Báez, Fernando. Obecné dějiny ničení knih (in MfD)

Báez, Fernando. Obecné dějiny ničení knih (in MfD)

recenze historie

Autor sám přiznává, že je tímto tématem „posedlý“. Jako čtenáři této umanutosti „vděčíme“ za Báezovu vytrvalost a pracovitost, s níž svůj seznam zničených knih stále doplňuje. Bohužel mu ale přitom podle mne trochu schází odstup. Dramaticky píše o „děsivé“, případně „ohromující“ a „skličující“ zkáze knih a lamentuje nad tím, jak málo textů se nám dochovalo třeba z antické doby; skepticky ale můžeme dodat, že až na výjimky i to málo, co se dochovalo, čtou dnes hlavně specifičtí nadšenci.

Fernando Báez. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Přel. Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec, Host, Brno, 2012, 597 s.

„Byla to pro knihy zlá doba, jako všechny,“ konstatuje o období francouzské revoluce venezuelský spisovatel a po určitou dobu i ředitel tamní Národní knihovny Fernando Báez (1970) ve své knize Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Jejím hlavním poselstvím je, že knihy a vše, co jim předcházelo (ať už to byly hliněné destičky, či papyry), se ničily vždy, už od doby jejich vzniku, a také ničit budou. Poukazuje přitom i na rizika skladování dokumentů ve formě elektronických dat. Zmiňuje se mimo jiné o houbě, která „proniká do kompaktních disků, šíří se drážkami disku, až nenávratně poškodí datové stopy“. Na autorův seznam „škůdců“ se dále dostávají nejrozmanitější druhy hmyzu, myši a především lidé všech vyznání a politické příslušnosti. Báez ovšem nezapře svoje ne zrovna přátelské vztahy ke Spojeným státům americkým a pravicovým diktaturám a režimům. Podle mne neúměrně velkou plochu věnuje – jakkoli tragické – zkáze knihoven po svržení Saddáma Husajna a možná trochu přehnaně zdůrazňuje i to, že během druhé světové války řada amerických knihoven ničila knihy připisované domnělým německým nepřátelům. Naopak když píše o ničení knih španělskými komunisty a anarchisty ve 30. letech 20. století, dává si záležet na tom, aby zdůraznil, že se tak dělo proti vůli republikánských intelektuálů; a když chválí Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, čtenář se skoro nedozví, že tehdy šlo o ničení knih nařízené komunisty…

Paleta ničitelů, které v knize shromáždil, je ale každopádně celkem pestrá: ironicky referuje například o aktivistech proti apartheidu, kteří „předvedli svou toleranci při útoku na knihovnu Holandsko-jihoafrické společnosti v Amsterodamu, když všechny její knihy naházeli do okolních kanálů“. Nebo o studentech, kteří pálí vlastní učebnice, které pro ně ztělesňují jejich „přenáročnou, přihlouplou a pedantskou profesorku“, nebo se tak alespoň chtěli pomstít za všechny „podrazy, co jim profesoři nadělali a pak se jen tak vypařili“. Okrajově jsou připomenuty i rituální, i když třeba jen symbolické praktiky, kdy zničení textu formou jeho fyzického pozření je vnímáno jako skutečně hlubinné osvojení si jeho obsahu, příslušných znalostí a dovedností. Sám jsem se kdysi v jedné katolické farnosti účastnil obřadu, při němž každý z přítomných vhodil do ohně dopis adresovaný Bohu; fyzický zánik listu měl tehdy představovat jeho „odeslání“ do jiné dimenze.

Někdy autor pronáší až příliš jednoznačná prohlášení, například když tvrdí, že „kdo ničí knihy, ví, co dělá, a dělá, co ví. Jeho cíl je jasný: zastrašit, demotivovat, způsobit ztrátu historické paměti, zmírnit odpor, vzbuzovat pochybnost“ (pro pokus zničit paměť zavádí pojem „bibliokaust“). Naštěstí na dalších stránkách knihy sám poskytuje množství příkladů, které tento schematický obraz opravují a dokreslují. Ukazuje například, že čím jsou národy nebo jednotlivci vzdělanější, tím jsou ochotnější ničit knihy, a jejich motivace přitom nespočívá v samoúčelné destrukci, ale často jsou vedeni snahou zabavená díla nahradit jinými. K tomu autor uvádí řadu historických příkladů počínaje Achnatonem, který nechal spálit náboženské texty vzniklé před jeho nástupem a zavedl místo nich vlastní literaturu. Sluší se doplnit, že obdobný byl i případ nejznámějšího českého ničitele knih, jezuity Antonína Koniáše.

Stranou Báez nenechává ani spisovatele, které podle něj „strach, sklíčenost či zklamání“ dohnaly k tomu, že své vlastní práce sami zničili nebo na smrtelném loži vyjádřili přání, aby se tak stalo. To není jen notoricky známý příklad Franze Kafky, už římský básník Publius Vergilius Maro ve své závěti nařídil, aby bylo spáleno jeho epické dílo Aeneis. A následovat by mohl dlouhý výčet: například Adam Smith, autor Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, byl prý již na vrcholu slávy, a přesto „kvůli své nejistotě, aby se některé z jeho nedokonale redigovaných rukopisů nedostaly po jeho smrti náhodou ke čtenářům, zničil celou řadu svých textů, mezi nimiž se měly nacházet nejspíše též spisy o rétorice“. Ernst Jünger v roce 1945 spálil své četné dokumenty ze strachu před Spojenci a Giovanni Papini zase nechal shořet celé vydání své ateistické knihy Le mémorie d’Iddio (Vzpomínky na Boha) poté, co se obrátil ke křesťanství. A dokonce i Jorge L. Borges se přiznával: „Ještě před pár lety, pokud cena nebyla přehnaná, jsem skupovával výtisky svých knih a pálil jsem je.“ Samostatná kapitola pak nese název Knihy spálené v knihách o beletristických textech, v nichž se ničí knihy (čestné místo v ní pochopitelně opět zaujímá Borges.

Kromě tisícerých případů a druhů ničení se v knize dozvíme navíc i leccos dalšího, třeba o dřívějším a současném skladování knih. Nebo o tom, že knihovníci slavné Alexandrijské knihovny do svěřených svazků vpisovali značky upozorňující na chybějící nebo chybně se opakující verše, či naopak označující zvláště krásný verš hodný pozornosti. A dozvíme se také o svaté Wilboradě, která zemřela mučednickou smrtí, když předtím ukryla knihy z klášterní knihovny, a tím je zachránila. Proto je údajně pokládána za patronku milovníků knih, v Německu a Švýcarsku navíc i knihoven a knihovníků – připojme, že u nás tuto roli zastává svatý Vavřinec.

Knize ale jednoznačně dominuje ne zachraňování, nýbrž ničení knih. Autor sám o sobě přiznává, že je tímto tématem „posedlý“, a to už od chvíle, kdy rozvodněná řeka zcela zničila knihovnu v městě, kde jako malý žil a v níž předtím trávil celé dny. S tímto otřesným zážitkem se prý „nikdy nevyrovnal“. Jako čtenáři ale této události „vděčíme“ za Báezovu umanutost a pracovitost, s níž svůj seznam zničených knih stále rozhojňuje a doplňuje. Bohužel mu ale přitom podle mne trochu schází odstup. Asi mu chybí zkušenost, která se nevyhnula ani mně: v době raného dospívání jsem si sepsal jakousi osobní chartu, a pak jsem tento „egodokument“ v důsledku prudkého pubertálního názorového posunu zničil, což mne dnes velmi mrzí, ale také mi to zabraňuje v tom, abych o knižních ničitelích psal jako o odporném živočišném druhu, s nímž nemám nic společného, jako je tomu trochu u Báeze. Jeho vyjádření někdy vzbuzují dojem, že byly zničeny všechny výtisky dané knihy (i když to většinou není pravda a v nějaké podobě daná kniha dostupná je). Dramaticky píše o „děsivé“, případně „ohromující“ a „skličující“ zkáze knih a lamentuje nad tím, jak málo textů se nám dochovalo třeba z antické doby; skepticky ale můžeme dodat, že až na výjimky i to málo, co se dochovalo, čtou dnes hlavně specifičtí nadšenci, odborníci či studenti maturující z latiny (přiznám se, že patřím k poslední skupině). I když se autor ničením knih zabývá už dlouho, jako by ho znovu a znovu překvapovalo, že k němu stále dochází. Přitom na světě dříve či později všechno podléhá zkáze, a proč by zrovna knihy měly být výjimkou, že... To píšu i přesto, že já osobně se knihami zabývám po většinu svého bdělého stavu a nevím, co bych si bez nich v životě počal. Ale možná více než biodiverzita živočišných i rostlinných škůdců knih by nás mělo zneklidňovat, jak se stále snižuje celková druhová rozmanitost na naší planetě a kolik druhů denně zanikne (podle M. Veverky s každým zaniklým druhem ztrácíme více informací než při požáru Alexandrijské knihovny). I když je ničení knih bezesporu odsouzeníhodné, jemu navzdory celkové množství knih (v počtu výtisků i originálních titulů) stále vzrůstá, jen v České republice to denně bylo v roce 2011 přes 40 titulů. A kdo to má učíst…

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 10. 6. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a readakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2116x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce