Briggs, Andy: Tarzan – Dědictví Greystokeových

Briggs, Andy
Tarzan – Dědictví Greystokeových

recenze dětská

Burroughsův Tarzan dozajista nebyl pro děti, ale děti jej četly a nacházely v něm zalíbení; asi z trochu jiných důvodů, než z jakých se líbil tatínkům. Briggsova Tarzana dospělí číst nemohou. Zvláště ne ti dospělí, kteří znají originál. A nejspíš by ho nečetly ani děti, kdyby jim někdo dal Burroughse.

Tarzan z rodu iPodů
Andy Briggs: Tarzan - Dědictví Greystokeových. Přel. Pavel Medek, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 264 s.

Kniha, jež vyšla při příležitosti 100. výročí prvního vydání Burroughsova Tarzana, začíná dedikací jejího autora Andyho Briggse: „Vím, že tohle se ti bude líbit, tati…“ A já jsem rád, že můj tati, který mě někdy v jedenácti letech dostal ke čtení původního Tarzana, který za první republiky vycházel u Toužimského a Moravce a kterého jsme uchovávali jako rodinnou relikvii, je už mrtvý. Tohle by se mu nelíbilo. Snad kdybych to napsal já, to za něj ručit nemůžu…

Uplyne 260 stran a v závěru narazíme jednak na kvíz, jednak na rozhovor s autorem. Zapeklité otázky kvízu člověka znejistí, je-li blázen on, či ti druzí: možnosti 2012, 1812 či 1912 nabízí dotaz na rok, kdy vyšel první Tarzan. Autor se také ptá, čím dává Tarzan najevo, že je pánem džungle: stepuje, dá si dvacet, nebo řve? V té chvíli moc nechybí, abych dal i já najevo, že jsem pánem džungle, ač to není pravda. A pak se na oplátku někdo ptá autora. Třeba na to, zda „opravdu lidé mýtí deštné pralesy“? Také ho zajímá, „které zvíře z deštného pralesa máte nejraději?“

Tak to už bolí.

Stačí se však pustit do prvních stránek samotného románu, aby bylo částečně jasno: rebootovaný Tarzan je pro děti! Což by nebylo samo o sobě nijak závadné, kdyby nebyl pro hloupé děti – viz kvíz, viz interview –, pro děti zhlouplé facebookem, počítačovými hrami, pro děti bez vlastní fantazie. Při pohledu na tuny sběru, které dnes chrlí nakladatelský průmysl ve snaze udržet děti u čtení, si člověk klade někdy i kacířskou – a nezodpověditelnou – otázku, zda by nebylo lepší, kdyby raději nečetly nic než nesmysly vyvářené z dobrých knih, ke kterým se skrz to literární roští nemají šanci proklestit. A zhloupnou dřív, než dorostou.

Burroughsův Tarzan dozajista nebyl pro děti, ale děti jej četly a nacházely v něm zalíbení asi z trochu jiných důvodů, než z jakých se líbil tatínkům. Briggsova Tarzana dospělí číst nemohou. Zvláště ne ti dospělí, kteří znají originál. Myslím si, že by ho nečetly ani děti, kdyby jim někdo dal Burroughse. Na stojáncích na letištích není Burroughs, ale Briggs.

Nejsem zase tak prostomyslný, abych považoval starého Tarzana za nezbytný doplněk intelektuální stravy ducha, to jistě ne. Ale byl to poctivý dobrodružný příběh, vyváženě akční i tajemný, s nevídanými postavami, napínavý, vyvolávající úžas, podněcující fantazii, která pak dále kultivovala intelekt. Autor to měl před sto lety mnohem snazší než Briggs dnes. Černá Afrika byl neprobádaný kontinent, kde se dalo prožít něco, co přesahovalo myšlení civilizovaného jedince. Když začala tajemství ztrácet, přesunul se Burroughs rychle na Mars a pak ještě dál. Briggs má počítač ve stejné globální vesnici jako protivládní africké guerilly, jako Mandela, jako Jane Porterová, jako zesnulí pan a paní Greystokeovi. Čte stejné noviny jako oni a z nich se dozvídá zprávy o Africe dřív než tamní populace. Jaké kouzlo může přinést román o Tarzanovi, když to zásadní, které měla původní série, vyprchalo?

Žádné, s výjimkou jakéhos takéhos dobrodružného příběhu. Z nouze se pak udělá ctnost. Kdysi neznámý, tajuplný kontinent nás má náhle zajímat z právě opačného důvodu: tím, co všechno o něm víme. Že se tam stahují nekalí podnikavci plundrující zbytky tamního přírodního bohatství, že tam panuje výbušná politická a sociální situace, takže některé oblasti jsou trvale na hraně válečného stavu. Jak do takového prostředí, kam dnes jezdí na safari i burani z východní Evropy, zasadit prvek tak anachronický, jakým je mladý hoch vychovávaný opicemi? S tím si nebudeme moc lámat hlavu: prostě tam je.

Je mu osmnáct. Jane Porterové, která tam přijela s otcem, devastujícím tamní lesy, je čtrnáct. Má jednoho stejně starého kamaráda a oběma se zdárně podaří odsunout Tarzana do druhého plánu. Na tajemné město Opar plné pokladů, dravých šelem a tajemných velekněžek, jak si je vymyslel Burroughs, můžeme zapomenout, nic takového Afrika dnes neskýtá. Výměnou za to má Jane iPod a profil na facebooku. A z mladého Greystokea se klube zárodek ekoteroristy, protože všechny dobrodružné eskapády, které podniká, podstupuje pro záchranu afrického kontinentu.

Nechci shazovat Briggsovu snahu; udělal, co se dalo, a lépe to asi nešlo. Lepší by bylo jen to vůbec nepsat.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

40%autor článku   39%čtenáři

zhlédnuto 1650x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce