Báez, Fernando: Obecné dějiny ničení knih

Báez, Fernando
Obecné dějiny ničení knih

recenze historie

Kniha Fernanda Báeze je v každém případě dost depresivní četba. Především pro milovníky knih.

Biblioklasti a „genocidy“ páchané na knihách – dějiny pronásledování knih
Fernando Báez
: Obecné dějiny ničení knih. Přel. Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec, Host, Brno, 2012, 598 s.

„Kdo zničí dobrou knihu, usmrcuje rozum sám, usmrcuje obraz Boží, jako by jej zasáhl přímo do oka.“ Tento výrok Johna Miltona je leitmotivem rozsáhlé knihy Obecné dějiny ničení knih venezuelského romanopisce, esejisty a básníka Fernanda Báeze, kterou v češtině vydalo brněnské nakladatelství Host. Autor v ní na více než pěti stech stranách konstruuje děsivý obraz historie ničení knih od starověkého Sumeru až do současnosti.

Pět a půl tisíc let trvající historie psaného slova je totiž od samotného počátku spojena i s jeho – úmyslnou či neúmyslnou – likvidací. Dějiny knih jsou tudíž stejně dlouhé jako dějiny jejich pálení, házení do moře, slisovávání apod. Český čtenář má nyní jedinečnou možnost prozkoumat jednu z odpudivých stránek lidské civilizace, která prochází napříč staletími i kontinenty a jako jakási konstanta doprovází knihu, nositele kulturní paměti a základní pilíř identity jedince a společenství. Podle Báeze totiž nepřátelé knih obvykle neútočí na samotnou knihu jakožto fyzický objekt, nýbrž na knihu jakožto součást paměti. Biblioklasti nejsou nutně pyromani, kteří si rádi zakládají ohně z dobře hořícího papíru, ale samotné ničení knih je dle Báeze naopak primárně spojeno s potřebou potírání cizích myšlenek, které jsou z různých důvodů považovány za nebezpečné. „Problém spočívá v tom, že ti, kdo ničí knihy, potvrzují postoj přítomný ve všech kulturách: všechny lidské bytosti dělí svět na ,my‘ a ,oni‘, přičemž první skupina vylučuje druhou. Tato negace druhého vždy vedla k cenzuře a odepírání práva na informace.“ Dějiny ničení knih jsou v tomto smyslu vlastně dokladem permanentího střetu jednotlivců, náboženských systémů, státních útvarů či odlišných kultur, zápasu o dominaci a přetrvání – je to souboj o nesmrtelnost lidské duše a řečeno s Miltonem, lidského rozumu.

Ničení knih je Báezovo osobní celoživotní téma. Část dětství totiž prožil přímo mezi stovkami knih ve veřejné knihovně v městečku San Félix v regionu venezuelské Guyany, kde propadl kouzlu čtení a knižní kultury. Tato idylická doba však byla přerušena katastrofou, která autorovi přivodila traumatizující zážitek na celý život: obecní knihovnu si jednoho dne odnesla rozvodněná řeka. Tato událost Báeze formovala natolik, že se rozhodl věnovat téměř dvacet let života psaní svého operis magni, v němž by zachytil a zaznamenal všechny „genocidy“ knih a knihoven, ale i řadu komorních příběhů lidské marnivosti, zášti a závisti, jimž za oběť padla nějaká kniha. Možná to může působit skoro jako obsese, řada čtenářů určitě knihu považuje jenom za věc, ale pro Báeze je likvidace knih kulturní zločin, který lidstvo z neakceptovatelných ideologických důvodů připravuje o nenahraditelné duchovní hodnoty. Při svém odsudku ničení knih pak měří všem stejně, když nezavírá oči například nad pálením knih německých autorů v USA za druhé světové války apod. V tom je jeho přístup důsledný, poctivý a také velmi cenný.

Z pohledu historického, statistického, geografického i kulturního
Obecné dějiny ničení knih svým rozsahem, záběrem i množstvím zpracovaného materiálu (jenom seznam pramenů a literatury v knize zabírá 52 hustě popsaných stránek) představují nevšední dílo. Jsou to mamutí dějiny, v nichž se probírané téma odhaluje snad ze všech myslitelných úhlů. Text je rozdělen do tří větších kapitol věnovaných větším historickým celkům: Starověk, Od Byzance k devatenáctému století, Dvacáté století a počátky jednadvacátého století. Především v prvním oddíle, zaměřeném na období starověku, o němž přece jen existuje podstatně méně dokladů a historických pramenů, Báez popisuje věci a události obecně známé z dějepisu na střední škole. Čtenář zde najde informace o vládcích sumerské říše, Babylonu, starověké Persie atd. Najde zde zmínku o slavném Chammurapiho zákoníku či Eposu o Gilgamešovi a narazí i na jména panovníků, jako je Aššurbanipal nebo Dareios I. Veliký. Tyto informace, dostupné v každé lepší učebnici, jsou však pouze základem pro hlavní plán knihy, jejž Báez sleduje od začátku až k poslední větě svého textu. Historické souvislosti slouží jako nutný rámec, kontext podrobností o ničení starých rukopisů, původně psaných klínovým písmem na hliněné destičky. Již v prvních kapitolách knihy se tedy seznamujeme se stavem psané kultury, s technologiemi psaní a jejich vývojem, se vznikem knihoven a způsobem jejich organizace, získáváme rámcovou představu o stavu čtenářské obce v té které zemi, o fungování knižního trhu apod. Téměř všechny zmiňované knihy či knihovny jsou zde však zákonitě spojeny i s informací o svém zániku. U knih jde buď o zničení všech exemplářů, nebo v lepším případě o likvidaci určité části jejich celkového nákladu. U knihoven pak jde o počty ztracených či nenávratně zničených výtisků nebo o zánik celé knihovny.

Kniha Fernanda Báeze je tedy v každém případě dost depresivní četba. Především pro milovníky knih. S každou další stránkou narůstá zmar a především soupis textů, jež jsou pravděpodobně nenávratně ztracené. V tomto směru je snad nejpůsobivější pasáž o starověkém Řecku, která chvílemi připomíná seznam padlých – v tomto případě zaniklých rukopisů. Autor s až sebemrskačskou poctivostí vyjmenovává tituly již neexistujících dramat, eposů, lékařských knih, právnické literatury, filozofických pojednání atd. Podle těch nejstřízlivějších a nejoptimističtějších odhadů se z období antického Řecka nezachovalo více než 65 procent rukopisů. Tyto neradostné skutečnosti autor komentuje často velmi expresivními zvoláními typu „není to strašné?“, „děsivá skutečnost“ apod., čímž opět dokazuje, jak moc se ho téma ničení knih osobně dotýká.

Tři zmiňované oddíly Obecných dějin ničení knih jsou dále rozčleněny do menších kapitol a podkapitol. Naprostá většina z nich charakterizuje biblioklastii v různých státních útvarech. Proto se zde objevuje kapitola věnovaná starověké Číně, Egyptu za vlády faraonů, antickému Řecku a Římu. Druhý oddíl pojednává o knižních „masakrech“ v Byzanci, středověkém Španělsku, Anglii či Střední Americe. Poslední část, což nikoho asi příliš nepřekvapí, míří na nacistickou Třetí říši a Sovětský svaz, i když místo zde mají i kapitoly o občanské válce ve Španělsku a o pronásledování knih za následného Frankova režimu. Neméně zajímavé jsou oddíly o cenzuře v Jižní Americe za Pinochetovy vlády v Chile nebo o období vlády v Argentině po pádu Juana Dominga Peróna – celosvětově proslaveného především díky své ženě Evitě. Další oddíl ukazuje zvěrstva spáchaná na knižním fondu v bývalé Jugoslávii, ale také při spojenecké invazi do Iráku.

Pravděpodobně nejzajímavějšími kapitolami jsou oddíly, v nichž se Báez nespoléhá pouze na cizí zdroje, ale opírá se o vlastní výzkum a zážitky. V tomto ohledu vystupují do popředí všechny kapitoly věnované oblasti španělsky mluvících zemí – především části pojednávající o koloniálních výbojích Španělů v Americe (zánik kultury Aztéků a Inků), ale také o občanské válce na Iberském poloostrově, jejichž následky si Španělé nesli až do konce sedmdesátých let. Autorova přímá osobní zkušenost se naplno projevuje v kapitole o dobytí Bagdáduv roce 2003, spojeném s vyrabováním téměř všech kulturních institucí. Liknavost amerického vojenského vedení, jež nezabránilo například totální devastaci irácké Národní knihovny, při níž bylo zničeno mnoho vzácných rukopisů ještě z dob osmanské říše, Báez vykresluje jako dosud poslední knižní „genocidu“, na níž má lví podíl západní svět. To je také pravděpodobně hlavní důvod, proč kniha Obecné dějiny ničení knih nebyla v USA přijata s vřelým ohlasem.

Knihy ve velkém i v malém
Samostatnou linií, která sekunduje a vlastně doplňuje informace o rabování knih v různých státních celcích, jsou příběhy jednotlivých knihoven. Jednoznačně nejvíc prostoru v knize dostala slavná a svým způsobem téměř bájná Alexandrijská knihovna. Báez nejprve vypráví příběh jejího zakladatele Démétria z Faléru, přímého Aristotelova žáka, jemuž se podařilo přesvědčit vládce starověkého Egypta Ptolemaia I., aby v Alexandrii nechal postavit novou budovu, zasvětil ji múzám a zřídil zde knihovnu. Alexandrijská knihovna se pak velmi brzy stala kulturním ohniskem celého starověkého světa, jež v jistém období disponovalo až půl milionem knih (především v podobě svitků). Čtenář zde najde podrobné údaje o jednotlivých obdobích knihovny, medailonky správců, poznámky ke způsobu katalogizace či umístění studovny, ale také všechny relevantní hypotézy vysvětlující její zánik, z nichž se Báez přiklání k té nejméně bombastické – tedy k verzi, že knihovna po řadě útoků a dlouhodobě nízké podpoře ze strany vládních kruhů nakonec sama postupně upadala, až zanikla úplně.

Báezovy dějiny však nejsou pouze dějiny tzv. velké, sestupují i na úroveň jednotlivců. Proto zde najdeme nemálo zajímavých a skutečně napínavých osobních příběhů jak samotných ničitelů knih, tak i některých pronásledovaných autorů. Báez na mnoha místech kreslí jakýsi psychologický miniportrét nejvýznamnějších či nejvýraznějších biblioklastů, jejichž jednání pohání jakýsi specifický druh šílenství a zvláštní obavy z psaného slova – zaznamenaného vědění. Ilustrativním příkladem může být příběh Jakoba Franka, který Báez podává, jak je pro něj typické, beletrizovanou formou: „Život muže jménem Jakob ben Jehuda Leib (1726–1791, také Jakub Lejbowicz) byl jako život každého jiného fanatika: neklidný, nejistý a neskromný.“ Fanatismem zaslepený Frank, který se považoval za mesiáše, toužil ničit všechny existující knihy, a příslušníky své sekty dokonce nutil nosit sandály zhotovené ze svitků pergamenu s textem Tóry. Nenávist ke knihám ho neopustila ani na smrtelné posteli, kde údajně pronesl i tuto větu: „Spalte je všechny [knihy], to opravdové umírá se mnou.“

Knihy o ničení knih
Fenomén ničení knih však Báezova kniha zachycuje ještě z několika dalších hledisek. Jedna z kapitol pátrá po tématu ničení knih také ve fikci. Není třeba ani nijak zvlášť zdůrazňovat, že beletrie je doslova přeplněná příběhy fanatiků, jejichž cílem je zničit co nejvíce knih nebo knihoven (například v Ecově románu Jméno růže vinou fanatickému mnicha dojde ke zničení posledního exempláře Aristotelova pojednání o komedii, ale také k požáru celé klášterní knihovny). Žánr antiutopie, jako je třeba slavná Bradburyho novela 451 stupňů Fahrenheita, zase poskytuje úděsný obraz ničení knih v prostředí fiktivní totalitární společnosti. V dlouhém seznamu světových románů tematizujících likvidaci knih se, k potěšení českých čtenářů, ocitla i Hrabalova Příliš hlučná samota, jejíž hlavní postava je v době probíhající normalizace zaměstnána v lisovně papíru.

Zvířata a živly
V dalších kapitolách se Báezova kniha zaobírá škůdci z říše hmyzu a hlodavců, kteří mají na svědomí miliony tun zničeného popsaného papíru. Popisuje vývoj technologií knižní produkce (od hliněných destiček, papyru a pergamenu až ke knihám papírovým a elektronickým), věnuje se ztrátám knih při převozech, ale také ničení knih způsobenému požadavky trhu. Do ohniska jeho zájmu se na jistých místech dostávají i přírodní katastrofy (požáry, zemětřesení či povodně). Díky tomu se do knihy dostaly i dvě zmínky o České republice – o povodních v roce 1997 a 2002, kterým padly za oběť tisíce tištěných textů. O tragédii, jež postihla Státní technickou knihovnu v Ostravě, říká mimo jiné toto: „Státní technická knihovna v Ostravě s třiceti pěti tisíci texty utrpěla nenahraditelné škody, z nichž asi největší byla ztráta tří tisíc šesti set encyklopedií, slovníků a nepostradatelných technických příruček. Někteří vyděšení svědci popisovali hrůznou podívanou na to, jak velká voda odnáší knihy spolu s mrtvolami.“ Především posledně citovaná věta však čtenáře musí varovat, aby k velmi čtivě a sugestivně psaným Báezovým dějinám začal přistupovat kriticky. Obraz mrtvol odnášených proudem společně s knihovním fondem je sice velmi působivý, ale vzhledem ke skutečnosti značně nadnesený.

Silné a slabé stránky Ničení
Za problematické považuji rovněž řazení některých dílčích podkapitol. Například není úplně jasné, proč se část o sekundární literatuře k celému tématu objevuje na konci druhého oddílu celé knihy. Zvlášť proto, že se zde Báez odvolává i na tituly, o nichž byla řeč již dříve a které dobou svého vzniku spadají do období starověku, či naopak až do dvacátého století. Podobné rozpaky budí i některé opakující se sekvence a na mnoha místech repetitivně se objevující výroky jako například ten Heinův: „... kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec“.

Báezovy dějiny jsou, a to je vlastně vzhledem k tématu a rozsahu celé práce pochopitelné, v podstatě značně monotónní. A to i přes jejich již mnohokrát zmiňovanou čtivost a popularizační charakter. Objevuje se v nich totiž pořád jeden a týž příběh, který se v řadě variací odehrál či odehrává na mnoha místech této planety. Je to příběh o tom, jak někdo napsal knihu či postavil knihovnu a někdo jiný (v některých případech však dokonce sám autor) knihu či knihovnu zničil. Sám Báez si je toho nebezpečí vědom, a to i z dalších důvodů – číst tyto dějiny tzv. na jeden zátah je totiž, vzhledem k mase informací ve formě dat, téměř nemožné. Ohromující statistiky o počtu zničených knih začínají postupně ztrácet účinnost a stávají se bezduchým číslem v záplavě jmen a názvů knih. I proto autor v předmluvě čtenáře upozorňuje, že jeho text se nemusí číst od začátku do konce, ale dá se k němu přistupovat i selektivně – vždy si vybrat jen určitou kapitolu. Jeho kniha je jako rozsáhlá galerie, jež nabízí klíč, podle něhož se má procházet, ale zároveň je konstruovaná tak, že umožňuje návštěvu pouze několika vybraných místností.

Obecné dějiny ničení knih jsou naprosto nevšední dílo. Samozřejmě, existuje řada podobně úctyhodných publikací věnovaných knihám (Jak se dělá kniha Vladimíra Pistoria či Z historie evropské knihy Pravoslava Kneidla), knihovnám (Alberto Manguel: Knihovna v noci) nebo knižní kultuře (Jiřina Šmejkalová: Kniha, Alberto Manguel: Dějiny čtení) a výzkumům čtenářství (Jiří Trávníček: Čteme? a Čtenáři a internauti). Báezův spis však staví do popředí svého zájmu fenomén devastace knih v celé jeho obludné podobě. Jde o velmi poctivý text, za nímž vysvítá osobní zápal autora pro dané téma, ale také nezměrná mnohaletá práce jak jeho vlastní, tak také řady jeho spolupracovníků. A rovněž trojice českých překladatelů, díky nimž jsou Obecné dějiny ničení knih zpřístupněny i tuzemským čtenářům, kteří v nich najdou i odkazy na české překlady citovaných titulů.

Báezův bestseller Obecné dějiny ničení knih, přeložený do řady světových jazyků, je doveden do roku 2010. Jak však sám autor v závěru knihy předpokládá, ničení knih bude pokračovat dál i v elektronické éře. Jenom zastaralé pálení nahradí digitální cenzura, přepisování a mazání. Děsivá prognóza, že?

 

© Aleš Merenus

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2144x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce