Bakker, Gerbrand: Nahoře je ticho

Bakker, Gerbrand
Nahoře je ticho

ukázka beletrie zahraniční

Přestěhoval jsem tátu nahoru. Posadil jsem ho do křesla a rozebral jsem postel. Zůstal v tom křesle sedět jako pár minut staré tele, ještě neolízané; se samovolně se kymácející hlavou a očima, které na ničem neutkví. Deky, prostěradla a flanelovou podložku jsem strhl z matrace, matraci a prkna z postele jsem opřel o zeď a horní a dolní pelest odšrouboval od postranic. Snažil jsem se co nejvíc dýchat pusou. Pokoj nahoře – můj pokoj – jsem už předem vyklidil.

Gerbrand Bakker: Nahoře je ticho. Přel. Hana Kulišanová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2013, 220 s.

1

Přestěhoval jsem tátu nahoru. Posadil jsem ho do křesla a rozebral jsem postel. Zůstal v tom křesle sedět jako pár minut staré tele, ještě neolízané; se samovolně se kymácející hlavou a očima, které na ničem neutkví. Deky, prostěradla a flanelovou podložku jsem strhl z matrace, matraci a prkna z postele jsem opřel o zeď a horní a dolní pelest odšrouboval od postranic. Snažil jsem se co nejvíc dýchat pusou. Pokoj nahoře – můj pokoj – jsem už předem vyklidil.
„Co to děláš?“ zeptal se.
„Budeš se stěhovat,“ řekl jsem.
„Chci zůstat tady.“
„Ne.“
Svou postel si směl nechat. Jedna její půlka je už víc než deset let studená, ale tomu nepoužívanému místu ještě pořád vévodí polštář. Nahoře v pokoji jsem postel zase sešrouboval, čelem k oknu. Pak jsem ji vyzvednul na přichystané podstavce. Dal jsem na ni čistá prostěradla a na polštáře dva čisté povlaky. Potom jsem tátu vynesl do schodů. Od okamžiku, kdy jsem ho zvedl z křesla, se na mě nepřestal dívat, dokud jsem ho nepoložil do postele. Skoro jsme se při tom dotkli obličejem.
„Můžu jít sám,“ řekl teprve tehdy.
„To teda nemůžeš,“ odpověděl jsem.
Oknem viděl věci, které nečekal. „Ležím vysoko,“ řekl.
„Jo. Aspoň se můžeš dívat ven a nekoukáš jenom na nebe.“
Navzdory nové místnosti, čistým prostěradlům a povlakům to tu bylo cítit zatuchlinou, táta byl cítit zatuchlinou a plísní. Otevřel jsem jedno ze dvou oken a zajistil ho háčkem. Venku bylo svěže chladno a bezvětří, na horních větvích křivého jasanu na zahradě před domem bylo ještě pár zmuchlaných listů. Ve velké dálce jsem viděl po hrázi jet tři cyklisty. Kdybych ustoupil o krok stranou, mohl ty tři cyklisty vidět taky. Zůstal jsem stát na místě.
„Přiveď doktora,“ řekl táta.
„Ne,“ odpověděl jsem. Otočil jsem se a vyšel z ložnice.
Těsně předtím, než dveře zapadly, zavolal: „Ovce!“

V jeho bývalé ložnici ležel na zemi obdélník prachu, o něco menší než půdorys postele. Ložnici jsem vyklidil. Dvě křesla, noční stolky a mámin toaletní stolek jsem postavil do obýváku. V rohu pokoje jsem pracně zastrčil dva prsty pod koberec. Slyšel jsem, jak máma kdysi dávno říká: „Nelepit,“ právě když se táta chystal pokleknout s plechovkou lepidla v levé ruce a štětcem v pravé a nás už málem omámily pronikavé výpary. „Nelepit, protože za deset let budu chtít novej koberec.“ Spodní strana koberce se mi drolila v rukou. Sroloval jsem ho a vynesl přes mléčnici ven, ale uprostřed dvora jsem najednou nevěděl, co s ním. Na místě jsem ho upustil. Několik kavek se té nečekaně hlasité rány leklo a vzlétlo ze stromů okolo dvora.

Podlahu ložnice tvoří sololitové desky, položené hrubou stranou nahoru. Pokoj jsem zběžně vyluxoval a pak jsem desky bez broušení natřel širokým plochým štětcem šedou podkladovkou. Když jsem dělal poslední pruh u dveří, uviděl jsem ovce.

Teď sedím v kuchyni a čekám, až barva uschne. Teprve pak budu moct sundat ze stěny pochmurný obraz stáda černých ovcí. Chce na své ovce vidět, a tak budu muset do stěny vedle okna zatlouct hřebík a obraz pověsit. Dveře kuchyně i dveře pokoje jsou otevřené, ze svého místa na ten obraz dohlédnu přes toaletní stolek a dva noční stolky, ale je tak tmavý a matný, že ať se dívám jak se dívám, nedokážu na něm žádné ovce rozeznat.

2

Prší a silný vítr sfoukl z jasanu poslední listy. Listopad už není svěže chladný a klidný. Rodičovská ložnice je teď moje. Stěny a strop jsem nabílil a sololitové desky natřel druhou vrstvou podkladovky. Křesla, mámin toaletní stolek a noční stolky jsem odnesl nahoru. Jeden jsem postavil vedle tátovy postele a ostatní věci jsem uskladnil v prázdném pokoji vedle jeho ložnice. V Henkově pokoji.
Krávy jsou už dva dny ustájené. Při dojení se chovají neklidně.
Kdyby byl kulatý poklop nahoře na mlékárenské cisterně otevřený, tak by z ní dnes ráno polovina mléka vystříkla jako gejzír, tak prudce řidič zabrzdil před svinutým kobercem, co ještě pořád leží uprostřed dvora. Když jsem přišel do mléčnice, nadával pod fousy. S mlékem jezdí dva řidiči, tohle byl ten starší, trochu mrzout. Myslím, že je asi tak stejně starý jako já. Ještě pár let jezdit a pak do penze.
Nebýt postele, je moje nová ložnice úplně prázdná. Dřevo – lišty, okna a dveře – ještě natřu. Možná stejnou barvou jako podlahu, ale to ještě nevím jistě. Uvažuju o modrošedé; o barvě Ijsselmeeru v letní den, když v dálce hrozí šedivá bouřková mračna.

Někdy koncem července nebo začátkem srpna tudy jeli dva kluci na kánoích. To se nestává často, oficiální vodácké trasy nevedou kolem mého statku. Sem se dostanou jenom kanoisti, co chtějí dál. Svlékli se do půl těla, bylo teplo, svaly na rukou a ramenou se jim na slunci leskly. Neviděli mě, stál jsem z boku u obytné části statku a díval jsem se, jak zkoušejí jeden druhého převrhnout. Pádla pleskala o vodu mezi žlutými květy stulíku. Přední kánoe se otočila napříč a zapíchla se špičkou do břehu. Kluk se podíval na usedlost. „Hele,“ řekl tomu druhému, pihovatému zrzkovi se spálenými rameny, „tenhle statek je úplně nadčasovej, tady u týhle silničky může být letošek, ale stejně tak dobře rok sedmašedesát nebo třicet.“
Zrzek si pozorně prohlížel můj statek, stromy a pozemek, kde se právě pásli osli. Špicoval jsem uši. „Jo,“ řekl po delší odmlce, „ty osli, ty jsou teda staromódní.“
Kluk v přední kánoi vyprostil loď ze břehu a otočil špičku zase po směru plavby. Řekl něco tomu druhému, něco, čemu jsem nerozuměl, protože začal dělat povyk nějaký vodouš. Opožděný, koncem července už většinou bývají pryč. Zrzek se pomalu pustil za ním a mé osly nespustil z očí. Nebylo úniku, u holé boční zdi domu nebylo nic, co bych mohl dělat. Bez pohnutí jsem tam stál a tajil dech.
Uviděl mě. Myslel jsem, že tomu druhému klukovi něco řekne, rozevřel rty a otočil hlavu. Ale neřekl nic. Díval se a kamarádovi mě neprozradil. Za chvilku zahnuli na Opperwoudský kanál a rozvířené stulíky zase splynuly. Vyšel jsem na silnici, abych se za nimi ještě podíval. Po několika minutách už jejich hlasy nebylo slyšet. Obrátil jsem se a pokusil se podívat na svou usedlost jejich očima. „Sedmašedesát,“ řekl jsem potichu a zavrtěl hlavou. Proč právě tenhle rok? Jeden kluk ten letopočet vyslovil, druhý, ten s pihami a spálenými rameny, to viděl. Ten den bylo horko, odpoledne pokročilo, skoro čas jít pro krávy. Nohy mi zničehonic ztěžkly a odpoledne se zdálo být plané a prázdné.

 

Překlad © Hana Kulišanová
Ukázka z knihy Nahoře je ticho
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Paseka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2276x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce