Beukes, Lauren: Zoo City

Beukes, Lauren
Zoo City

recenze fantasy

Z knihy mladé a mnohými oslavované jihoafrické autorky jako by trčela její původní profese komiksové a televizní scenáristky. Jde tu více o formu než o obsah, o okamžitý efekt spíše než o fundamentální vypravěčskou důslednost, o snahu překvapovat na úkor vysvětlování logiky fiktivního světa a dějů, které se v něm odehrávají.

Zvířátka a Johannesburští
Lauren Beukesová: Zoo City. Přel. Daniela Orlando, Laser, Plzeň, 2013, 336 s.

Přiznám se, že víc věřím hmatatelným, kompetentním oceněním než humbuku, který se kolem toho či onoho rozpoutá, oblbne konzumenty a za čas nastane ticho po pěšině. Jihoafrická autorka Lauren Beukesová si za svůj druhý román vysloužila nominace na kdejakou prestižní SF cenu, ale nakonec má doma na poličce jen britskou Cenu A. C. Clarkea. Všechny ostatní si rozebrala konkurence. Hype furóre se jí ovšem podařilo vyvolat značné, slavnější kolegové sedli a vymýšleli nejlépe placené věty v nakladatelském podnikání, tedy blurby (což, pokud vím, nemá zatím přiléhavější český ekvivalent než těžkopádný „reklamní text na obalu“ a já bych se přimlouval za pojem „šplechty“): s pochvalným šplechtem přichází jak William Gibson, tak Cory Doctorow či Adam Roberts. Beukesové obzvlášť blízký kolega, britský televizák Paul Cornell, nabízí dokonce odvážné přirovnání: „Lauren Beukesová je to, co dostanete, když zkřížíte Jeffa Noona s Raymondem Chandlerem.“

O hlavní hrdince knihy Zinzi Decemberové se dá říct s notně zamhouřeným okem, že je taky soukromé očko, jako kolega Marlowe. Podobně jako on má i dost mlhavou minulost, s níž se vyrovnala poněkud problematičtěji: mravní kodex nemá rozhodně tak unipolární jako on, nebrání se nepravostem. Přivydělává si různě pokoutně, třeba rozesíláním podvodných e-mailů, jež dotahuje do konce a s parťákem sdírá naivní kavky o city a tisíce. Činí tak hlavně proto, že jí její „detektivní“ profese moc nevynáší. Je v ní totiž hodně jednostranně zaměřená. Umí jen nacházet ztracené předměty, a to díky magickému smyslu, který v sobě nosí. V úvodu knihy jí však zlá shoda náhod přihraje atypický případ – najít pohřešovanou osobu – a ona, ač ví, že to není její parketa, je pod tlakem okolností nucena případ přijmout.

Phil Marlowe prochodil v každém románu několik gumových podrážek a klientům nosil k proplacení svazky účtenek z taxíků. Šmejdil v Los Angeles v podsvětí i v rezidencích bohatců a čtenář s ním poznával překvapivé tváře města, které Chandler zjevně dobře znal. Zinzi Decemberová se chová podobně a zde přicházíme na jedno velké plus románu, které jistě zčásti může za ovace, jež se na jeho adresu rozpoutaly: L. A. je ve srovnání s Johannesburgem, kde se Zoo City odehrává, nudné a průhledné. Jihoafrická metropole je mnohem atraktivnější, neprobádaná tabula rasa. A Beukesová jej zná, i v té variantě, kterou si pro čtenáře připravila: alternativní realita prvního desetiletí našeho milénia. Jsou to zajímavé reálie, a třebaže se Beukesová nepouští do politického výkladu, zmínky o skutečných historických postavách, tu o Bikovi, tu o Tutuovi, a na druhou stranu beznadějná bída a svrab, v jakých žije černá populace (barevné rozlišení¨postav však aby člověk na stránkách knihy pohledal, další zajímavý prvek), dávají tušit, že apartheid sice byl někdy v minulosti svržen, ale po pár letech naděje pomřely a sociální krize společnosti pokračovala sice jinými koryty, ale stejně nezadržitelně. Škoda, že Beukesová neposadila svou alternativní realitu na gruntovnější politický základ.

Zinzi rotuje městem a vleče za sebou čtenáře od jedné štace pátrání k druhé: jelikož se ztratila holka z popového dua, ukáže nám svět showbyznysu, jelikož jela v drogách, protáhne nás drogovou scénou, jelikož má nevyrovnanou bilanci se zákonem, dostane se na policii a pak zase hned do nejpříšernějších slumů. Zatímco ale každá Marlowova zastávka znamenala významný posun v pátrání a každá postava nesla vedle notné dávky bizarnosti na bedrech i děj, Beukesová nechává Zinzi pobíhat po městě jen proto, aby se čtenář popásl. Nenudí ho tím, to jistě ne, ale nutí ho srovnávat její psaní s rutinéry žánru noir, ve kterém se román jasně pohybuje: Beukelová ho prostě nezvládla. Jsme daleko za půlkou knihy, než začne konečně sbírat stopy, které opravdu vedou k cíli pátrání.

Zinzi nemá pátrání snadné z mnoha důvodů, ale jedním z nejzávažnějších je fakt, že s sebou – většinou na ramenech, na zádech, někdy v tašce – vláčí lenochoda. A Beukesová rázem rovněž nemá snadný úkol, protože nepíše jen detektivku o únosu, ale především urban fantasy s prvky afrického folkloru. Tzv. zvěronošů potkáme na stránkách knihy spoustu a je to dáno prostředím, v jakém se hrdinka pohybuje: zvíře dostane totiž každý, kdo se v minulosti prohřešil (jinak řečeno měl konflikt se zákonem) a v symbióze s ním žije už napořád, do smrti jednoho či druhého. Někomu magické vlny přiřknou jen malého pinče či pouhou veverku, jiný chodí po světě s medvědem. Je to stigma, které si značná část populace nosí s sebou po světě: ten lepší je mezi sebou trpí jen s krajním sebezapřením, a tak si vyděděnci, kriminálníci a hříšníci vytvořili svůj separátní.

Beukesová dlouho čtenáře napíná, než mu vysvětlí vlastně nejpodstatnější okolnosti knihy. Když tak učiní, udělá to efektní formou intertextových vsuvek, zato nepříliš uspokojivě. Slibný element bezprostředního střetnutí civilizovaného světa s dávnou magií, k němuž v jednom okamžiku románu dojde, rovněž vychází polovičatě a neuspokojivě. Moc autorkou vyfabulovaného Protiproudu zůstává rovněž osvětlena neúplně, chabě. Přitom je to síla, která zjevně ovládá životy lidí víc než zkorumpované policejní síly a vláda dohromady, protože to on nabíjí jedince magickými schopnostmi, on přiděluje hříšníkům zvířata, on rozhoduje o životě a smrti, když nehodné do sebe prostě vtáhne.

Z celé knihy jako by trčela – víc, než je zdrávo – autorčina původní profese: zabývala se dříve komiksovou a televizní scenáristikou, ve kterých jde také více o formu než o obsah, o okamžitý efekt více než o fundamentální vypravěčskou důslednost, o snahu překvapovat na úkor vysvětlování logiky fiktivního světa a dějů, které se v něm odehrávají. Dobře to ilustruje závěrečná pětina knihy, kdy už exkurzí po Johannesburgu bylo dost a autorka usoudila, že bude zapotřebí pohnout s příběhem a svázat volné konce do funkční pentle. Rozpoutá se takové peklo, disproporční, na efekt zkonstruovaný televizně-komiksový galimatyáš, ve kterém není těžké se ztratit, kde logiku přijímáme jen bona fide (a při druhém čtení zjišťujeme její trhliny) a ze kterého se nakonec s úlevou, že už je po všem, vypotácíme do lakonické doušky v podobě poslední kapitoly, která na rozkošatěném příběhu trčí jak kupírovaný ocásek.

A Jeff Noon? Umí si hrát se slovy jako málokdo. Beukesové to nelze rovněž upřít (a s úklonou kvitovat výkon překladatelky), až člověk žasne, kde se v televizní scenáristce a novinářce takový jazyk bere. Ale Noon je vyznavač Lewise Carrolla, kdežto Beukesová uctívá Alana Moorea. Asi tolik k rozdílu. Nemluvě o tom, že Noon je posedlý technologiemi, ty však ve světě alternativního Johannesburgu Beukesové hrají překvapivě druhořadou roli.

Tak si myslím, že bude spravedlivé, když si Beukesová užije hype pozdvižení, a ta Clarkeova cena je pro ni tak akorát dost.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.