Kaku, Michio: Fyzika budoucnosti

Kaku, Michio
Fyzika budoucnosti

recenze přírodní vědy

Michio Kaku je americký strunový fyzik a proslulý popularizátor vědy, jehož knihy mají status bestsellerů. Věnuje se nejen líčení tajů současné fyziky, jež jsou pro veřejnost bez barvitého přiblížení pomocí chytrých metafor a poutavých výkladů jen velmi těžko přístupné, ale též rozsáhlým spekulacím ohledně skrytých možností, které by mohl lidstvu přichystat technologický pokrok.

Magická věda
Michio Kaku: Fyzika budoucnosti. Přel. Petr Liebl, Argo a Dokořán, Praha, 2013, 348 s.

Přijeli k nám futuristi
Obrazotvornost Michia Kaku je jako utržená z řetězu. Autor postupuje dle pravidla, že co není z hlediska známých fyzikálních zákonů zakázáno, je dovoleno. Tvoří tedy protipól typu konzervativního a spíše skeptického vědce upínajícího se na jistotu současného vědění a z toho plynoucích možností. Snad je to dané také samotnou povahou středního proudu současné fyziky – strunová teorie je ve svých základech natolik bizarní a fantastická, že vyžaduje zcela jiné typy osobností než kupříkladu věda na počátku dvacátého století. Nutno říci, že kniha fantastickými nápady jen hýří. Autor text třídí do devíti kapitol dle zvolených tematických okruhů, přičemž každou z nich rozvrstvuje do tří celků podle hloubky předpovědi: blízká budoucnost do roku 2030; vize pro polovinu století (2030–2070) a konečně odvážné predikce pro vzdálenou budoucnost ohraničenou koncem našeho století. Poslední kapitola je pak jakousi volná narativní fantazie na téma „jeden den průměrného obyvatele roku 2100". Autorovy bujné představy se však ne vždy přesně zdržují v rámci zvolených časových mantinelů – u vynálezů či technologií, jejichž zpracování a rozšíření nám již klepe na dveře, a které tak spadají do prvního kruhu extrapolace, zpravidla zároveň jedním tahem popisuje jejich možný rozvoj v dlouhodobé predikci. Často tak dalece překročí horizont našeho století až k nástinu civilizačního vývoje vzdáleného tisíce, ne-li miliony let. Kaku předpokládá, stejně jako futurolog Ray Kurzweil, že technologický pokrok bude i nadále odpovídat vývoji popsanému Moorovým zákonem. Z něj plyne nikoli lineární, nýbrž exponenciální tendence, které v současnosti odpovídá zdvojnásobení rychlosti počítačů zhruba každých 18 měsíců (přesněji řečeno jde o počet tranzistorů uložených na křemíkovém čipu o dané ploše). Právě budoucnosti počítačů se autor věnuje z různých hledisek hned v několika kapitolách, pokrývajících také spřízněná témata umělé inteligence a rozvoje nanotechnologií. Jak však Michio Kaku upozorňuje, pro společnosti zabývající se počítačovou technologií je právě Moorův zákon velkým strašákem – vývoj tranzistorů na křemíkové bázi se totiž dostává na svoje nejzazší hranice. Na molekulární úrovni, kam se miniaturizace a integrace polovodičových součástek dostává, hrají bizarní zákony kvantové fyziky omezující roli. Vše tedy závisí na očekávaném novém revolučním řešení. Tím by mohly být kvantové počítače či zázračná látka zvaná grafen, za jejíž objev již získali Andre Geim a Konstantin Novoselov Nobelovu cenu.

Jako bohové
Neméně poutavé téma skýtá pro čtenáře budoucnost lékařství. Rozličné technologie, počínaje genovou terapií, léčbou pomocí nanobotů a různou mírou kyborgizace těla či digitalizace vědomí konče, sytí imaginaci na nejvyšší míru. Touha po dosažení skutečné fyzické nesmrtelnosti nebo alespoň značné dlouhověkosti je stará jako lidstvo samo a autor v této souvislosti také uvádí jednu z nestarších památek písemnictví – Epos o Gilgamešovi. Slib nesmrtelnosti se zřejmě z tradičních náboženství transformoval do rozličných transhumanistických společností slibujících život věčný nikoli na onom světě, ale ve futuristickém světě našich potomků (viz např. také českou webovou stránku transhumanismus.cz). Náboženské paralely pouze dokládají, kterak společenskou péči z rukou církve postupně přebírá zdánlivě sekularizovaná náruč vědy. Michio Kaku rovněž pojednává o možnostech transferu ducha z fyzického těla do virtuálního prostředí, jak jej popisují futurologové Hans Moravec či Ray Kurzweil (viz například též knihu rozhovorů Budeme žít věčně?). Chiliastická očekávání nového příchodu Krista a jeho tisícileté říše jsou tak vystřídána odlišným úběžníkem dějinného pokroku v technologické formě. Nesmrtelnost v podání Raye Kurzweila je totiž spojována s blízkým dosažením singularity čili historickým okamžikem propojení umělé inteligence a lidské mysli spolu s vytvořením zcela jiné báze vědomí (Kurzweilovy teze se do jisté míry podobají konceptu jezuitského učence Pierra Teilharda de Chardin – i ten hlásal vznik noosféry jakožto „informační“ sféry a dosažení singularity, tedy Bodu Omega, ve finálním propojení všech myslí v inteligentním vesmíru.) O tom, zda je něco takového vůbec možné, se vedou napříč vědeckou veřejností živé debaty, v jejichž rámci tvoří daná kapitola Fyziky budoucnosti progresivně a pozitivně orientovaný směr. Ten však stále zůstává spíše ojedinělý – kupříkladu biolog a filozof Stanislav Komárek prohlašuje podobné představy za naivní a ve svých potenciálních naplněních velmi sporné, pokud jde o jejich společenský užitek. Michio Kaku však zdaleka nezůstává jen u tématu nesmrtelnosti; není mu proti mysli v zásadě jakákoliv myslitelná tělesná či duševní modifikace. Čtenář se tak dočká úvah na téma telepatie či telekineze, procházení zdí či neviditelnosti. Nebrání se ani ještě fantastičtějším vizím, jako je cestování v čase či početnými dimenzemi vesmíru (o nichž více pojednávají jeho předchozí knihy Fyzika nemožného, Paralelní světy a Hyperprostor). Pro Fyziku budoucnosti platí více než kdy jindy výrok Arthura C. Clarka: „Každá dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie.“

Další výrazné téma se týká využití energetických zdrojů hvězd. Autor se řídí rozdělením civilizací dle Nikolaje Kardaševa podle rozsahu, v němž jsou využívány dostupné energetické zdroje. Civilizace tak může být buď planetární (využívá veškeré zdroje své planety), hvězdná (využívá zdroje své hvězdy) a nakonec galaktická. My se údajně nacházíme na úrovni 70 % planetární civilizace, čili stále v dosti primitivním stadiu. Klíčovou otázkou pro naši ekologii zřejmě je, jak rychle se podaří ovládnout energii termojaderné fúze a rozšířit její celosvětové využití. Mimo autorův zájem však nezůstává ani odhad rozdělení bohatství, možných ekonomických krizí a politického rozvrstvení. Přestože má mnoho co zajímavého říct i k těmto tématům, zde se nejvíce projevuje jako technokrat, který má na každý společenský problém zjednodušující inženýrský medikament. Autorův étos bezesporu vyjadřuje soucit a zájem na budoucím osudu lidstva, který by si mnohé politické autority chovající se dle hesla „po nás potopa“ měly vzít za svůj. Nelze se však zbavit dojmu občasného probleskování naivity, i když naivity geniální mysli.

Spock s labutí
Množství zpracovaných témat a nápadů lze jen stěží dostatečně přiblížit. Jak bylo řečeno v úvodu, Kaku ve svém rozletu připomíná právě tvůrce sci-fi (a zmiňovaná poslední kapitola vlastně představuje variaci na vědeckofantastickou povídku ve formě jakéhosi prezentačního „traileru" technologické úrovně roku 2100). Příznivci vědeckotechnické fikce se tedy při čtení Fyziky budoucnosti budou cítit jako doma. Svými popisy jim připomene řadu oblíbených žánrových děl. Kaku je nejspíše sám náruživým scifistou, neboť řadu víceméně kanonických literárních či filmových děl explicitně uvádí jako zdroj své inspirace. Z tohoto hlediska je pak zajímavé, kterak autor široké čtenářské obci nahazuje množství udic: všechny věkové a kulturní oblasti jsou chytány do jeho entuziastické sítě. Pro generace vychované na potřebě klasického vzdělání Kaku uvádí příklady z antických a germánských mytologií, Bible či Eposu o Gilgamešovi – který čtenář řeckých bájí by se nezasnil nad možností proměnit se jako Zeus například v labuť či zahalit se rouchem neviditelnosti. Generaci televizních a filmových nerdů se nabízí jiný významný referenční rámec: Star Trek. Autor v sobě nezapře zkušenosti z popularizačních televizních pořadů, v nichž je třeba vědomosti vždy co možná nejlépe ukotvit v (pop)kultuře, na níž si diváci již vytvořili řádnou fixaci. V jisté didaktičnosti a podbízivosti je však zároveň slabina autorova stylu. Michio Kaku se neleká množství propojených fenoménů a snaží se s veškerou svou úctyhodnou erudicí vytvořit komplexní rámec vědeckých prognóz. Ve své knize ovšem rozmanitost témat prezentuje až příliš dryáčnickou formou. Témata se v různé míře vracejí a opakují, jako by každá kapitola představovala samostatný díl seriálu, v němž je třeba předchozí informace v novém kontextu řádně osvěžit. Heslu „opakování je matka moudrosti“ je pak místy přizpůsobená stylistická rovina. Některá slova jsou v odstavcích opakována tak často, jako by neexistovaly jiné prostředky než repetitivní výčet. Kazí to jinak dobrý dojem ze zajímavé a kontroverzně podnětné knihy. Těžko říci, zda je to dáno překladem, či konečnou redakcí textu, neboť u jiných autorových knih vydaných ve stejné ediční řadě se podobné lapsy vyskytují jen výjimečně nebo méně nápadně. Ohledně překladu si ještě dovolím drobnou kritickou poznámku. Petr Liebl na straně 113 překládá „autistic savants“ jako „autistické učence“. Syndrom „idiot savant“ sice doslova znamená „učený idiot“, termín „savant“ si ovšem dle mého názoru v češtině v tomto kontextu našel již poměrně pevnou pozici a jako takový se obvykle nepřekládá.

Apokalyptici a těšitelé
Civilizační proces má ve všech svých aspektech světlé i stinné stránky. Průmyslová výroba je na štíru s ekologií, medicínské výzkumy směřující k maximálnímu prodloužení lidského života jsou konfrontovány s rostoucím počtem obyvatel žijících v chudobě, jimž se nedostane ani základní zdravotní péče, vývoj umělé inteligence s sebou nese stín obav z ovládnutí nelidskými stroji a společnost blahobytu založená na vzrůstající spotřebě se potýká s existenciální vyprázdněností. Pokrok se spíš než cílevědomou rázností vyznačuje opileckým vrávoráním mezi utopickou zemí hojnosti a totalitní dystopií Orwellova 1984. Po vzoru analýzy popkultury Umberta Eca lze říci, že budoucnost je dychtivě vyhlížena očima těšitelů i úzkostlivě střežena pohledem apokapyptiků. Nesmlouvavě kritická analýza osvícenské snahy ležící v tradici filozofů frankfurtské školy má svůj poněkud naivní protipól v dětinském nadšení futurologů-vědců, k nimž Michio Kaku přispívá svým dílem. Ne snad, že by autor Fyziky budoucnosti nevyjadřoval pochybnosti – naše století naopak vnímá jako zlomovou etapu, v níž se má rozhodnout, zda naše civilizace přežije. Zásadním tématem současnosti a blízké budoucnosti je právě ekologie, využití energetických zdrojů a schopnost vytvořit rovnováhu. Kaku však poměrně nekriticky a samozřejmě přijímá podstatu samotného technologického pokroku. Autor zkrátka s určitou bezelstností věří člověku a jeho snaze dosáhnout hvězd. Snad je toto nadšení základem motivace pro veškeré vědecké snažení. Víra v to, že jsme rozumné bytosti schopné se v principu s trochou štěstí vypořádat s jakýmkoliv problémem, je jeho palivem.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 3835x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce