Budil, Ivo T.: Úsvit rasismu

Budil, Ivo T.
Úsvit rasismu

ukázka historie

Rasová imaginace, spočívající v přesvědčení, že se lidé na základě vnějších tělesných znaků člení do odlišných skupin, představuje jeden z řady symbolických systémů, jejichž prostřednictvím se lidstvo snaží porozumět vnějšímu světu a vlastnímu nitru. Na rozdíl od jiných, dnes zcela zapomenutých věrouk se rasová ideologie stala v historicky nedávné době nesmírně mobilizující a sugestivní silou.

Ivo T. Budil: Úsvit rasismu. Triton, Praha, 2013, 827 s.

Zrození rasové ideologie – shrnutí

Rasová imaginace, spočívající v přesvědčení, že se lidé na základě vnějších tělesných znaků člení do odlišných skupin, představuje jeden z řady symbolických systémů, jejichž prostřednictvím se lidstvo snaží porozumět vnějšímu světu a vlastnímu nitru. Na rozdíl od jiných, dnes zcela zapomenutých věrouk se rasová ideologie stala v historicky nedávné době nesmírně mobilizující a sugestivní silou. V jistém historickém okamžiku se mnozí lidé v severozápadní části Eurasie začali ztotožňovat s hypotetickými Árijci, jejichž dávnou existenci vytušili v mlze mýtů a filologických spekulací. Tato sebeidentifikace je vybavila bezohlednou vůlí k moci směřující k dosažení světovlády se známými katastrofálními důsledky.

Jak mohlo k něčemu podobnému dojít? Francouzský romantický spisovatel Arthur Gobineau napsal v polovině devatenáctého století, že rasová diferenciace lidstva z původního adamitského pokolení nastala v důsledku obrovských pravěkých kataklyzmat, jejichž ohromná energie vybavila různé skupiny lidí zásadně odlišnými permanentními fyzickými rysy. Gobineauova myšlenka, pokud ji chápeme čistě metaforicky, není úplně nesmyslná. Pouze musíme za přírodu dosadit dějiny. Přiřazení nevyčerpatelné rozmanitosti lidských typů k omezenému počtu rasových kategorií, to znamená rasová esencializace lidstva, byla umožněna velkými globálními historickými procesy, skutečnými revolucemi ve vztahu mezi jednotlivými civilizacemi a kulturami, které proběhly na prahu moderní doby. Tyto historické změny vytvořily rasovou ideologii jako nový způsob vnímání „druhého“ založený na mocenské převaze, jejíž předpokládaná trvanlivost byla přímo úměrná a ospravedlněna nepřekonatelnými fyzickými a mentálními rozdíly mezi rasami. Rasová ideologie spočívající v politické a sociální instrumentalizaci somatických prvků prostřednictvím více či méně arbitrárních rasových kategorií je výrazem konkrétní (a v zásadě nahodilé) historické situace spojené s modernizací a globalizací, během níž Západ sehrál klíčovou úlohu a na přechodnou dobu neutralizoval či marginalizoval tradiční rivaly. Bez zmíněného makrohistorického rámce by byl vzestup a úspěch rasové ideologie v politické kultuře moderního světa prakticky nevysvětlitelný.

Výše naznačenou historickou perspektivu musíme spojit s antropologickým výkladem úlohy symbolů a imaginace v průběhu lidské interakce. Francouzský antropolog René Girard se domnívá, že lidé, kteří mezi sebou v dějinách soupeří, neustále napodobují své rivaly nebo jejich aspirace a kolektivní tužby. Účastníci různých historických událostí se snaží imitovat a tím si přivlastnit působivé a prestižní historické vzory a epizody, a tak získat výhodu nad svými soupeři. Ztotožnění s určitým symbolem, znakem, archetypem nebo více či méně reálnou historickou epizodou uvolňuje hlubinné zdroje kolektivní psychické energie. Této mimetické rivality (jak ji René Girard nazval) si všiml Karel Marx, který ve spise Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta napsal, že tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě tehdy, kdy se zdá, že lidé jsou plně zaujati tím, aby provedli převrat v sobě a kolem sebe, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a v této vypůjčené řeči sehráli nový výstup světových dějin. Tak se přestrojil Luther za apoštola Pavla, revoluce let 1789 až 1814 se střídavě oblékala do hávu římské republiky, potom do hávu římského císařství, a revoluce z roku 1848 nevěděla nic lepšího než parodovat hned rok 1789, hned revoluční tradici let 1793–1795 (Marx a Engels 1954, s. 249–250). Nacistická ideologie se takto pokusila zmocnit imaginární árijské či germánské minulosti a uplatnit ji jako alternativní symbolický vzor během své konfrontace s moderní liberální západní civilizací. Árijská ideologie měla být posledním slovem, závěrečným triumfem symbolické rivality probíhající mezi eurasijskými civilizačními soupeři přinejmenším od raného novověku.

Moderní rasovou ideologii, s níž se střetl liberální svět během druhé světové války, zrodily především dva historické fenomény, eurasijská revoluce ustavující po staletích asijské hegemonie mocenskou nadvládu Západu a germanismus (přesvědčení o rasové nadřazenosti Germánů), který se v průběhu devatenáctého století proměnil v árijskou ideologii. Musíme proto v globálních dějinách Eurasie, které se v uplynulých tisíciletích vyznačovaly patrnou převahou orientálních mocností, podrobně a důkladně sledovat postupné formování politické, ekonomické a mocenské konfigurace, jež umožnila expanzi rasového myšlení.

Historickým okamžikem, během kterého se podle německých romantických nacionalistů projevila rasová převaha germánství nad upadající středomořskou románskou civilizací, byl rok 9 po Kristu, kdy Arminius, náčelník germánských Cherusků, porazil v Teutoburském lese tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem. Tím zastavil římské plány na romanizaci území mezi Rýnem a Labem a vybudování nové provincie Germania.

Úspěšný odpor germánských barbarů vzbudil zájem v římských vzdělaneckých kruzích. Historik Publius Cornelius Tacitus ocenil v pojednání Germania svět svobodného germánského divošství. Mimořádné kvality Germánů vyplývaly podle jeho názoru z faktu, že Germáni představovali původní a svobodné obyvatele země, bez příměsi cizí krve, nesmíšené a neporušené sňatky s příslušníky jiných národů (Tacitus 1976, s. 331–333; I, 2, 4).

Tacitův postřeh se stal jednou z nejvlivnějších a zároveň nejdestruktivnějších myšlenek v západních dějinách, jejíž skrytý potenciál plně ocenila až moderní doba. Spis Germanie byl označen za nejnebezpečnější text, který byl kdy napsán (Fox 2005, s. 592). Je paradoxní, že málokterý autor v dějinách západního myšlení se zasloužil o rozšíření ideje svobody jako Tacitus a málokterý tak vydatně inspiroval mohutnou vlnu novodobého nacionalismu, germanismu a rasové ideologie potlačující svobodu miliónů lidí jako tento římský moralista. Rasový germanismus se do západního myšlení vloudil pod líbivým pláštíkem svobody, kterou Tacitus rozpoznal v temných hvozdech Germánie. Byl to Tacitus, kdo jako první přiřkl Germánům výsadní historickou úlohu (Tacitus 1996, s. 356): Ani Samnité, ani Punové, ani Hispánie nebo Galie, ani Parthové nám nedali častěji ponaučení. Svoboda Germánů je nebezpečnější než královská moc Arsakova. Co jiného než zabití Crassa nám může vmést ve tvář Východ, který sám ztratil Pakora a musil se sklonit před Ventidiem! Avšak Germáni zabili nebo zajali Carbona, Cassia, Scaura Aurelia, Servilia Caepiona a Maxima Pallia a současně připravili římský národ o pět konsulských armád, a později i Caesara o tři legie spolu s Varem.

Tacitus postavil Germány jakožto „ušlechtilé divochy“ do protikladu vůči morálně zkorumpované a upadající římské civilizaci. Skutečná velikost a svoboda nepřebývala na antické agoře, ale sídlila v germánských pralesích, jak to téměř dva tisíce let po Tacitovi opakoval Montesquieu. Fascinaci Germány jako ztělesnění válečnické zdatnosti, svobody a morální nadřazenosti zdědil od vrcholné antiky středověk. V roce 968 prohlásil biskup Liutprand během sporu na dvoře v Konstantinopoli, že Lombarďané, Sasové, Frankové, Bavoři, Švábové a Burgunďané pohrdají Římany, kteří jsou zavrženíhodnými, bojácnými, lakotnými a prolhanými potomky uprchlých otroků. V šestnáctém století vyzdvihl historické poslání starověkých Germánů v pojednání Rerum Germanicarum Libri Tres (1531) například alsaský humanista Beatus Rhenanus. Přední francouzský hugenotský myslitel François Hotman označil ve spise Franco-Gallia napsaném počátkem sedmdesátých let šestnáctého století germánské Franky za zakladatele francouzského státu. V šestnáctém století se Arminius neboli Hermann, jak jej nazval Martin Luther, stal symbolem rezistence znovuvzkříšeného germánského Severu vůči kulturní hegemonii latinského Jihu. V roce 1841 byl u městečka Detmold mezi Emží a Veserou poblíž místa zvaného Teutoburger Wald položen základní kámen pomníku, který byl dokončen roku 1875, čtyři roky poté, kdy se po vítězné válce s románskou Francií zrodila jednotná germánská německá říše.

Arminius a Tacitus ztělesňovali víru, že tak jako barbarské germánské kmeny znovuoživily na sklonku antiky umírající římskou společnost a vytvořily středověkou civilizaci, je jejich severským potomkům souzeno prostřednictvím reformace obrodit západní civilizaci raného novověku. K tomu ale nedošlo. Kdo zabránil novému „germánskému triumfu“? Španělským panovníkům Karlu V. a Filipu II. se podařilo díky bohatým zdrojům amerického stříbra a výkonnosti španělské armády zadržet nápor protestantismu, a to navzdory neúspěchům v Nizozemí a porážce Armady u břehů britských ostrovů. Po úpadku Španělska se hlavním limitujícím faktorem „germánských“ ambicí stal impozantní vzestup Francie, z níž kardinál Richelieu učinil nejvýznamnější evropskou mocnost. Francouzští vzdělanci působící na dvoře Ludvíka XIV. se dovolávali především imaginární galské či keltské, nikoliv germánské identity své země. Výsledek třicetileté války odsoudil území starověké Germánie k politické bezvýznamnosti. Colbert a Ludvík XIV. potlačili pro-germánské hugenoty a vybudovali z bývalé římské provincie Galie vojensky nejsilnější stát kontinentu. To byl vývoj, který stoupenci germanismu rozhodně neočekávali. Germanismus ztratil v sedmnáctém století věrohodnost, protože za ním nestála (s výjimkou Švédska) žádná skutečná politická a vojenská síla. Ti, kteří doufali, že symbolickou imitací starověkých Germánů dosáhnou mocenského vzestupu německojazyčných oblastí Evropy, se zklamali.

Germanismus se stáhl do akademického prostředí na univerzity v Leidenu nebo Uppsale. Nebyla určitě náhoda, že šlo o vysoké školy v Nizozemí a Švédsku, dvou zemích hlásících se ke germánskému původu, které se zároveň v sedmnáctém století vyznačovaly výraznými mocenskými ambicemi. Politické imaginaci raně novověké Evropě ale vládli prostřednictvím Francie „potomci Keltů“, nikoliv Germánů. Co způsobilo rehabilitaci nordických národů a jejich oslnivý vzestup na prahu moderní doby?

V sedmnáctém století nastalo v Eurasii po údobí zámořských výprav, které proběhly ve znamení rychlé expanze západních mocností, údobí relativní mocenské rovnováhy. Západ si sice vydobyl nadvládu na mořích, ale tato převaha činila zatím na velké asijské mocnosti, osmanské Turecko, safíjovskou Persii, mughalskou Indii a mingskou a mandžuskou Čínu jen malý dojem. Evropané byli užitečnými překupníky, dovozci amerického stříbra, ale těžiště světového systému stále spočívalo v Asii. Britský historik Arnold Toynbee zdůraznil, že v roce 1555 byl islámský svět mohutnější a impozantnější než v roce 1291, kdy byli poslední křižáci vypuzeni ze Svaté země. Z náboženských a občanských konfliktů šestnáctého a sedmnáctého století nevzešel žádný sjednotitel Evropy, takže kontinent působil ve srovnání s asijskými monolity chaoticky a oslabeně. Tento pluralismus se sice později ukázal jako výhoda, ale v sedmnáctém století mohli příchozí ze Západu jen se závistí hledět na rozlehlost a administrativní výkonnost císařské Číny.

Jádrem raně novověkého světového systému byl obrovský eurasijský kontinent, jehož hlavní politická ohniska tvořily od šestnáctého století Západ, islámská civilizace, Čína a Japonsko. Toto těžiště světové moci se podílelo na ekonomickém využívání dvou „periferních“ světadílů – subsaharské Afriky a Ameriky. Zatímco Afrika poskytovala ve velkém měřítku lidské zdroje pro potřeby islámské ekonomiky a hospodářského systému zavedeného Evropany v Novém světě, Amerika vyvážela nerostné a zemědělské produkty určené pro evropské a asijské trhy. Strukturální „znevolnění“ dvou kontinentů ve prospěch světadílu třetího představovalo typický rys raně novověkého lidstva a podmiňovalo jeho mnohé ekonomické, politické, kulturní a etnické rysy. Teprve porušení mocenské rovnováhy v rámci Eurasie ve prospěch Západu ve druhé polovině osmnáctého století vyústilo do hypertrofie evropské moci a podřízení Afriky a Ameriky téměř výlučné západní kontrole.

Vznik rasové ideologie jako specifické konceptualizace lidské sociokulturní a fyzické rozmanitosti byl jedním z mnoha průvodních projevů uvedených globálních procesů. Rasová ideologie v podobě pigmentokracie se jako legitimizační strategie pro ekonomické vykořisťování a idiom politické nadřazenosti až do závěru osmnáctého století mohla plně vytvořit pouze vůči obyvatelům „periferní“ Afriky a Ameriky. V Novém světě bylo „znevolnění místních lidí v biologické osudovosti jejich těla“ částečně zastaveno přetrvávajícím evangelickým univerzalismem Západu a renesanční fascinací „ušlechtilým divochem“. O to tíživěji dopadly důsledky pigmentokracie na populace subsaharské Afriky, která získala neblahý primát první „nižší rasy“ v dějinách lidstva.

V dějinách Západu na rozhraní středověku a raného novověku vynikají především dvě data: 1492 a 1517. První se vztahuje k „objevení Nového světa“, respektive radikální překonání provincionalismu Středomoří, do něhož se tato oblast pohroužila po pádu námořní civilizace Kartága a vytlačení helénismu ze Středního východu. Evropa se díky odvážnému činu Kryštofa Kolumba stala skutečným globálním hráčem, i když k dosažení opravdové dominance nad světem musela urazit ještě dlouhou cestu. V každém případě expanze Evropanů západním směrem, politické ovládnutí klíčových oblastí Ameriky a jejich hospodářská exploatace vytvořily geopolitickou mapu světa přetrvávající až do velkých mocenských kataklyzmat v údobí 1750 až 1830. Rok 1517 znamená počátek konfesního rozštěpení Západu, které vedlo k obnově dualismu „germánského“ Severu a „latinského“ Jihu.

Evropské myšlení raného novověku bylo v oblasti historických a etnických studií, z nichž vyrůstala imaginace živící sféru kolektivních identit, konfrontováno se dvěma závažnými výzvami. Jejich řešení mělo dramatické dopady na další vývoj a charakter západní civilizace. Tento stav byl důsledkem dvou strategických rovnovážných stavů uvnitř a vně západního světa. Pád indiánských civilizací byl na dlouhou dobu jediným výrazným vojenským úspěchem Západu ve vztahu k mimoevropským civilizacím. Osmanská říše, Persie, Indie, Čína a Japonsko sice postoupily Evropanům nadvládu na mořích a úlohu jediných globálních obchodníků, jejich mocenské postavení a politická nezávislost však vyšla z věku „zámořských objevů“ v zásadě neotřesena. Strategická rovnováha mezi eurasijskými civilizacemi, které se v sedmnáctém a osmnáctém století podílely prakticky v rovné míře na využívání zdrojů Afriky a Ameriky, poskytla základní kontext pro formování západních orientálních věd. Existuje zásadní rozdíl mezi „kosmopolitním“ orientalismem raného novověku na straně jedné a „etnocentrickým“ orientalismem devatenáctého století na straně druhé, který byl dán nastolením asymetrického vztahu mezi Východem a Západem v době průmyslové revoluce a expanze Ruska v severní Eurasii až po břehy Tichého oceánu. Zrušení ediktu nantského roku 1685 a tragické vnitropolitické důsledky vypuzení hugenotů demonstrovaly nezastupitelnost protestantského živlu při ekonomickém rozvoji Západu a kontraproduktivnost náboženské netolerance pro státy aspirující na velmocenské postavení. Neschopnost Ludvíka XIV. zastavit vojenskými prostředky nizozemský vzestup potvrdila strategickou a mocenskou rovnováhu mezi katolicismem a protestantismem a trvalé náboženské rozdělení Evropy, které se promítlo i do intelektuální a duchovní sféry. Evropští vzdělanci se ve stále větší míře obraceli ke germánskému Severu a jeho pohanské kultuře, přičemž v politických institucích a zvycích starověkých barbarů hledali zárodky politické svobody a národní svébytnosti a emancipace vůči katolickému Jihu. Na druhé straně římští a řečtí autoři byli nadále čteni jako vzor pro vytváření občanských ctností a antický Řím se stal znovu privilegovaným vzorem administrativní efektivnosti a imperiální síly. Katoličtí a protestantští myslitelé se ve vzájemné polemice dovolávali předkřesťanského starobylého substrátu. V politické imaginaci Západu opět ožil dualismus Římana a barbara.

Podle historika Johna Darwina byla ve vztahu mezi různými civilizacemi nejvýznamnější událostí raného novověku takzvaná eurasijská revoluce, kterou umožnilo dramatické zvýšení vojenské výkonnosti a průmyslová revoluce a která v letech 1750 až 1830 vyústila do globální nadvlády Západu. Jednou z rozhodujících epizod eurasijské revoluce bylo ovládnutí Indie britskou Východoindickou společností po roce 1757. Dobytí Indie umožnilo kontrolovat strategické jádro asijského kontinentu a omezit vliv Persie na straně jedné a Číny na straně druhé. Je příznačné, že Velká Británie úspěšně přežila jako světové impérium ztrátu severoamerických kolonií, nikoliv ale emancipaci Indie. Další důležitou událostí eurasijské revoluce byla porážka Francie ve vleklém konfliktu s Velkou Británií probíhajícím od konce sedmnáctého století až do bitvy u Waterloo, pro který se vžilo označení „druhá stoletá válka“. Pád Francie, která ztratila pozice v Severní Americe a Indii, byl překvapením vzhledem k tomu, že zpočátku měla svou lidnatostí, bohatstvím, zeměpisnou polohou i ekonomickou silou jednoznačnou výhodu.

Výsledek eurasijské revoluce vrátil do západní imaginace germanismus, protože anglosaská Velká Británie si byla plně vědoma svých germánských kořenů. Populace keltského původu přežívající ve Walesu, Irsku a Skotsku, které často vzhlížely k Francii jako přirozenému ochránci, byly postupně kulturně asimilovány či fyzicky likvidovány. Romanticky zaměření autoři typu Waltera Scotta hovořili o skutečné rasové válce odehrávající se po staletí na britských ostrovech. Pokoření Španělska a později Francie jakožto dvou románských mocností „germánským“ Nizozemím a Velkou Británií mělo značný význam i pro vývoj rasové ideologie, protože způsobilo symbolickou degradaci mesticů jako smíšeného zámořského „rasového“ typu, který se prosazoval ve španělských a francouzských koloniích, a vzestup prestiže „rasově čistého“ nordického obyvatelstva nizozemského a anglosaského původu, jež dominovalo na nizozemském a britském zámořském území. Byla tak silně podpořena idea, že fyzická a morální nadřazenost souvisí s rasovou čistotou, o níž psal Tacitus v souvislosti se starověkými Germány. Zásluhou britských vzdělanců působících v indické Kalkatě se zrodila indoevropeistika, jejíž představitelé William Jones, Charles Wilkins nebo Alexander Hamilton vystoupili s tezí o historické sounáležitosti evropských a indických jazyků. Z této lingvistické teorie se záhy vyvinula árijská ideologie, podle níž byla Evropa na úsvitu dějin kolonizována asijskými válečnickými a aristokratickými nomády, nositeli vyšších rasových kvalit. Jejich pozůstatky můžeme údajně nalézt rozptýlené mezi moderním evropským obyvatelstvem, především však na severu kontinentu tradičně obývaném Germány, kteří byli pokládáni za exemplární představitele árijského rasového společenství. Kulturní působení Indie na západní myšlení, které francouzský literát Edgar Quinet nazval orientální renesancí a jehož étos odráží socha Williama Jonese vystavená v katedrále svatého Pavla v Londýně, bylo ve Velké Británii záhy zavrženo pragmatickými reprezentanty evangelikánství a utilitarismu.

Obrazotvornost orientální renesance se přenesla do Německa, kde inspirovala mladou generaci romantických spisovatelů, například Augusta Wilhelma Schlegela nebo jeho bratra Friedricha Schlegela, autora knihy Über die Sprache und Weisheit der Indier z roku 1808. Tito vzdělanci, kteří usilovali o emancipaci Německa od francouzské nadvlády, nabyli přesvědčení, že jejich vlasti je souzeno sehrát úlohu jakéhosi Orientu Západu, čímž připravovali půdu pro průnik árijské ideologie.

Pro politický a ideologický vývoj moderního Západu mělo zásadní význam, že se německojazyčná střední Evropa sjednocovala na etnickém základě v době mocenského triumfu Velké Británie a působení podnětů orientální renesance. Tradiční germanismus, který se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století opět probudil k životu, již nevzhlížel pouze k Tacitovým Germánům, ale rovněž k Árijcům jako vyšší a prestižnější inkarnaci germánství. Árijská ideologie vyjadřovala podvědomou touhu po mocenském vzestupu prostřednictvím imitace prestižního árijského modelu, za který byla považována Velká Británie.

Árijská imaginace by pravděpodobně nedosáhla v devatenáctém a první polovině dvacátého století takového ohlasu, pokud by neuzavřela alianci s rodícími se antropologickými vědami, které Johann Friedrich Blumenbach ustavil v sedmdesátých letech osmnáctého století jako nauku o lidských rasách.

Každá ideologie se rodí jako více či méně skrytý odraz a metaforická výpověď o určitých historických událostech (v tomto smyslu plní podobnou úlohu jako kdysi mýtus). Árijská imaginace byla metaforou vítězství Západu nad Indií (a uzurpací původně indického konceptu pro vyjádření západní civilizační nadřazenosti), triumfu, který rozhodl o výsledku eurasijské revoluce. Historický vývoj evropského kontinentu byl poznamenán skutečností, že vzpoura germánského Severu proti latinskému Jihu v době reformace skončila strategickým patem. Arminiovi potomci se nedokázali prosadit proti španělským žoldnéřům placeným americkým stříbrem. Nezpochybnitelná hegemonie germánského Severu vyplynula až z vítězství „anglosaské“ Velké Británie nad „keltskou“ Francií, které bylo symbolicky zpečetěno ztotožněním Germánů a Árijců. Expanzi árijské ideologie do západní politické kultury a věd o člověku lze proto chápat jako výraz snahy ztotožnit se s mimořádně prestižním symbolem rasové, civilizační a historické nadřazenosti.

Nacistický rasový totalitarismus čerpající ze sociálního darwinismu a eugeniky představoval pozdní reakci na výsledek eurasijské revoluce, na níž se Německo nemohlo kvůli své dočasné slabosti mezi sedmnáctým až devatenáctým stoletím podílet. Germáni přeměnění v důsledku eurasijské revoluce a orientální renesance v Árijce představovali pro německou společnost, frustrovanou dlouhodobou mocenskou marginalizací, natolik sugestivní vzor, že mu nedokázala odolat se všemi tragickými důsledky, kterou měla zmíněná megalomanská imitace pro moderní západní civilizaci. Identifikace rasově očištěného německého národa s Árijci tak implicitně prozrazovala touhu po globální nadvládě a z dlouhodobého historického hlediska vyjadřovala vzpouru nikoliv proti míru versailleskému, ale vestfálskému.

Kniha Zrození rasové ideologie představuje první svazek ságy o vývoji západního rasového myšlení. Její první díl Čekání na Germány vypráví o vzniku germanismu, zatímco druhý díl Svět v rovnováze popisuje svět mezi zámořskými výpravami patnáctého a šestnáctého století a počátkem eurasijské revoluce ve století osmnáctém. Následovat bude druhý svazek, jehož první díl Století pýchy vylíčí dopad orientální renesance a expanzi árijské ideologie po vítězství Západu v čele s Velkou Británií v eurasijské revoluci a druhý díl Cesta do hlubin noci přiblíží historické a intelektuální okolnosti zrodu nacistického rasového totalitarismu.

© Ivo T. Budil
ukázka z knihy Úsvit rasismu
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Triton.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.