Penčev, Vladimir: Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého

Penčev, Vladimir
Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého

recenze sociologie

Studie v knize Vladimira Penčeva Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého předurčila reciprocita procesu vzájemného poznávání blízkých slovanských etnokulturních formací, které však mají současně i rozlišující charakter, prezentovaný jednak Čechy a Slováky v Bulharsku, jednak Bulhary v Česku a na Slovensku. Monografický celek těchto studií prezentuje dlouholeté bádání Vladimira Penčeva na poli etnologie a folkloristiky, kde jedním z jeho nosných a oblíbených témat je mezietnické působe

Vladimir Penčev: Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého. Češi a Slováci v Bulharsku, Bulhaři v České republice. Přel. a uspořádal Marek Jakoubek. Fakulta humanitních studií UK, Praha, 2012, 181 s.

Studie v knize Vladimira Penčeva Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého předurčila reciprocita procesu vzájemného poznávání blízkých slovanských etnokulturních formací, které však mají současně i rozlišující charakter, prezentovaný jednak Čechy a Slováky v Bulharsku, jednak Bulhary v Česku a na Slovensku. Monografický celek těchto studií prezentuje dlouholeté bádání Vladimira Penčeva na poli etnologie a folkloristiky, kde jedním z jeho nosných a oblíbených témat je mezietnické působení. Problematika mezietnického působení zaujímá v autorově vědeckém zájmu prioritní místo, soustřeďuje konotace s mnohovrstevným obsahem a otevírá prostor k prohlubování řady fenoménů a procesů a bádání nad nimi.

Mezietnické působení je podle autora pro zkoumání různých etnodiferenciačních a etnozáchovných markerů plodným tématem, úzce souvisejícím s existencí dané etnické formace, s její kulturní identitou, s integrací jejích příslušníků do většinové společnosti a někdy i s procesy asimilace.

Jednotlivé studie v knize jsou rozděleny do čtyř tematických částí. První, pojmenovaná O Češích v Bulharsku, sleduje typologii a etapizaci migračních pohybů a usazení Čechů v bulharských zemích. V této části se autor pouští do teoretických diskusí o terminologických rámcích jednotlivých druhů etnokulturních formací (jako etnoenkláva, etnodiaspora a etnodisperse) a mechanismů jejich fungování v jinoetnickém prostředí. Jejich ustavení autor rozebírá jako důsledek určitých migračních faktorů a probíhajících historických procesů.

Kapitola o etapizaci vystěhovalectví Čechů do Bulharska představuje kompletní přehled jednotlivých migračních vln českých vystěhovalců, které probíhaly v různých obdobích. První migrační vlna se spojuje – slovy autora – s „hromadnou ,invazí‘ českých intelektuálů, řemeslníků, podnikatelů a dělníků do bulharských podniků s českým kapitálem“ na konci 19. století po osvobození Bulharska roku 1878. Další migrační vlna následovala o něco později – na začátku 20. století, kdy se v severozápadním Bulharsku usídlila kompaktní skupina Čechů z banátských českých vesnic a založila vesnici Vojvodovo. Třetí migrační vlna probíhala v období „socialistické spolupráce“, kdy docházelo k „občasnému mezilidskému sbližování“, a v důsledku toho vzniklo mnoho smíšených manželství. K tomu samozřejmě přispívají přímořské rekreační aktivity Čechů v Bulharsku.

V důsledku uvedených migračních procesů (i když se část Čechů vrátila zpátky do vlasti) se v Bulharsku zformovala česká komunita, která má podle typologizace autora charakter „etnodisperse“. Ohledně vesnice Vojvodovo, založené na Orjachovsku, a jejího kompaktního českého obyvatelstva zastává Vladimir Penčev názor, že se typologicky jedná o českou etnodiasporu. Dále je vesnice Vojvodovo velice dobře zmapována a etnokulturně specifikována.

Druhá kapitola v knize je věnována Slovákům v Bulharsku, jejich usazení je popsáno jako součást masového etnotransformačního procesu, nazvaného „přesídlení Slováků do Dolní země“. Na konci 19. století a na začátku 20. století se v severních a severozápadních částech Bulharska (na Plevensku, Orjachovsku a Lomsku) usídlilo více než tisíc Slováků. Autor vysvětluje jejich usazení historickými souvislostmi, týkajícími se výnosu bulharského knížete Alexandra I. Battenberga o osídlování neobydlené země v Bulharsku bulharskými reemigranty (zejména z Banátu), jehož platnost byla rozšířena i na příslušníky cizích etnik především slovanského původu – na Srby, Slováky, Čechy a další.

Migrační pohyby Slováků jsou ve studii Vladimira Penčeva klasifikovány jako „značné a časté“. Slovenská komunita se etablovala v několika větších městech v Bulharsku – v Plevenu, Gorné Orjachovici, Plovdivu, Ruse, Burgasu, Varně, Balčiku a dalších. Kolem roku 1880 se začala etablovat slovenská komunita v Sofii. Období od r. 1945 do r. 1949 bylo poznamenáno reemigračními procesy Čechů a Slováků, a tím se podle autora kompaktnost slovenské etnodiaspory v Bulharsku narušila, což vysvětluje její současné teritoriální roztříštění.

Tyto typologizační změny, které nastupují u jednotlivých etnoformací (v tomto případě se jedná o Slováky v Bulharsku), provokovaly autora Vladimira Penčeva k tomu, aby se věnoval etnozáchovným mechanismům jejich identity. Proto začal zkoumat nosné prvky identity Slováků v Bulharsku a věnoval se jejich jazyku a folkloru. V tomto kontextu autor současně vykreslil úlohu zakládaných formálních a neformálních etnoorganizačních struktur, jako jsou např. tělocvičné spolky (Sokol), divadelní kroužky, výbory atd. Nelze přehlédnout fakt, že v Bulharsku byly v Gorné Mitropolii, v Mrtvici (Podemu) a v Brašljanici během 20. let minulého století na žádost místního slovenského obyvatelstva založeny československé školy. Ty sehrály významnou úlohu nejen při udržování identity bulharských Slováků, ale i v tom, že tato etnodiaspora byla v bezprostředním kontaktu se slovenskými národními institucemi. Jako mediátoři těchto kontaktů s původní vlastí působili učitelé, kteří přicházeli ze Slovenska, ale i z Čech.

Pozoruhodné je, že při zkoumání folkloru bulharských Slováků dochází autor k závěru, že do jejich folklorních projevů slovesného, hudebního, výtvarného a tanečního charakteru prolínají bulharské folklorní prvky. Právě tato kompilace folklorních prvků specifikuje a odlišuje kulturu bulharských Slováků a vytváří předpoklady pro formování jejich „dvojidentity“. Jako důsledek této identifikační specifiky se na území Slovenska objevuje Spolek Slovákov z Bulharska, registrovaný v roce 1990, což autor vysvětluje jako projev „syndromu znovu-uznání“.

Situace bulharských Slováků nastoluje otázky týkající se nejen jejich stále nedokončené reintegrace do původního mateřského společenství (i když od jejich reemigrace uplynulo více než půl století), ale také odkazuje k problematice cizosti a jinakosti, která je v textech Vladimira Penčeva interpretována velmi zajímavým způsobem.

Třetí část knihy je věnována Bulharům v českých zemích a etapizaci migračních vln. Kořeny bulharské přítomnosti autor vztahuje k období obrození, kdy se bulharští studenti vzdělávají na českých vysokých a středních školách. V prvních desetiletích 20. století jsou zaznamenány také některé dočasné pobyty bulharských politiků a studentů, ale pionýry masového bulharského osídlení jsou zahradníci, především ze severního Bulharska. Další migrační vlna se uskutečňuje v souladu s mezistátními dohodami během 40. a 50. let 20. století, kdy do Československa přichází pracovní síla z Bulharska. K poslední migrační vlně došlo po událostech roku 1989. V kontextu cíleného hledání sociálně-psychologických pohnutek bulharské emigrace do českých zemí autor porovnává výpovědi respondentů z druhé a třetí migrační vlny. Zároveň rýsuje etablování charakteristických představ Bulharů jak o Češích, tak i o sobě samotných, které vykazují patrnou ambivalenci.

Čtvrtá kapitola, pojmenovaná Já a on: otázky jinakosti, začíná textem, který rozebírá vystěhovalectví jako sociálně a kulturně podmíněný akt, který má své konotace v konkrétním biblickém motivu. V paralelním a komparativním odůvodňování migračních procesů Čechů do Bulharska a Bulharů do Česka autor objevuje společný marker jejich motivačních pohnutek. Je to jejich představa „o zaslíbené zemi“, která tím, že má v kontextu migračních pohybů ustálené místo, je autorem klasifikována jako součást kulturních vrstev společenského vědomí, respektive vystěhovalectví. Je to ustálené „gema“ v povědomí vystěhovalců a asociuje s křesťanským motivem o pouti do Kanaánu.

Problematika svojskosti a cizosti je teoreticky podložena jednak na základě kontinuálního vztahu jedinců s komunitou, jednak na základě vztahu komunity k jinakosti. Tyto dvě základní relace určují dimenze poznávání. Jak se však toto poznávání uskutečňuje? Autor dává odpověď na tuto otázku prostřednictvím genealogie etnostereotypů a jejich fungování v jinoetnickém okolí. Na jedné straně jsou to stereotypy o vlastním etnickém významu a na straně druhé jde o stereotypy o cizím etnickém významu. Čili stereotypy fungují jako poznání na základě antiteze „my“ a „oni“ a přispívají k tvorbě identity, i když je tento proces v podstatě založen na negaci.

Při zkoumání a systematickém vymezování etnostereotypů, na jejichž základě probíhají mezietnické vztahy, a současném líčení problematiky identity vychází autor ze svých pozorovacích modelů, jež vlastně během bádání sám zformoval. Z různých úhlů pohledu se dívá na opozici „svojskost – cizost“, jejímž podkladem se stávají čtyři optické perspektivy. Jsou to „své jakožto své“, „své jako cizí“, „cizí jako své“ a „cizí jako cizí“. Z těchto perspektiv je paralelně nahlíženo na Bulhary v Česku a na Čechy v Bulharsku. Autor rozebírá identifikační markery, které jsou zodpovědné za přežití identity těchto etnoformací v jinoetnickém prostředí. Jde o jazyk, religiozitu a tradici.

Studie je bohatá na ilustrační terénní materiál, jsou přímo citovány výroky informátorů, díky čemuž si čtenář vytváří bezprostřední představu o mezietnickém vnímání dotyčných komunit a krystalizování obrazů jinakosti.

V poslední studii knihy autor rozebírá dva zajímavé případy písemného svědectví, které nahlíží v kontextu aktuálně sílící pozornosti vůči technologiím identity, jejím mechanismům a způsobům, jejímu průběhu a realizaci. Jde o historii obce Vojvodovo, sepsanou bulharským obyvatelem Necem Petkovem Necovem, a Ročenku Spolku Slovákov z Bulharska, která má do dnešního dne sedm čísel. Vladimir Penčev interpretuje tyto dva fenomény jako „netypické projevy písemné fixace identity určitého společenství“ – tvrzení, které spíš klade otázky a otevírá prostor pro diskusi ohledně hledání technologie identity, zároveň však odkazuje k sebepoznání a poznání přes ty druhé a díky nim. Mechanismy identity a projekce poznání vyznívají jako jistá lidská perspektiva: „ … v uvedených dvou případech se setkáváme s netypickými projevy písemné fixace identity určitého společenství. Může tomu však být i tak, že právě tato netypičnost by nám mohla pomoci vstoupit do technologií identity, neutonout v hlubinách etnicity a poskytnout odpovědi na otázky, které jsou na první pohled nezodpověditelné. Postulát, podle kterého, abychom poznali sebe sama, musíme poznat ty druhé, pak předznamenává dlouhou pouť po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého.“

© Rumyana Georgieva

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

52%čtenáři

zhlédnuto 2110x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce