Tělo nás dokonale zosobňuje. Tato drobná věta je refrénem Virtuose a klíčem k  myšlenkovému světu, který nám kniha předestírá. Mladé vévodkyni Carlottě Rocca d'Evandro zemřel otec a manžel jí pro útěchu dovolí strávit jednu operní sezonu v úžasné Neapoli. Neapol okolo roku 1740 zažívá všeobecný rozkvět, ale žije především hudbou. Největší vášní jejího lehkomyslného obyvatelstva je opera. V operních lóžích se zcela v duchu doby osvíceně debatuje o optice, Descartesovi, Berekeleym a Humovi, na nočních stolcích dam leží Newtonianismo per le Dame ve vzácné kůži. Jsme svědky nejedné zapálené diskuse mezi zastánci čistého rozumu a obhájci empirismu – poznání skrze smysly. Zvídavá, poprvé zamilovaná Carlotta vůbec nepochybuje, na čí straně je pravda – tělo nás přece dokonale zosobňuje! Je přesvědčena, že poznání lze čerpat z rozkoše, cítí, že jenom krása jí otevírá oči. „Leibniz?“ volá rozhořčeně a brání své ryze empiristické přesvědčení se zpěvem na rtech. V kostelech, na trzích a v ulicích vidí, že i veselý neapolský lid dává před osvícenskými idejemi přednost víře v zázraky, rád nadále podléhá kouzlu tmářství a spoléhá se výhradně na svou intuici.

Scénou, na níž se odehrávají tyto souboje mezi rozumem a smysly, je nedávno otevřený operní dům San Carlo. Zde kraluje urostlý kastrát Gasparo Conti a právě jemu platí Carlottin cit. Miláček publika Gasparino je pravý virtuos – jeho celým světem je on sám, žije pro své dokonalé hlasové orgány, pro zpěv a pódium. Je spíše krásným hudebním nástrojem než mužem. Přesto se Carlottě podaří získat jeho náklonnost a podržet si ji po celou sezonu. Zaujme jej vyprávěním o jeho krátkém, polozapomenutém dětství – oba pocházejí ze stejné vsi pod Vesuvem – a připoutá jej k sobě svým výjimečným milostným uměním a inteligencí, s jakou naslouchá jeho chvástání. To poslední jí nečiní velké potíže – koneckonců stejnou měrou jako jeho tělo a jeho povrchní, vznětlivou povahu zbožňuje i Gasparův zpěv.

Virtuos je zevrubnou anatomií milostné vášně a současně zkoumáním naší fascinace virtuozitou. V postavě Gaspara se snoubí fyzická přitažlivost s fenomenálním pěveckým nadáním, v Carlottině lásce k němu jsou proto obsaženy obě zmíněné fascinace. Kromě lásky jsou hlavními náměty Carlottiných okouzlených úvah hudba, a především umění zpěvu. Zpěv má k tělesné lásce velmi blízko, protože při něm přijdou ke slovu stejné věci jako při líbání: „Svaly, dech, krk. Zpěv je intimní chování, které se pro jednou neodehrává potají.“ Díky tomu, že se odehrávají na pozadí této afinity zpěv – sex, patří pasáže věnované Carlottinu milování s chladným kastrátem k nejoriginálnějším a nejpřesvědčivějším milostným scénám literatury: Gasparo vede v posteli nekonečné monology o své jediné skutečné vášni, zpěvu. Důmyslné Carlottě se podaří jej rozpálit  tím, že mu názorně ukáže, jak tenká je hranice mezi zpěvem a milováním: „Dotknu se zevnitř jeho horních zubů, tam, kde začíná tvrdé patro. ,D, t,‘ zamumlám.“

Gasparo na oplátku poukazuje na neoddělitelnost zpěvu a jazyka: „Co na tom záleží, řeklo by se, na nějakém slově. Myslíme si totiž, že posloucháme hezké chvění páru hlasivek, a zatím zapomínáme, že to sice může být pravda, ale co se chvění týče, jsou tu i housle nebo cembalo, a to jsou pěkné nástroje, jenže nemluví slovy.“ Gasparovi se ovšem spíše než o sdělnost, o text jako součást zpěvního projevu, jedná o techniku zpěvu a výlučnost lidských zpěvních orgánů ve srovnání  s ostatními hudebními nástroji.

Virtuos nicméně podněcuje k zamyšlení nad rozdíly mezi hudbou a jazykem. „...hudba je jazyk, který vyjadřuje neviditelné, a proto mu každý rozumí. Co když apoštolové tenkrát, o svatodušních svátcích, zpívali? Zpěv je dech, vítr, Duch svatý.“ Hudba  je jinými slovy klíč k transcendentnu, důkaz Boží existence. Podle Schopenhauera je hudba nejčistší formou umění, protože (na rozdíl od ostatních umění, která ke sdělení jednotlivých idejí potřebují médium) ztělesňuje podstatu přímo. Skladatel nám bezděky odhaluje čirou esenci světa, „původní“ vášeň a city, které jsou vlastní naší realitě, čisté ideje. Umožňuje nám poznání skrze krásu (připomeňme si Carlottino blouznění o poznání skrze rozkoš).

Zatímco ve výše uvedeném citátu se hudba k jazyku přirovnává poněkud povrchně, všimneme si, že na rozdíl od hudby má jazyk ve Virtuosovi výrazně negativní konotace. Tváří v tvář poznání je jazyk nejen nedokonalý, ale dokonce mu stojí v cestě: příliš mnoho slov podle Carlotty škodí opravdovosti v umění i v životě. A co hůř, v jazyce je kořen násilí: „...válka je věc jazyka. To doktríny shlukují lidi do hord. (...) Čím bystřejší je intelekt, tím účinnější válka.“

A zatímco svět nezadržitelně spěje od baroka k osvícenství, je Neapol poněkud zaostalým rájem smyslů a Gasparo nádherně slepou vývojovou větví, protože představuje zacházející slávu barokní opery s jejím důrazem na techniku zpěvu, s její půvabnou strnulostí, pompou a kýčem.

Magriet de Moorová vytvořila nadčasový obraz lásky, napsala historický román, jenž nás přesností historického detailu téměř zcela přesvědčí. V pozadí příběhu je Neapol na vrcholu slávy se smrdutými tržišti a s přístavem hýřícím barvami. Tyto barvy, stejně jako každý palác i náměstí, odpovídají pokud možno historické skutečnosti. Řeč a chování postav je však povážlivě moderní – Gasparo například v jedné scéně divže nezačne swingovat...! O to jasněji cítíme, jak je tento svět blízký našemu – vždyť i v tom našem vládne rozum, důmyslnost vědy, ale lidé se nakonec vracejí ke svým temným kořenům a hledají oporu v intuici.