to bezprecedentně – aniž bych ho osobně znala. Básně mrtvých mladých, kteří umučili své tělo takzvaně nezřízeným životním stylem, porůznu se upili, ufetovali nebo obojí a od „sociálního dna“ se jednoduše neodrazili, se těžko posuzují v takovém odstřižení, bez toho, aby se člověk zkroutil. Běžná interní hodnotítka na tuhle práci najata být nechtějí, k něčemu tak špidlatému a rozsochatému nepřiléhají, bez ohledu na to, že způsob pobývání autora na světě by s kvalitou textu neměl souviset nijak. Jenže tady šlo – bez nadsázky – v básnění o život, o život inteligentního člověka s viděním, a ten skončil. Karel Urianek zemřel ve svých šestatřiceti r. 2010, zanechav po sobě leccos, mimo jiné také stohy básnických rukopisů, z nichž jen hrstka vyšla za jeho života časopisecky a žádný knižně, pomineme-li pozbytý náklad studentského výboru Elegie dítěte Měsíce, vydaný na konci 90. let ve VŠUP. O brožovaný výbor z „celoživotního“ díla Karla Urianka, sestavený jeho někdejším spolužákem z gymnázia Michalem Rydvalem (jenž mu rovněž publikoval básně na serveru totem.cz) a opatřený doslovem Jakuba Řeháka, se postaralo nakladatelství Fra.

Mezi skupinu uznávaných, uhlazených a uspořádaných básníků-třicátníků, těch v „podkrovních / bytech ateliérech / redakcích kavárnách“, těch s šálkou, noťasem, sklenkou vína a poklidným, špatně placeným půlúvazkem v akademické, sociální nebo kulturní sféře, se Uriankovi zařadit nepodařilo. On pokoušel manuální přivýdělky ve skladech, kanclech, jako pomocný dělník i invalidní důchodce, mezi krabicemi, holobyty, odvykačkami, brigádami pro Herbalife, detoxy a chlastem v době, kdy fetovat už bylo out. Karel Urianek žil jako rolingstoun. Mohl být nezájem o jeho psaní podložen jen sebedestruktivním stylem žití? Tím, že se Urianek neobjevoval po boku těch pravých osob z literárních časopisů? Tím, že agilně neposílal své texty k vydání redakcím a nakladatelům? Jednoduše tím, že neměl potřebné literární konexe? Nebo za tím stála nedostatečná kvalita jeho básní či strach z potenciálního nepřijetí čtenáři? Nebyl to i blok z druhé strany: obava z kontaktu s někým, kdo permanentně ztrácí igelitky textů psaných na kufříkovém stroji, chodí si s depresí, s opicí, s šílenýma očima – s člověkem odjinud?

Konečně k té Uriankově poezii. Tak docela o celoživotní dílo se nejedná, jde tu o výbor z veršů z období od roku 1995 do roku 2004, tedy z těch, které bylo v rukopise vůbec možné přečíst. Editor poznamenává, že podle jeho soudu právě v tomto období psal Karel Urianek nejzdařileji. Básně následující už byly zřejmě poznamenané úpadkem, ostatní by musel luštit písmoznalec. Přátelé si Uriankovy texty rozdělili a několik stovek určených k následné probírce přepsali. Nejen to. Podstatným zásahem muselo být „odstřižení všech častých aforistických zakončení“, která básním podle slov editora škodila a musela pryč. Ráda bych Beránka viděla i s kudrnami, aspoň v ukázce. Psychedelický výjev z obrazu Augusta Friedricha Schenka Zármutek se zřetelně biblickými symboly, který pokrývá obálku výboru, odsouhlasil ještě autor. Beránek je na něm mrtvý, leží na sněhu, havrani už čekají v zužujícím se kruhu.

Řehákův dobrý doslov je pro čtení sbírky podstatným doplněním. Jen se tak úplně neztotožňuji s poznámkou, že Uriankovým tvůrčím principem bylo okamžitě reagovat na „alkoholové rauše, třeštění“. Na všechno ostatní, co autor doslovu uvádí, nepochybně ano: na události života, křivdy, hlubokou samotu i smutek. Vždy ale hledíme do básní třeštění- a raušeprostých, velmi chladnokrevných – a v tom právě tkví jejich půvab: že netěží z opojení, že na ně nijak nespoléhají, natož jako na tvůrčí princip, že je maximálně zaznamenávají, ovšem velmi racionálně, jasným okem, že jsou velmi střízlivé. Jsou to básně nadmíru sdělné a pohybující se zcela při zemi, psané tím, kdo „má v rukou černého Petra“ a jednou provždy s ním počítá. Bránila bych se i anotačnímu výroku, že málokterý autor za posledních dvacet let byl tolik přirozeně konfesijní a že si snad jen z Beránka lze „udělat tak hmatatelný a konkrétní obraz o životě v současné Praze“. Celkem naopak: mám dojem, že se pomalu nebásní o ničem jiném než konfesijně o Praze a životě v ní. A vlastně i nikterak jinak. Jen ty taképražské životy, které četní básnící třicátníci popisují, jsou svou náplní poněkud odlišné – a tím bych s dovolením ospravedlnila vleklý úvod o zprostředkovaném Uriankově životě.

Jednu větu z doslovu bych přesto ještě zopakovala, ta totiž naopak vystihuje přesně čtenářský pocit: „Zdálo se mi, že s autorem žiji jeho život, vnímám i cítím jeho očima, byť z bezpečné vzdálenosti.“ Právě tak. K tomu, aby byl autor schopen toto v čtenáři vyvolat, musí být básník. A musí být básník dobrý, dociluje-li toho jen básnickými primitivy, těmi nejprostšími prostředky, nejjednodušším, nezdobným jazykem. Básník vysoké citlivosti, která se projevuje sebeničením v rovině všednodenního konání a těžkou, zoufalou rozladou v  básnické tvorbě: „vyhledávám zraňování / protože mne umrtvuje / protože mne upevňuje / protože mne zraňuje“. Potom nepřekvapí, že se tu nejedná o díla okamžiku, terapeutické výlevy, opilecké žvásty, ale že čteme texty, které procházely revizemi, byly upravovány, přepracovávány a cizelovány, aby dovedly opravdu naléhat. Čím že naléhají? Skutečnou tíží života, který je k neunesení, z něhož se utíká, jenž se nežije, ale přežívá. „Jak rozpíchlý svět!“ Okamžiky naprosté skepse a rezignace střídají krátké okamžiky prosvětlení, ani ne tak optimismem, jako spíš sebeobranným sarkasmem a předstíranou vulgaritou i pózou nadřazenosti člověka stojícího nad propastí a balancujícího na jejím okraji. Právě odtud je zaopatřená většina k vidění („aniž bych věděl, co ti / páni chtějí / unikám jim z dosažení“; nebo jinde: „jsou to pro mě / marťani / osoby z jiného // světa, do kterého / nemůžu nikdy / patřit, protože / tomu světu / nerozumím / a nikdy ani / porozumět / nemůžu“). Buřičská manýra je ale ještě pořád aspoň plná nějakého toho života. Horší a čtenářsky zajímavější je to tam, kde i ona chybí: kde je zoufalství čisté. „Nejde napsat nic / o nekonečnu / jde napsat o řadách / sklenic postavených dnem vzhůru.“ Toto je skutečně Krátký úvod do bezútěšnosti, jak jinak takovou báseň pojmenovat. To jsou básně dokonané všednosti, padající pod závalem nudné rutinní práce, vycpávané pauzami a těšením se na víkend a dvě vejce na cibuli. „Jsi všude / přikován na jedno místo / s rozhledem víkendového / dravce.“

První část souboru, z let 1995–97 s podtitulem Kolibřík, je ještě trochu ukřičená a svázaná pózou – manýrou pravdivého mezi všemi. Některé básně jsou trochu blbé, to se nedá nic dělat, přes veškerou snahu najít třeba nějaký podprahový vtípek zůstane z nich jen zdvižené obočí. Třeba takový Skelnomat, ač jsou v něm i chacha místa („mo-mo-mo-mo-moře / řekl / slunce žhnulo – tak se / spekl“), žel plackovitě rýmuje máky s klikyháky a depilátor s ventilátorem, aniž by banální rým měl nějaké netriviální pozadí. Celkově vzato, není to žádná vysoká, hluboká, široká poezie. Nijak to ovšem nevadí. Je odpuštěno, už když na další straně třiadvacetiletý Urianek dozná, že „nedokázal bych / redigovat šrot v / Revolver Revue“ nebo dá své básni titul Peníze nejsou všechno, ale studentům se fakt hodí. Když se zasměje soplům, které „už už hrozí / vystřelit z nosu / ale ubrousek ještě / můžu potřebovat / na cestu domů“. Když šmiknou groteskní nůžky do třeskuté obyčejnosti Laďky, která umí špekový knedlíky, ale není s ní sranda. Když zástřih štupuje já, „Lhář“, jehož „posraný život“ se povaluje „na potrhaných / zasraných / útržcích“. Lakonický popis pocitů po rozvodu je už jenom pomyslný štulec navíc. Za pozornost by určitě stálo pozastavit se nad volbou titulů básní, kdyby k tomu byla síla.

V druhé části, shrnující to nejlepší z veršů z let 2000–2002, jsou podstatné názvuky z části první dotažené a vytažené: a to jsou linie deníkových záznamů, zjevně epické, výrazně povídkové, psané s nezpochybnitelným smyslem pro překvapivě jemnou ironii a s prozatérským umem. Jsou to mikropovídky v básnické zkratce. Uhrančivé jsou v tomto povídkovém rázu třeba b. Bonzák, mistrně dovyprávěná situace od píchaček, nebo hned následující Oduševnělej vychytrálek Dan, portrét filozofujících kecalů, nad jejichž úvahami zívá i pes. Svět tohoto básníka je „jedna příšerná stařena / v příšerných hadrech / na příšerném kolotoči / vyvedeném / v příšerných barvách“. Příšerné.

Směrem k závěru výboru básně rostou, jsou stále bezútěšnější a lépe a zjevně promyšleněji sestrojené. Uriankovi jde o koncentraci, zkratku, touží převádět „na nejnižšího společného jmenovatele“ a tuto touhu ve svých básních dobře naplní, ještě než ho spolkne „škvíra“, která „se roztahuje v díru“. Jsou tam i básně vyloženě krásné, jejich půvab vyniká zrovna ve všem tom obležení vulgaritou, zmarem, trýzněním a znechucením. Je třeba jen pokračovat, pracovat a venčit bestii, i když „myslel jsem / že / jsme umřeli / už / dávno předtím“.

Urianek má dar kombinovat hluboké s povrchním, obyčejné s nadpozemským, děsivé s vtipným. Výsledná kombinace účinkuje. Kde se snoubí ošatka na staré pečivo s číhajícím osminohým, hlady nepříčetným monstrem nebo výbuch v Izraeli se stavem, kdy není komu volat a není kde přespat, tak přirozeně? Kde si lze přečíst tak svérázné definice známých pojmů („demokracie znamená / že uvidíš záběry který / nikdy nemohly bejt puštěný“)? Kdo jiný tak výslovně popsal, co je to nerozumět „bohapustému, duchaprázdnému“ světu, nechápat ho jako „ploutvonožec / jak panda / jako rákosník“? Nikde jsem nečetla tak obyčejně přesné vyjádření dětských pocitů jinakosti na letním táboře. Málokomu čtenář uvěří aforistické „odmítáme milost abychom / ji sami nemuseli / poskytnout“ nebo prostou skutečnost, že „možnost být zlý je / podmíněna hloupostí / a mindráky“. Málokdo tak dobře vystihl, co je to zač, ta osamělá radost z chlastu, který „mě tak fantasticky / zvláční“. Možná skoro nikdo z básníků Uriankovy žijící generace nebyl tak nesmiřitelně upřímný, především k sobě samému. Skoro určitě nikdo tak dobře nepopsal strach z tvůrčího kalkulu – a to ač jde o básníka, který „vysere báseň za 3 / minuty“; a to právě proto, že šlo o básníka, kterému nezbylo nic než právě psaní.

Literární underground a básnický punk is not dead. V Karlu Uriankovi a jeho poezii každopádně. Markýrovat ho nejde, ten se musí žít. „Když si koupím / krabici č. vína / píšu“. Neboli „Hlady napíšeš leda tak jíst“. Ale bude to znít plně.

 

© Olga Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

52%čtenáři

zhlédnuto 2793x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce