Budil, Ivo T.: Úsvit rasismu (in MFD)

Budil, Ivo T.
Úsvit rasismu (in MFD)

recenze historie

Kniha obsahuje obsáhlé exkursy do kulturních a politických dějin, portréty výrazných osobností, popisy válečných střetnutí včetně odboček k dějinám vedení války, zasvěcené výklady o sporech intelektuálů i o tom, jak se odrážely v dílech umělců, nebo opačné případy, kdy umělci svými díly předešli vědce a ideology.

Ivo T. Budil: Úsvit rasismu. Triton, Praha, 2013, 827 s.

Po osmisetstránkové publikaci Za obzor Západu: proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase vydal letos kulturní antropolog Ivo T. Budil (1965) druhou, ještě o něco objemnější „bichli“. Nese název Úsvit rasismu a autor v ní nabízí mnohem více, než co slibují slova v titulu. Kniha totiž obsahuje obsáhlé exkursy do kulturních a politických dějin, portréty výrazných osobností, popisy válečných střetnutí včetně odboček k dějinám vedení války, zasvěcené výklady o sporech intelektuálů i o tom, jak se odrážely v dílech umělců, jako spor o germánském či keltském původu Francouzů ve Flaubertově románu Bouvard a Pécuchet, nebo opačné případy, kdy umělci svými díly předešli vědce a ideology (jako Walter Scott líčící „skutečnou rasovou válku odehrávající se po staletí na britských ostrovech“). Vazba probíraných témat na rasismus je přitom ne vždy zcela zřejmá. Když třeba o bitvě u Lepanta autor tvrdí, že se zde „odehrál střet dvou civilizačních vůlí a energií, dvou historických, náboženských a geografických totalit, které devatenácté století označovalo za rasu“, pak musím i vzhledem k tomu, že armády obou bojujících stran tvořila směs různých národů, o této formulaci trochu pochybovat. Hned ale spěchám dodat, že právě tento konflikt dokázal autor popsat opravdu napínavě a ve strhujícím rytmu, a i když jsem jako čtenář dopředu věděl, jak to nakonec dopadlo, četl jsem ho takřka jedním dechem. Někdy jsou autorovými hrdiny výrazní jedinci, v jejichž schopnost výrazně ovlivnit dějiny autor věří, ty nejvýraznější přitom s oblibou klade do jakýchsi historických dvojrolí (Napoleon Bonaparte versus haitský vojevůdce a politik černé pleti Toussaint Louverture). Častěji ovšem jako samostatní, nebo aspoň ti hlavní aktéři vystupují abstraktní celky („Historický vývoj evropského kontinentu byl poznamenán skutečností, že vzpoura germánského Severu proti latinskému Jihu v době reformace skončila strategickým patem. Arminiovi potomci se nedokázali prosadit proti španělským žoldnéřům placeným americkým stříbrem. Nezpochybnitelná hegemonie germánského Severu vyplynula až z vítězství ,anglosaské‘ Velké Británie nad ,keltskou‘ Francií, které bylo symbolicky zpečetěno ztotožněním Germánů a Árijců“). Svůj výklad autor činí poutavějším „kontrafaktuálními“ vložkami, které zde ovšem nejsou ničím samoúčelným, ale dobře ilustrují dobový kontext (tedy například co by se stalo, kdyby ve zmiňované námořní bitvě zvítězili muslimové). Vzhledem k šíři záběru Úsvit rasismu celkově připomíná spíše „komparativní globální dějiny civilizací“, jak Budil sám charakterizuje dílo jednoho francouzského autora.

Co se týká vzniku rasismu, autor sice uvádí, že koncept rasy v moderním smyslu dříve neexistoval, ovšem už v antice podle něj najdeme koncepty, které mají „protorasistický potenciál“. Neexistenci explicitního rasového pojmosloví si Řekové a Římané kompenzovali zavedením dědičnosti získaných vlastností a urozeného původu. Autor přitom zdůrazňuje význam římského historika P. Cornelia Tacita (asi 57 – asi 117) a jeho spisu o „ušlechtilých“ Germánech, v němž jejich údajně mimořádné kvality zdůvodnil tím, že šlo o „původní a svobodné obyvatele země, bez příměsi cizí krve, nesmíšené a neporušené sňatky s příslušníky jiných národů“. Tento Tacitův postřeh se podle Budila stal „jednou z nejvlivnějších a zároveň nejdestruktivnějších myšlenek v západních dějinách, jejíž skrytý potenciál plně ocenila až moderní doba“. Dále autor sleduje recepci Tacitova spisu napříč staletími, registruje Hildegardu von Bingen, která ve 12. století označila němčinu za prvotní „jazyk ráje“, i podivnou Knihu sta kapitol (z let 1490–1510), v níž se hrozivě psalo: „My Němci jsme svobodní a vznešení; před mnoha věky nám náležel celý svět, jemuž jsme silou vládli. S boží pomocí si svět opět podmaníme a obnovíme starý řád.“ Skutečně moderní rasovou ideologii, s jejíž nacistickou podobou se střetl liberální svět za druhé světové války, pak zrodily podle Budila dva historické fenomény: vedle germanismu „eurasijská revoluce ustavující po staletích asijské hegemonie mocenskou nadvládu Západu“. Termín rasa měl přitom podle autora takový úspěch proto, že vyhovoval jak „univerzalistickým aspiracím osvícenství“, tak i „partikularistickému a iracionálně instinktivnímu vzdoru romantismu“.

Při výkladu minulosti antropolog často používá moderní termíny a paralely. Tak zacházení muslimů s křesťany ve Středomoří na počátku novověku označuje za genocidu. Vyhnání muslimů a Židů ze Španělska a pronásledování jejich potomků vykládá oproti tomu jako pokus o vytvoření novodobého španělského národa, který ze svého prostředí vypudil islám a judaismus, a mluví v tomto smyslu překvapivě o „procesu dekolonizace“. Připomíná dále, že při potlačování vzpoury Skotů v 18. století někteří angličtí politici uvažovali o „konečném řešení“ této otázky (formou kolektivní deportace). A nezastírá, že odsouzeníhodnému chování Evropanů zvláště k indiánům předcházelo obdobné chování Evropanů k sobě navzájem, Angličané prý dokonce „původně označili indiány za barbary, protože jim připomínali Iry“. A skutečnost, že Irové, Velšané a Skotové byli ve středověku líčeni jako populace „divoké, krvežíznivé a ďábelské“, vyústila v to, že se „v osmnáctém století stali ztělesněním nižší rasy“. Podobně autor připomíná celkem známou věc, že v Evropě až do vrcholného středověku znamenal „otrok“ především Slovana, nikoli černocha, stejně jako pro Židy byli synonymem pro otroky Kenaanci. V tomto smyslu prý ve dvanáctém století jistý židovský učenec referoval o Praze: „Tady začíná Sclavonia, nazývaná Židy, kteří zde žijí, Kenaanem, protože obyvatelé prodávají své děti všem národům.“

Budilova kniha je věnována rasismu či tomu, jak se jedna skupina lidí k jiné skupině chovala jako k podlidem, nebo o nich tak alespoň smýšlela, a často v ní vystupují „Árijci“ či „Germáni“. Zde je ovšem nutné zdůraznit, že autora zajímají Árijci imaginární, kteří ovšem bohužel získali strašlivou sílu, když inspirovali jednání až příliš konkrétních lidí. (Autor avizuje, že po této knize bude následovat druhý svazek, jehož první díl Století pýchy „vylíčí dopad orientální renesance a expanzi árijské ideologie po vítězství Západu v čele s Velkou Británií v eurasijské revoluci, a druhý díl Cesta do hlubin noci přiblíží historické a intelektuální okolnosti zrodu nacistického rasového totalitarismu“). Sám autor přitom dogmata rasismu rozhodně nevyznává. Naopak v závěru knihy věnuje pozornost Haiti, které je často uváděno jako příklad dlouhodobé neschopnosti černochů vytvořit svůj vlastní fungující stát. Budil s tímto názorem polemizuje; čtenáře zavádí do dob vzniku samostatného Haiti, kde se výše zmíněnému Toussaintovi Louverture podařilo – vesměs z osvobozených černošských otroků – vytvořit společnost, která se „v určité míře přiblížila k řádné a svědomité vládě, po níž většina lidstva vždy jen marně toužila“. A pak byla zničena francouzskými vojáky. Kdyby k tomu nedošlo, dějiny se podle něj mohly ubírat jiným směrem.

Kniha je prostoupena autorovou ironií a humorem, jako když o jistém učenci suše konstatuje, že „toužil po Asii, v níž tušil kolébku Evropy; Árijce však ještě neznal, a proto si musel vystačit se Skythy“. Zároveň jde bezesporu o stále aktuální a vážné téma, protože dodnes je někdy trochu otázkou náhody či libovůle, s kým se budeme identifikovat, a vůči komu se naopak vymezovat (a případně ho pak označovat za zcela jiného či podřadného). Potřeba obojího přitom nadále trvá.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 29. 6. 2013
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Kavárny MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.