Haderlap, Maja

Haderlap, Maja

rozhovor beletrie zahraniční

Rakouská spisovatelka Maja Haderlap představila na veletrhu Svět knihy 2013 svůj úspěšný autobiografický román Engel des Vergessens (Anděl zapomnění), v němž se vrací k bolestné historii slovinské menšiny žijící na území rakouských Korutan.

Oddělená historie

Rakouská spisovatelka Maja Haderlap představila na veletrhu Svět knihy 2013 svůj úspěšný autobiografický román Engel des Vergessens (Anděl zapomnění), v němž se vrací k bolestné historii slovinské menšiny žijící na území rakouských Korutan.

iLiteratura: Vydala jste několik básnických sbírek, největší úspěch však získal váš autobiografický román Engel des Vergessens (Anděl zapomnění). Ten se odehrává v prostředí Slovinců žijících v Korutanech. Mohla byste českým čtenářům trochu přiblížit situaci této rakouské menšiny?
Maja Haderlap: Slovinci jsou malý národ, dohromady mluví slovinsky jen nějaké dva miliony lidí a většina z nich žije v samostatném Slovinsku. V rakouských Korutanech se ale nachází relativně početná slovinská menšina, což je pozůstatek někdejšího mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Po rozpadu monarchie, když vznikaly nové hranice, se většina Slovinců ocitla v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Korutanští Slovinci se ale v referendu rozhodli zůstat v nově vznikající Rakouské republice. První Rakouská republika jim samozřejmě slíbila, že budou moct dál používat slovinštinu a uchovat si svou národní identitu. V praxi ale docházelo spíš k asimilaci Slovinců. Školství například nefungovalo tak, aby se Slovinci mohli skutečně učit svůj jazyk, museli si z vlastní iniciativy organizovat odpolední výuku ve slovinštině a podobně.
V období první republiky měla řada politiků pocit, že z Rakouska zbylo pouhé torzo, a v popředí stála otázka němectví. Mnozí viděli budoucnost ve spojení s Německem.
Vývoj – anšlus Rakouska a další události – dospěl k tomu, že se národní socialisté chtěli korutanských Slovanů zbavit. Zejména po napadení Jugoslávie se tlak na korutanské Slovince enormně zvýšil: měli být vysídleni. Nucené vysidlování začalo v dubnu 1942 a vyvolalo u slovinského obyvatelstva prudký odpor, o čemž píšu ve své knize.
Korutanští Slovinci podpořili ozbrojené hnutí odporu, které se zformovalo v Jugoslávii, a v tom momentě se samozřejmě historie Slovinců oddělila od historie zbytku Rakouska. Historická zkušenost korutanských Slovinců z doby nacismu se zásadně lišila od toho, jak na svou historii pohlížela většina Rakušanů. Dlouho si to nikdo příliš neuvědomoval, ale díky mému románu se to teď víc dostalo do povědomí.

iLiteratura: Dalo by se tedy říct, že jste tuto kapitolu historie pro zbytek Rakouska objevila? Byli čtenáři překvapení?
Maja Haderlap: Ano, byli. Většinou říkají, že o tom nevěděli. Zajímavé je, že také Slovinci žijící ve Slovinsku reagují tak, že o těchto věcech neměli ani tušení.

iLiteratura: Jednalo se o první knihu k tomuto tématu?
Maja Haderlap: V němčině a v této formě ano. V posledních letech však v Korutanech vyšla řada memoárů ve slovinštině, které se setkaly s velkým zájmem, a část z nich byla přeložena i do němčiny. Vznikly také prozaické texty korutanských slovinských autorů. Peter Handke se tématu věnuje ve hře Immer noch Sturm (Stále ještě bouře/útok). Drama pojednává o historii Slovinců před druhou světovou válkou a během ní, vzniklo zhruba ve stejné době jako moje kniha a bylo poprvé uvedeno na Salzburském festivalu.

iLiteratura: Dočetla jsem se, že Anděl zapomnění vyšel už v desátém vydání. Dá se tedy říct, že je to velmi úspěšný román?
Maja Haderlap: V jedenáctém, a pak ještě dvakrát v brožované podobě. Ano, dá se to označit za velký úspěch, všechny zúčastněné to hrozně překvapilo, nakladatelství je přešťastné... Nedokázali jsme si nic takového představit.

iLiteratura: Dostaly se k vám nějaké zajímavé reakce?
Maja Haderlap: Spousta. Při čteních v Rakousku byly reakce neuvěřitelné. V Německu taky, ale tam to vypadalo trochu jinak, tam lidé reagovali, řekla bych, zdrženlivěji, protože to vnímali jako čistě rakouský problém. Přistupovali ke knize spíše z toho hlediska, že líčí příběh dítěte vyrůstajícího v těžkých podmínkách, mezi dospělými, kterým válka a pronásledování zničily životy. I v Rakousku toto téma hraje roli, ale víc v popředí je tu ta politická rovina. A obzvlášť v Korutanech, odkud pocházím. Tam lidé reagovali neskutečně emocionálně, až skoro vášnivě.
Udivilo mě, že lidé, ať už slovinsky, nebo německy mluvící, v knize velmi často nacházejí něco, o čem můžou říct, že je to jejich vlastní příběh. Myslela jsem si celou dobu, že pracuji s vlastními autobiografickými zkušenostmi, i když nejde o memoáry v klasickém slova smyslu, ale o literární text. Korutanští Slovinci se v každém případě s knihou do velké míry identifikují, ale německojazyční obyvatelé oblasti taky. Něco se znatelně prolomilo. Ten proces se spustil před dvěma lety, opravdu se něco začalo dít, což mě velmi těší. Byla bych nevděčná, kdybych řekla, že nemám radost.
V Korutanech se kniha hodně čte, i ve školách a na gymnáziích, dostává se k širokému publiku a já nevycházím z údivu.

iLiteratura: Zřejmě něco takového opravdu chybělo.
Maja Haderlap: Očividně ano. A myslím, že kniha přispěla i k tomu, že jsou lidé ochotní pohlížet na historii druhých jako na svou vlastní. Má jakousi integrativní funkci. Konflikt nevyostřila, ale v současnosti mi připadá, že napomohla tomu, aby se o určitých věcech začalo mluvit. Lidé mi už vyprávěli tolik osobních příběhů, že bych teď nejspíš mohla napsat sto románů, možná přeháním, ale slyšela jsem opravdu neuvěřitelné historie. Krásné i příšerné, především ty příšerné. Osobní vzpomínky.

iLiteratura: Opět jsme se vrátili ke Korutanům. Dalo by se tedy říct, že německojazyčné a slovinskojazyčné obyvatelstvo tu žije spíš odděleně?
Maja Haderlap: Kvůli všem politickým rozhodnutím, která v historii padla, tu vždycky existoval potenciál ke konfliktům. Druhá Rakouská republika zaručuje v článku 7 Státní smlouvy menšinám v Rakousku jejich práva. Ale trvalo hodně dlouho, než se tato práva začala uplatňovat, především proto, že proces vždycky brzdili korutanští politici. A vždycky se braly značné „ohledy“ na názory německy zaměřených vlasteneckých spolků. Například dvojjazyčné cedule s názvy obcí se v Korutanech objevily až před dvěma lety, o tomto sporu se mluvilo i v Česku.
Slovinci se vždycky museli domáhat práva prostřednictvím justice nebo donekonečna úmorně vyjednávat. Byl to náročný proces. A to proto, že korutanští politici se snažili Slovince, kteří se o svá práva zasazovali, kriminalizovat. Často se říkalo: vy jste Jugoslávci, komunisti, vy nejste opravdoví Rakušané. Slovinci se tak často stávali nástrojem politiků, vlastenecké spolky vždycky využívaly slovinskou otázku, aby si získaly pozornost. A celostátní rakouská politika se snažila vyhýbat konfliktům s nimi a problémy odsouvala.
Tyto staré politické modely už se však narušily. Vývoj souvisí pravděpodobně i s Evropskou unií, s otevřením hranic a tak dále, v posledních letech bylo stále obtížnější staré předsudky ohledně Slovinců udržovat při životě. Momentálně třeba pracuje víc lidí z Korutan ve Slovinsku než Slovinců v Korutanech. Během posledních let se tu tedy pomalu spustil proces normalizace a moje kniha sehrála roli jakéhosi akcelerátoru. Musím říct, že tomu napomohla i Cena Ingeborg Bachmannové, díky níž si román přečetlo hodně lidí. A ukázalo se, že to bylo třeba.

iLiteratura: Možná by si tohle měli poslechnout všichni odpůrci Evropské unie... Román byl přeložen do slovinštiny, existují také další překlady?
Maja Haderlap: Ano, existuje francouzský a italský překlad a myslím, že i anglický, ačkoli u něho si nejsem jistá, jak daleko je nakladatelství s vyjednáváním ohledně práv.

iLiteratura: A můžeme doufat i v český překlad?
Maja Haderlap: Byla bych ráda, připadá mi, že sem ta kniha patří. I proto, že Češi mají podobné zkušenosti, i když třeba jinak zabarvené. Česká historie se od té slovinské v mnoha ohledech liší. Zároveň je tu však řada styčných bodů, společná kulturní tradice, národnostní konflikty, zkušenost národního socialismu. Skrze tyto styčné body je možné probudit povědomí o společných problémech. Píšu o tom, jakými způsoby se lidé vyrovnávají s bolestí. I v Česku existuje řada velmi bolestivých politických témat. A je třeba se pokusit s tou bolestí učit zacházet. To byla největší výzva i pro mě. Kvůli tomu jsem také nepsala v první řadě politicky, bylo pro mě důležité prolomit politický jazyk a promluvit literárním jazykem.

iLiteratura: Teď se zeptám možná trochu osobněji, ale při čtení románu jsem měla pocit, že vyrovnat se s minulostí rodiny je pro vás složité. Pomohlo vám v tom napsání knihy?
Maja Haderlap: Myslím že ano, ten román má důležitou funkci i pro mě, samozřejmě. Ale abyste o něčem mohla psát, zpracovat to musíte už předtím. Důležitý proto pro mě byl i časový odstup. Kvůli tomu také psaní tak dlouho trvalo. Mým cílem bylo vsadit příběh rodiny do širších souvislostí. Vnímala jsem sama sebe spíš jako jakési médium, poslouchala jsem a zapisovala, a potom jsem do knihy vložila i své vlastní zkušenosti, samozřejmě.

RiLiteratura: Dlouhou dobu jste pracovala v divadle, nenapadlo vás někdy napsat také nějakou divadelní hru?
Maja Haderlap: Napadlo, to jistě (smích). V minulosti jsem to několikrát zkusila, ale nepokračovala jsem a zůstává to pro mě otevřené. Uvidím, co přinese budoucnost. O svých plánech celkově mluvím spíš nerada, protože jsem hodně pověrčivá... Nesmí se to zkrátka zakřiknout. Momentálně se spíš zabývám poezií.

iLiteratura: Ve slovinštině, nebo v němčině? Opravdu už jste s psaním ve slovinštině skončila, jak se zmiňujete v románu?
Maja Haderlap: Píšu v němčině. Slovinština pro mě momentálně – vždycky říkám „momentálně“, člověk nikdy neví, co přijde za dvacet let – tedy slovinština jako literární jazyk pro mě momentálně ustoupila do ústraní. Literárním jazykem se pro mě stala němčina. V životě ale slovinštinu samozřejmě používám dál.

iLiteratura: Veletrh Svět knihy, kde budete vystupovat na autorském čtení, se v letošním roce zaměřuje mimo jiné na poezii. Představíte vedle románu i své básně?
Maja Haderlap: O tom jsem ještě nepřemýšlela, ale mám je s sebou a mohla bych nějaké své novější básně také přečíst. Včera jsem mimochodem, což bylo docela vtipné, zjistila, že ve dvou českých antologiích vyšly překlady mých starších básní, asi patnáct nebo dvacet ukázek z mých slovinsky psaných sbírek, které jsem vydala v osmdesátých letech.1  Dost mě to udivilo, moje básně existují v češtině, páni! Přeložil je, myslím, František Bernhart, který už bohužel nežije... Jedná se tedy o starší překlady, ale existují. A z toho jsem měla velkou radost!

1. Krajiny za slovy, BB/Art, Praha, 2008; Místo v prostoru, Host, Brno, 1998; několik básní MH vyšlo také v příloze Lidových novin 16. 9. 1993 zpět 

© Marie Voslářová
foto: Martin Mařák
© Das Buch

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2539x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce