Iturbe, Antonio G: La Bibliotecaria de Auschwitz

Iturbe, Antonio G
La Bibliotecaria de Auschwitz

ukázka beletrie zahraniční

Prohlídka v baráku se chýlí ke konci. Nacisté dojdou až na úplný konec. Oberscharführer se obrátí k lékaři s kapitánskými prýmky, ale ten už tam není, vypařil se. Strážní by měli být rádi, že při nástupu neobjevili žádné podzemní chodby k útěku, zbraně nebo jiné zakázané předměty, avšak místo toho zuří, protože nenašli nic, za co by mohli trestat.

Antonio G. Iturbe: La Bibliotecaria de Auschwitz (Osvětimská knihovnice). Planeta, Barcelona, 2012, 481 s.

Prohlídka v baráku se chýlí ke konci. Nacisté dojdou až na úplný konec. Oberscharführer se obrátí k lékaři s kapitánskými prýmky, ale ten už tam není, vypařil se. Strážní by měli být rádi, že při nástupu neobjevili žádné podzemní chodby k útěku, zbraně nebo jiné zakázané předměty, avšak místo toho zuří, protože nenašli nic, za co by mohli trestat. Spustí závěrečnou salvu křiku, prudce smýknou s jakýmsi chudákem klukem, který plní funkci učitelského asistenta, pohrozí mu zastřelením a zadními dveřmi odcházejí z baráku. Tentokrát se vlci spokojili s pročmucháním pouhé vrstvy spadaného listí. Odešli. Ale vrátí se.

Když se za nimi zavřou dveře, nastane všeobecný úlevný šum. Fredy Hirsch si přiloží ke rtům píšťalku, kterou vždycky nosí kolem krku, silně zahvízdá a zavelí k rozchodu. Dita má paži tak zdřevěnělou, že ji skoro nedokáže svěsit podél těla. Bolí ji tolik, že jí to až vhání slzy do očí, zároveň však po odchodu nacistů pociťuje takovou úlevu, že se směje a pláče zároveň.

Všech se zmocnilo jakési nervózní elektrizující napětí. Učitelé se chtějí vypovídat, chtějí si navzájem sdělit své dojmy a vylíčit jeden druhému znovu to, co už všichni viděli. Děti té chvíle využijí a začnou pobíhat a rozpustile se pošťuchovat. Dita zahlédne, jak si to k ní zpříma rázuje paní Křížková a vypadá při tom jako nějaký nosorožec. Anebo nasupený krocan, jak se jí při chůzi natřásá kůže pod bradou. Zastaví se u ní tak blízko, že se jí téměř dotýká.

„Jsi snad padlá na hlavu? Ty nevíš, že když se zavelí, máš se postavit k asistentům, a ne tu pobíhat jako blázen? To nevíš, že tě můžou odvést a zabít? Že nás můžou zabít všechny do jednoho?“
„Udělala jsem… Myslela jsem, že nejlepší bude…“
„Ty nemáš co myslet… Kdo si myslíš, že jsi, že nám tady měníš pravidla, na kterých se všichni shodli? Myslíš, že všemu rozumíš?“ tvář paní Křížkové se svraští a vrásky se jí poskládají do tisíce záhybů.
„Promiňte mi, paní Křížková…“
Dita zatne pěsti, aby zadržela slzy. Takovou radost jí neudělá.
„O tom, co jsi udělala, podám hlášení…“
„To nebude zapotřebí, paní Křížková.“

Je to čísi mužný hlas, který hovoří česky se silným německým přízvukem, klidně, ale zároveň odhodlaně. Když se obě otočí, spatří Hirsche, hladce oholeného a načesaného jako obyčejně.

„Paní Křížková, ještě zbývá chvilka do konce vyučování. Měla byste dohlédnout na vaši skupinu. Zdá se mi, že jsou dost neukáznění.“

Učitelka se vždycky chlubí, že díky své přísnosti má nejvzornější a nejpilnější skupinku dívek na celém bloku 31. Chvilku se na předáka bloku zlostně zadívá, ale nakonec neřekne ani slovo. Vzpřímeně a s nosem nahoru se otočí a rozladěně, ale důstojně si to namíří ke svým žákyním. Dita si s úlevou vydechne.

„Děkuju vám, pane Hirschi.“
„Říkej mi Fredy…“
„Je mi líto, že jsem neposlechla rozkaz.“
Hirsch se na ni usměje.
„Správný voják nepotřebuje čekat, až se mu rozkáže, protože vždycky přesně ví, co je jeho povinností.“
A ještě než odejde, Hirsch se k ní na okamžik obrátí a zadívá se na knížky, které Dita drží v klíně.
„Jsem na tebe pyšný, Dito. Bůh ti žehnej.“

Když ho vidí odcházet energickými kroky, pomyslí znovu na večerní představení Sněhurky. Zatímco pomocníci rozebírali jeviště, ona vyšla ze své skrýše nápovědy, zamířila k východu a v té chvíli ji napadlo, že už se možná do tohoto baráku, který má schopnost měnit se v divadlo, nevrátí. Lehce povědomý hlas ji však zadržel.

„Počkej, děvče…“

Fredy Hirsch měl tvář ještě nabílenou křídovým líčidlem. Ditu překvapilo, že si na ni vzpomíná. Hirsch měl v terezínském ghettu na starosti práci s mládeží, ale Dita ho viděla jen několikrát a letmo, když pomáhala knihovnici převážet káru s knihami mezi budovami po městě, které bylo jednou velkou věznicí.

„Tebe mi seslalo samo nebe,“ řekl jí.
„Samo nebe? Jak to myslíte?“
„No jistě!“ Pokynul jí, aby šla za ním dozadu na jeviště, kde už nikdo nebyl. Zblízka byl Hirschův pohled zvláštní směsicí přívětivosti a smělosti a jeho čeština zněla tvrdým německým přízvukem. „Nutně potřebuji knihovnici do našeho dětského tábora.“

Dita zůstala rozpačitě stát. Vždyť je jenom malá čtrnáctiletá holka, která si občas stoupá na špičky, aby vypadala větší.

„Promiňte, pane, ale to je asi nedorozumění. Knihovnice byla slečna Sittigová, já jsem jen pomáhala knihy přenášet."

Starší bloku 31 se pousmál svým zvláštním způsobem, sice přívětivě, ale zároveň s lehkým náznakem shovívavosti.

„Všiml jsem si tě několikrát. Ten vozík jsi tahala ty.“
„To ano, protože na ni byl moc těžký a kola se po těch kočičích hlavách špatně otáčela. Ale nic víc.“
„Ten vozík s knihami jsi zkrátka tlačila ty. Taky jsi mohla prospat celé odpoledne na posteli, mohla ses procházet s kamarádkami nebo si třeba dělat své věci. Místo toho jsi ale tlačila káru, aby se lidé dostali ke knihám.“

Hleděla na něj užasle, avšak Hirschova slova žádná „ale“ nepřipouštěla. On nebyl jen blockältesterem na baráku, stál v čele armády. Tak jako generál při lidovém povstání, který říká kdejakému rolníkovi, jenž se chopí zbraní proti vojskům vetřelců, „ty budeš plukovníkem“, toho večera na baráku i on přikázal Ditě stejně slavnostně: „Budeš knihovnice.“

Přesto však dodal:
„Je to ale nebezpečné. Moc nebezpečné. Starat se o knížky tady není žádná hračka. Přistihnou-li esesáci někoho s knížkami, popraví ho.“

Když to říkal, zvedl palec, natáhl ukazováček a zamířil Ditě pomyslnou pistolí mezi oči. Chtěla vypadat, že ji to nijak nevzrušuje, ale nakonec před tím nečekaným a odpovědným úkolem celá znervózněla.

„Můžete se mnou počítat.“
„Je to ale velmi riskantní.“
„To mi vůbec nevadí.“
„Mohou tě zabít.“
„Nevadí.“

Dita se snažila, aby její slova zněla sebejistě, ale nedokázala to. Také se jí nepodařilo ovládnout třes nohou, od nichž se pak rozechvěla úplně celá. Předák bloku se na ni upřeně zadíval a všiml si, jak se jí nožky, útlé jako tyčky navlečené do vysokých vlněných podkolenek, podlamují.

„Péče o knihovnu vyžaduje někoho odvážného…“

Dita zčervenala, ty zatracené nohy ne a ne se zastavit. Čím víc si přála stát pevně, tím víc se jí třásly. A už se jí rozklepaly i ruce, zčásti proto, že pomyslela na nacisty, a také ze strachu, aby si Hirsch nemyslel, že se bojí, a nakonec si to nerozmyslel. Mít strach ze strachu připomíná bezhlavý úprk z kopce dolů.

„Tak… tak… takže se mnou nepočítáte?“
„Zdá se mi, že jsi moc statečné děvče.“
„Vždyť se celá třesu!“ hlesla zoufale.

Hirsch se opět nezaměnitelným způsobem usmál, jako by shlížel na veškeré nesnáze světa z pohodlí nějakého křesla.

„A proto jsi statečná. Odvážní nejsou ti, kdo nemají strach. Ti jsou lehkomyslní, neznají nebezpečí a vystavují se mu, aniž si uvědomují následky. Ten, kdo si neuvědomuje nebezpečí, může ohrozit kohokoli ve svém okolí. Takové lidi ve svém týmu nechci. Potřebuji takové, kteří se třesou, ale neustoupí, kteří vědí, co riskují, a přesto kráčejí kupředu.“

Když to Dita poslouchala, všimla si, jak se jí nohy pomalu přestávají klepat.
„Stateční jsou ti, kdo dokáží vlastní strach přemoci. A taková ty jsi. Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Edita Adlerová, pane Hirschi.“
„Vítej na bloku 31, Edito. Bůh ti žehnej. A prosím, říkej mi Fredy.“

Jasně si vzpomíná, jak toho večera, kdy se hrálo představení, v tichosti počkali, až všichni odejdou. Pak Dita vstoupila do kamrlíku Fredyho Hirsche, uzounkého obdélníku, kde byla jedna pryčna a pár starých židlí. Místnost byla přecpaná otevřenými balíky, prázdnými nádobami, papíry s úředními razítky, ústřižky látek, které zbyly z dekorace Sněhurky, promáčknutými miskami a jeho vlastním šatstvem. Bylo ho pomálu, ale bylo dokonale poskládané.

překlad © Štěpán Zajac
ukázka z knihy, kterou připravuje k vydání nakladatelství Akropolis
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2083x

katalogy

Inzerce
Inzerce