Vlnas, Vít: Jan Nepomucký: česká legenda

Vlnas, Vít
Jan Nepomucký: česká legenda

recenze historie

Vlnasova kniha je psána se sympatickým odstupem, ale zároveň bez intelektuálské nadřazenosti nad pověrčivostí či domnělou omezeností lidí minulých dob. Nepojednává přitom jen o světci, kterého sice dnešní Češi v drtivé většině neuctívají, ale jeho sochou se úspěšně chlubí třeba na světové výstavě v Číně. Je i sondou do české mentality, zvláště do zákoutí, která dnes zůstávají skrytá či potlačovaná.

Česká legenda
Vít Vlnas:
Jan Nepomucký: česká legenda. Paseka, Praha a Litomyšl, 2013, 360 s.

Jan Nepomucký, ač o něm mnozí Češi nevědí takřka nic, patří alespoň ve světě k nejznámějším Čechům. Ke kulatému výročí světcovy smrti (20. března 1393) letos historik Vít Vlnas vydal svoji rozšířenou a přepracovanou monografii Jan Nepomucký: česká legenda. Snaží se v ní uvést na pravou míru jak legendy, tak i antilegendy, které se kolem této postavy během staletí vytvořily; referuje o spisovatelích, kteří jeho příběh ztvárnili (ironicky například K. H. Mácha), znovuzpřítomňuje četné spory, které se kolem něj vedly a které z dnešního pohledu často působí až tragikomicky.

Podle Vlnase (i dalších historiků) historický Johánek pravděpodobně nikdy nezpovídal českou královnu a nezemřel kvůli obraně zpovědního tajemství, ale jeho kult také nebyl uměle vytvořen jako katolická náhražka za „heretika“ Jana Husa. Autor věcně konstatuje, že skutečný Jan z Pomuku byl muž, který „netíhl k extrémům a nevynikal nadprůměrnými schopnostmi, nebyl však ani amorální, ani asociální. Světcem se mohl stát jedině tragickou souhrou vnějších okolností.“ Se smyslem pro ironii dějin dokonce tvrdí, že možná mnoho nechybělo a na Karlově mostě by nestála jeho socha, ale zobrazení Mikuláše Puchníka, kterého nechal Václav IV. rovněž uvěznit a mučit.

A to není jediný paradox Nepomukova posmrtného příběhu. Naopak, právě na až borgesovské paradoxy se autor v knize zaměřuje. Proto není náhodou, že ji uvozuje citát z Borgesovy povídky Teologové o dvou mužích, kteří se navzájem pronásledovali, ale „pro nezbadatelnou božskou bytost“ byli bytostí jedinou. Pro Vlnasovu knihu je tento koncept aplikovatelný právě na vztah Nepomuka a Husa. Vlnas sice rozhodně netvrdí, že jde o tutéž osobu, ale trochu potměšile podotýká, že třeba Husova socha na Lutherově pomníku držící krucifix je opravdu velmi podobná vyobrazením Nepomuka (dodejme, že jestli něco bezpečně víme o Husově skutečné podobě, tak jen to, že byl malý a tlustý a svým sochám se jistě nepodobal). Celkově Vlnas odmítá tezi o tom, že vyobrazení Jana Husa ovlivnila pozdější ikonografii Jana Nepomuckého, ale naznačuje, že tomu mohlo být přesně naopak. Ale zase Nepomukova socha na Karlově mostě byla dílem dvou luteránů…

Co se týká oprávněných námitek proti kultu Jana Nepomuckého, u nich autor zdůrazňuje, že první zásadní kritika nepomucenského mýtu vznikla už během kanonizačního procesu ve Vatikánu a jejím původcem byl – budoucí papež (ani ti nejzarytější protikleriální bojovníci pak už s novými relevantními argumenty nepřišli). Vlnasova kniha je psána se sympatickým odstupem, ale zároveň bez intelektuálské nadřazenosti nad pověrčivostí či domnělou omezeností lidí minulých dob. Autor ovšem cituje četné projevy lidí, kteří právě v tomto duchu světcův kult odsuzovali. Například Jan Herben hlásal: „Poutnice z Moravy, klečící před sochou na mostě, nemá v mých očích více mravní ceny nežli tibetský mnich s modlitebním mlýnkem nebo starý Egypťan, který uctíval ptáka nebo býka jako božstvo.“ Autor výmluvně líčí sílu nepomucenského kultu, a to i v jeho odpudivých odstínech (vypráví mimo jiné legendy o zločincích, kteří Jana Nepomuckého prosili o pomoc a navzdory své skutečné vině byli soudem osvobozeni). Ukazuje, že tento kult přetrvával dlouho do 19. století a počítat s ním museli rovněž čeští vlastenečtí politici, kteří velké národní oslavy pořádali v době svatojanských poutí, kdy se do Prahy sjížděli lidé z celých Čech. Cituje přitom soud jednoho zahraničního cestovatele líčícího Čechy počátku 19. století jako jednu „z nejkatoličtičtějších zemí vůbec“ a s moudrým nadhledem i mírným údivem dodává: „Jak mladé někdy mohou být představy národů o sobě samých.“ Kniha tak pojednává nejen o světci, kterého sice dnešní Češi v drtivé většině neuctívají, ale jeho sochou se úspěšně chlubí třeba na světové výstavě v Číně. Je i sondou do české mentality, zvláště do zákoutí, která dnes zůstávají skrytá či potlačovaná.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2943x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce