Huelle, Paweł: Příběhy chladného moře

Huelle, Paweł
Příběhy chladného moře

recenze beletrie zahraniční

Paweł Huelle je prozaik bytostně spjatý s prostředím Gdaňsku a jeho literárního mýtu, v němž se na sebe vrství identita německá, židovská, polská a mořeplavecky světoobčanská. Ve svých prózách na tuto mnohovrstevnatou identitu odkazuje, pojmenovává ji a přetváří.

Paweł Huelle: Příběhy chladného moře. Přel. Pavel Peč, Argo, Praha, 240 s.

Paweł Huelle je prozaik bytostně spjatý s prostředím Gdaňsku a jeho literárního mýtu, v němž se na sebe vrství identita německá, židovská, polská (její speciální součástí je role města a zejména jeho loděnic v historickém příběhu o Solidaritě a demontáži socialismu v Polsku) a mořeplavecky světoobčanská. Ve svých prózách na tuto mnohovrstevnatou identitu odkazuje, pojmenovává ji a přetváří. V tomto ohledu se stal nejslavnějším jeho román Davídek Weiser (1987, česky 1996). Huelle se tak zařazuje do linie autorů, jako jsou – abychom jmenovali jen ty, z jejichž díla vyšlo už něco v českém překladu – Stefan Chwin nebo, především, německý prozaik Günter Grass.

Deset povídek shromážděných v souboru Příběhy chladného moře (podle tiráže se nejedná o překlad originální sbírky Opowieści chłodnego morza, ale o výbor, který překladatel sestavil z próz, jež vedle toho jmenovaného vyšly ještě ve dvou dalších souborech) spojuje, jak je z názvu zřejmé, mořská tematika. Pokud však jde o žánr, čas, a dokonce i prostor, rozptyl je poměrně široký. Do „svého“ Gdaňsku se autor nevrací v každé z povídek. Povídka Öland se odehrává v blíže neurčené, ale dozajista předmoderní době na stejnojmenném švédském ostrově, povídka Útěk do Egypta je zase kratičkou momentkou ze života čečenských uprchlíků, téma je tedy současné a aktuální.

Postavy Huelleho povídek jsou často konfrontovány s elementy historie, která měla být zapomenuta, a nezřídka s překvapením nalézají paralely a shledávají se s netušenými ozvěnami dávných událostí, jež vymazat nelze. Na prvním místě to platí pro poválečný odsun německojazyčného obyvatelstva z dnešního Polska, ale autor vyvolává z hlubin dávnověku také méně známé kapitoly gdaňské historie, třeba příběh holandských židů, kteří se na zdejším pobřeží usazovali společně s jinými národnostmi v dobách pestré hanzovní historie města. Hlavním zdrojem dějové dynamiky je pak většinou konflikt loajalit – národnostních nebo náboženských. Huelle má také v oblibě konfrontace s režimem komunistickým, v němž platí, že máloco z oněch nevymazatelných skutečností a jejich stop je slučitelné se společenským pořádkem, „kde vládne rovnost, pořádek a osvícená diktatura“. V centru pozornosti stojí obvykle postava, na kterou taková konfrontace doléhá, přičemž často se odehrává přes velký, i několikagenerační, časový úsek; často se tu jedinec vyrovnává nikoli se skutečnými událostmi, ale s jejich ozvěnami, s resentimenty, které vzbudily a které přetrvávají i poté, co vnější stopy už byly zahlazeny, nápisy přemalovány, archivy lehly popelem. Tak například zápletka povídky Stůl je vystavěna kolem shánění nového stolu v podmínkách socialistického plánovaného hospodářství poté, co rodina musela vyhodit ten starý, bytelný, ale bohužel nevyhovující: „,Je to německý stůl,‘ zvýšila maminka hlas. ,Už dávno jsi ho měl rozsekat na kousky. Když si tak pomyslím,‘ pokračovala už klidnějším tónem, ,že za ním seděl nějaký gestapák a pojídal úhoře, dělá se mi zle.‘“

Huelleho povídky si pohrávají s velkými, významnými slovy. Stůl: metafora rodinného souručenství, motiv procházející evropskými kulturními dějinami od legend svatého grálu, se mění ve středobod frašky, v niž se zvrhává putování po městě a hledání nějakého zbývajícího soukromě podnikajícího truhláře, který je schopen vyrobit stůl a zároveň se ještě úplně neupil. Útěk do Egypta jako základní lidská situace, nejpřirozenější reakce na nutnost hledání nového a lepšího života nebo aspoň záchrany toho starého. Autor s těmito slovy však zachází tvůrčím způsobem, maličko je rozrušuje, zpochybňuje, nekonstruuje žádné přímočaré paralely. Interpretačně jsou jeho povídky poměrně náročné, mimo jiné proto, že v nich význačnou roli hraje tajemství, které na sebe bere různou podobu. Mohou to být nadpřirozené schopnosti holčičky v povídce Gute Luisa (tady Paweł Huelle navazuje na už zmíněný román Davídek Weiser, v němž je na zázračných schopnostech titulního hrdiny přímo vystavěna fabule), ale také může jít o prostou nedořečenost, o závěrečné zjištění, že dějinné události už nelze rozplést, že smysl počínání postav uniká – jejich okolí i čtenáři. Jako by autor naznačoval, že je vždy třeba počítat s něčím nevysvětlitelným, jako by v určitých situacích rezignoval na rozumové pochopení a chápal tajemno jako součást řádu stvořeného světa, kterou lze nanejvýš vzít na vědomí. V tom se zase blíží jinému ze svých krajanů, Gustawu Herlingu-Grudzińskému, kterému v jeho povídkách (česky zejména Benátský portrét a jiné prózy, 2004 v překladu Heleny Stachové) podobně jako Huellemu tajemnost a jinakost posloužila jako prostředek k vyrovnání se s evropským krvavým dvacátým stoletím.

Avšak nejen kvůli hlubokým myšlenkám stojí Příběhy chladného moře za přečtení. Paweł Huelle je také velmi talentovaný spisovatel-krajinář a své prostředí má „prožité“. Setkání skrze propasti času jsou rámována podmanivým líčením přírody ve světech přiléhajících k mořským břehům, které jsou snad pro čtenáře pocházejícího ze země bez přístupu k moři tím atraktivnější. Vlny dorážející na pláž, letní vůně pryskyřice, vlhký dech zatuchlé vody v kanálech – evokativní síla přírodních sil, které jediné jsou zde neměnné.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 3584x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce