Mitchell, David: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta

Mitchell, David
Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta

recenze beletrie zahraniční

Sugestivní, dechberoucí, epický? Po třech postmoderních dílech, mezi něž patří mimo jiné i kritikou a čtenáři opěvovaný Atlas mraků, David Michell převléká kabát a představuje vynikající klasicky vyprávěný výpravný román Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, odehrávající se v Japonsku konce osmnáctého a začátku devatenáctého století.

Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta
David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta. Přel. Petra Diestlerová, Mladá fronta, Praha, 2013, 504 s.

Sugestivní, dechberoucí, epický? Po třech silně postmoderních dílech, mezi něž patří mimo jiné i kritikou a čtenáři opěvovaný Atlas mraků, David Mitchell převléká kabát a představuje vynikající klasicky vyprávěný výpravný román Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, odehrávající se v Japonsku konce osmnáctého a začátku devatenáctého století. Přechod od kyberprostoru a složitého pyramidového vyprávění, na něž jsou čtenáři zvyklí již z autorova prvního počinu Hybatelé, k tradiční formě dopadl na výbornou. Zatímco prostředí zůstává podobně exotické jako u předchozích děl – vzpomeňme si například na rozlehlé pláže a futuristické vize v Atlasu mraků –, vyprávění získává lineárnější, vyzrálejší formu. Dříve autor přecházel z jedné roviny do druhé a z jednotlivých příběhů skládal složitou postmoderní mozaiku, kdežto nyní se drží v podstatě jediné dějové linky. Formu částečně určuje i téma: jedná se o historickou látku, nikoliv o smršť fantastických či utopických příběhů, které si o roztříštěné vyprávění samy říkají.

Román vypráví o osudu a existenci nizozemské obchodní stanice Dedžima, jediného pojítka Japonska s Evropou v období šógunátu Tokugawa, kdy byla japonská říše po dvě století odříznuta od zbytku světa. Sepsání knihy předcházely měsíce náročného studia, neúnavného mapování terénu a shromažďování zkušeností. Ve výsledku se autorovi podařilo do nejmenších detailů zprostředkovat atmosféru kolonie a přilehlého města Nagasaki, stejně jako poznatky o tehdejším námořnickém umění, jež je s fenoménem kolonizace pevně spjato. Mitchell se po lodní palubě pohybuje s jistotou starého mořského vlka, šplhá po ráhnech v solí nasáklém větru a spouští se do špinavého podpalubí k lodním střílnám. Stejně jistý si je i na pevnině. Vše od holicích potřeb a psacího náčiní až po nejrůznější druhy oděvů, pokrmů, ba dokonce květů, které rozkvétají a vadnou ve správnou roční dobu, má svoje místo. Kniha je jako precizní historická malba prolnutá originálním příběhem, historizující vize, která je efektně dvojsečná.

Na jedné straně stojí domněle submisivní Japonsko, reflektované očima nezasvěceného Evropana a křesťana, mladého holandského učence Jacoba de Zoeta, jenž je zároveň protagonistou Mitchellova vyprávění. Na straně druhé se pak nachází Japonsko viděné zevnitř, které zastupuje mladá Japonka Orito Aibagawa. Rozdílnost obou světů tak vyjadřuje také mužský a ženský element – Japonsko je oproti maskulinní a poněkud vulgární Evropě skutečně podmanivější, jemnější a tajuplnější. Nejdůležitějšími prvky této druhé, nezkreslené perspektivy nejsou ani submisivita, ani ďábelské rysy, které Evropané domorodým obyvatelstvům rádi přisuzují, ale především moudrost, důstojná zdvořilost a všudypřítomná nostalgie pramenící z předtuchy konce jednoho věku a začátku nové éry. Tento pozvolný přerod se nese v duchu odcházejícího japonského léta a je podbarvován sugestivními popisy čarovné japonské krajiny: „Slunce už zapadlo, cikády utichly, fialové a tyrkysové barvy vybledly do odstínů šedi a ještě tmavší šedi.“

Když Jacob de Zoet jednoho rána opustí Dedžimu a poprvé v životě stane v přístavu Nagasaki, přiváží si s sebou spoustu nereálných očekávání a především řadu typicky evropských předsudků. Každý jeho krok na pevnině je bedlivě střežen, vše provází hluboká nedůvěra a tajnůstkářství. Přesto se ony dvě perspektivy, evropská a japonská, postupem času alespoň částečně smiřují a přibližují jedna druhé. David Mitchell dobře ví, o čem píše. V polovině devadesátých let přijel do Hirošimy vyučovat anglický jazyk a během života stál na obou stranách této pomyslné barikády. Jazyková i kulturní bariéra, kterou v knize zakoušejí jeho postavy, mu umožnila stát se nezávislým pozorovatelem. V Japonsku se nicméně oženil a žil zde osm let, tudíž byl rovněž schopen proniknout za hradbu stereotypního vnímání japonské společnosti. Když se Jacob vyznává ze své lásky k Orito, je jistě zasažen pravým citem – především jej však okouzluje ono neznámo, orientální tajemno, které dívka (navíc stigmatizovaná popáleninou na pravé tváři) zosobňuje. Tento personifikovaný Orient, jenž je na dosah ruky, a přesto nedosažitelný, mu dává zapomenout na původní příčinu jeho plavby na Východ – touhu po zbohatnutí a kariérním postupu –, i na to, že ho doma v Holandsku čeká snoubenka Anna.

Díky Mitchellovým zkušenostem a odpovědnému přístupu ke zpracování historické látky není Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta jen jedním z mnoha dalších rádoby věrných románů o Orientu, které jen zřídkakdy zacházejí do potřebné hloubky. Autorovi se podařilo napsat příběh spojující v sobě román dobrodružný, milostný i historický. Mitchell zůstává věrný daným žánrům, ale s originalitou sobě vlastní. Svým čtenářům tak nabízí jak řemeslně, tak fabulačně mistrně zvládnuté vyprávění s lyrickými i epickými prvky, kde se události světového rázu volně prolínají s drobnými osobními dramaty a tragédiemi. Román je jako velká miniatura – medailon ukrývající v sobě detailně propracovaný mikrosvět obklopený ze všech stran nekonečným oceánem. Zdí obehnané Nagasaki, přilehlá Dedžima, na níž se tísní zástupci holandské Východoindické společnosti, stejně jako zlověstný chrám ukrytý hluboko v lůně zasněžených hor, kde vězní Orito, tvoří pomyslná hraniční pásma, mezi něž je příběh umístěn. Politické změny v turbulentní Evropě, jež o sobě dají vědět až s připlutím anglické lodi Phoebus k japonským břehům, i nástrahy a nebezpečí skryté v samotném srdci tohoto křehkého uzavřeného světa zůstávají na dlouho utajeny, jen aby vyšly najevo s šokující úderností.

Sama postava Jacoba de Zoeta je typickým příkladem cizince mezi národy: nezkušeného hrdiny vydávajícího se na dlouhou cestu do dalekých krajů, který dospívá a zraje a jemuž ani neprostupně uzavřené zdi nemohou zabránit v navázání osudových vztahů a nečekaných přátelství. Román Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta je pravděpodobně Mitchellovým nejlepším počinem a čtenáři, k nimž se kniha dostává ve skvělém překladu Petry Diestlerové, ho jistě přivítají s nadšením.

© Martina Šímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3374x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce