Šarot, Tali: Iluze optimismu, aneb, Iracionalita pozitivního myšlení (in LtN)

Šarot, Tali
Iluze optimismu, aneb, Iracionalita pozitivního myšlení (in LtN)

recenze sociologie

Autorka uvádí poučné pokusy se zvířaty, poukazující na existenci „depresivního realismu“. Ptáci, kteří žili v menších klecích, bez možnosti hry a záruky vody ke koupání, nepodléhali „optimistickému zkreslení“ a přesněji vyhodnocovali signály, které k nim experimentátoři vysílali. Svět, ve kterém žili, vnímali reálněji než ptáci žijící v příhodnějším prostředí, bez ovlivnění pozitivní iluzí. A podobný depresivní realismus se podle autorky projevuje také u lidí trpících lehkou depresí.

Tali Šarot. Iluze optimismu, aneb, Iracionalita pozitivního myšlení. Přel. Andrea Skálová, Dybbuk, Praha, 2013. 277 s.

Název knihy Iluze optimismu, aneb, Iracionalita pozitivního myšlení vzbuzuje představu, že v ní půjde o zdrcující odsouzení příruček pozitivního myšlení či síly vůle, nereálně slibující okamžité zlepšení lidské situace. Tali Šarot, izraelská neuroložka, ale přináší trochu jiné poselství: od přírody jsme optimisté. A i když je často představa lepší budoucnosti jen iluze, umírněný optimismus a naděje, kterou poskytuje, nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali klinicky depresivními.

Autorka vychází ze současných poznatků o lidském mozku, na obálce je citováno pochvalné vyjádření Davida Eaglemana týkající se konceptu sebenaplňujícího se proroctví a tzv. teorie kognitivní disonance. Ten tvrdí, že obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku svého života. Silně podceňujeme možnost, že bychom ztratili práci, byla by nám diagnostikována vážná nemoc nebo bychom se mohli rozvést. Dokonce i když studenti práv absolvují kurz rodinného práva, neovlivní to jejich nerealistický optimismus, s nímž plánují vstup do manželství. A každý sám sebe vnímá jako lepšího, než je obyčejný „průměrný člověk“.

Autorka uvádí poučné pokusy se zvířaty, poukazující na existenci „depresivního realismu“. Ptáci, kteří žili v menších klecích, bez možnosti hry a záruky vody ke koupání, nepodléhali „optimistickému zkreslení“ a přesněji vyhodnocovali signály, které k nim experimentátoři vysílali. Svět, ve kterém žili, vnímali reálněji než ptáci žijící v příhodnějším prostředí, bez ovlivnění pozitivní iluzí. A podobný depresivní realismus se podle autorky projevuje také u lidí trpících lehkou depresí. Pokud ovšem někdo žije s trvalým pesimistickým pohledem na život, má to za následek rizikové chování, protože pesimisté jsou přesvědčeni, že nemají co ztratit. Přehnaně ovšem riskují i příliš velcí optimisté. Nejlépe jsou na tom podle autorky umírnění optimisté, kteří riskují jen v případech, kdy jim nehrozí vážné nebezpečí; nebojí se používat mobil, protože vztah mezi telefonováním a vznikem rakoviny nebyl prokazatelně dokázán; ale právě proto nekouří, protože u kouření negativní účinky potvrzeny bezpečně byly. A autorčin návod na štěstí? Mít titul Ph.D., chodit do kostela (nebo vést nějaký jiný způsob náboženského života), sportovat. Lidé, kteří toto vše splňují, mají prý několikanásobně vyšší pravděpodobnost, že se budou považovat za šťastné (i když rychle dodává, že čísla z průzkumu poukazují jen na spojitost mezi dvěma faktory a ne na příčinný vztah). Navíc známy jsou i průzkumy jiné, které jmenují i faktory další, třeba partnerský svazek. Jeho význam ovšem Šarot vyzvedá jen u lidí, jejichž spokojenost s vlastním životem byla před svatbou nízká; u těch, u kterých byla vysoká, se pak už nezvedne.

Nevím, zda vydavatel zadal průzkum, nakolik četba knihy Iluze optimismu u čtenářů zvyšuje jejich pocit životní spokojenosti, ale zvláště u těch, kteří o soudobou literaturu popularizující výzkumy mozku příliš nezavadili, může nenásilnou formou uspokojit jejich touhu po vzdělání. A povzbudit v nich úsilí, aby se usmívali, je to prý zdravé…

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 18. 7. 2013
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

47%čtenáři

zhlédnuto 1982x

katalogy

štítky k článku

Inzerce