Jakoubek, Marek: Vojvodovo – edno nepoznato češko selo v Bălgarija

Jakoubek, Marek: Vojvodovo – edno nepoznato češko selo v Bălgarija

Autor článku: Ivana Srbková - 17.7.2013
ISBN: 978-954-326-191-8


Vojvodovo, tentokrát bulharsky…
Jakoubek, Marek
: Vojvodovo – edno nepoznato češko selo v Bălgarija (Vojvodovo – neznámá česká vesnice v Bulharsku). Přel. Michaela Kuzmova, Paradigma, Sofia, 2013, 213 s.

Česká vesnice v Bulharsku Vojvodovo (1900–1950) je u nás již dostatečně známá díky badatelské činnosti manželů Jakoubkových; v průběhu let 2010–2012 jim vyšly v Centru pro studium demokracie a kultury na toto téma již čtyři publikace, a ač je Marek Jakoubek podepsaný jako autor u tří z nich a Lenka Jakoubková Budilová u jedné, jejich autorský tandem pracuje společně. Zatímco však předešlé monografie cílily na českého čtenáře, v letošním roce vyšla za přispění dotace v rámci Institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Západočeské univerzity v Plzni, Fakulty filozofické, v sofijském nakladatelství Paradigma kniha Vojvodovo – edno nepoznato češko selo v Bălgarija, mířící co do recepce na Bulharsko.

V úvodním slovu k publikaci hovoří jak její odborný redaktor etnolog Vladimir Penčev, tak i autor o svých cestách k dané problematice. Penčev Vojvodovo „objevil“ před třiceti lety a zhruba o čtrnáct let později je „předal“ Jakoubkovi, který v něm nalezl své stěžejní téma, téměř až svůj „životní příběh“. Ve srovnání s působením české inteligence v Bulharsku v 19. století přináší tato kompaktní česká vesnická diaspora, vyznačující se spíš selským rozumem, jiné kvality. A právě díky Jakoubkovým nebude, věřme, Vojvodovo nikdy zapomenuto ani v jedné z obou zemí…

Publikace Vojvodovo – edno nepoznato češko selo v Bălgarija přináší v překladu Michaely Kuzmové gros svých starších „českých sester“, současně však přidává i něco podstatného a nového navíc. Jedná se právě o ty pasáže, které by mohly nejvíce oslovit bulharské čtenáře. Vzdálenější minulosti se dotýká kapitola O vojvodovských Paulikiánech, neboli jak se Vojvodovo stalo českou vesnicí. Novum představuje fakt, že Vojvodova by nebylo bez banátských Bulharů – Paulikiánů (uvedeno s velkým písmenem, neboť jde v tomto případě mj. i označení v etnickém slova smyslu). To oni bezprostředně reagovali na Zákon o osídlování neosídlené země (1880), vyzývající Bulhary v zahraničí k návratu do osvobozené vlasti. V pochodu za volnou půdou je pak následovali Češi, takže Vojvodovo můžeme vlastně chápat jako určitou kolonii banátské Svaté Heleny, založenou Čechy, Slováky, banátskými Bulhary a Srby. Etnický princip nebyl zpočátku důležitý, rozhodující kritérium představovala náboženská víra. Národnostně negramotné Čechy probouzí k vlasteneckému cítění až český učitel Jan Findejs, který do obce přichází r. 1926.

Bližší minulosti a současnosti se věnuje kapitola O vojvodovských Bulharech, neboli Vojvodovo – vesnice Čechů a…? Hierarchicky si Vojvodovo stálo takto: Češi – Paulikiáni (Banátští Bulhaři) – Bulhaři (rozumějme „nepaulikiáni“, tj. pravoslavní Bulhaři). Češi tvořili na rozdíl od Bulharů specifické společenství. Hráli civilizační roli, stáli výše, a to nejen v obci samotné, ale i v celém regionu. Po jejich odchodu na jižní Moravu r. 1950 přicházejí na jejich místo noví Bulhaři – horalé z Kjustendilska, Ichtimanska. Zajímavý je fakt, že „staří“, původní Bulhaři se formují až po odjezdu Čechů, identifikují se směrem k nim, a to regresivně, a současně se vymezují vůči nově příchozím Bulharům. Pozornost zasluhuje především duchovní stránka věci. Ač dříve Bulhaři prý nechodili ani do svého pravoslavného kostela, po odchodu Čechů se chytili jejich víry. Sbor společenství členů a sympatizantů metodistické církve byl po r. 1989 povolen i oficiálně, r. 1994 zaregistrován, zformovala se nová aktivní metodistická církev a od r. 1995 se ve Vojvodovu konají každý týden bohoslužby. Etnický faktor opět (stejně jako na počátku) přestává platit, společenství je po této stránce indiferentní. Stručně řečeno – duch Čechů ve vesnici zůstal, „pokračující“ Vojvodovo je jejich duchovním výsledkem, a to bez etnického markeru. Navrch Jakoubek přidává působivé a názorné Dva autobiografické příběhy vojvodovských Bulharů – Toška Metodieva Stančeva (1920–2011) a Rajny Dimitrovy Janevy (1936).

Tolik tedy ve stručnosti, zjednodušeně. V Česku o Vojvodovo dnes zájem je. Jeden z dílů Šumných stop Davida Vávry po stopách českých architektů v Bulharsku zjara letošního roku zavedl diváky i sem. Ale Vojvodovo zanechalo především duchovní stopu. I ta je v Česku stále živá, o čemž naposled svědčilo setkání Vojvodovčanů a jejich potomků v Novém Přerově 15. června. Doufejme, že zasloužené pozornosti se bude Vojvodovo opět těšit i v Bulharsku, a to mj. právě i díky Jakoubkově publikaci. První krok byl učiněn – kniha byla představena jak v Českém centru v Sofii, tak i v Bulharském kulturním institutu v Praze…


© Ivana Srbková


Hlasovalo 77 čtenářů.
Hodnocení knihy:
12345

Diskuse


Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.



 
V roce 2014 projekt podpořili:
Ministerstvo kultury
US Embassy Prag
Pro Helvetia
Velvyslanectví Švédska
Embassy of Finland
Norwegian Embassy
Rakouské kulturní forum

Top knihy
Kosmas
Inzerce