Mornštajnová, Alena: Slepá mapa

Mornštajnová, Alena
Slepá mapa

recenze beletrie česká

Alena Mornštajnová zachycuje ve svém knižním debutu neštěstí jedné rodiny. Spíše než na rodinu jako celek se Mornštajnová soustřeďuje na tři její představitelky, a to na babičku Annu, matku Alžbětu a dceru Anežku. Tyto ženy, ač příbuzné, jsou povahově velice rozdílné a každá prožívá své neštěstí po svém.

Alena Mornštajnová: Slepá mapa. Host, Brno, 2013, 396 s.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal, že „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“1 A právě neštěstí jedné rodiny zachycuje ve svém knižním debutu Slepá mapa lektorka a překladatelka Alena Mornštajnová (1963). Spíše než na rodinu jako celek se Mornštajnová soustřeďuje na tři její představitelky, a to na babičku Annu, matku Alžbětu a dceru Anežku. Tyto ženy, ač příbuzné, jsou povahově velice rozdílné a každá prožívá své neštěstí po svém. První dvě si za své tragédie zas až tak nemohou, jelikož je do jejich životů zanesly dějiny, oproti tomu Anežka jim vyšla v ústrety.

Kniha zachycuje období, které začíná před první světovou válkou a končí pádem komunismu. Slepá mapa reflektuje velké dějiny pouze jako skutečnost bezprostředně ovlivňující životy postav a využívá je jako prostředek k časovému ukotvení příběhu. Ten je rozdělen na dvě části, jejichž společnou vypravěčkou je nejmladší ze všech žen, Anežka. V první části vypráví o Anně a Alžbětě a mapuje události před svým narozením, ve druhé zprostředkovává vlastní život. Přesto se zdá, že hlavní postavou knihy je Alžběta, praktická bojovnice, která zápasí s osudem, seč jí síly stačí. Vždyť i zplození její dcery byl akt vzdoru. Anežka má naopak sklony k melancholii a negativismu – a možná právě kvůli své povaze se ve vyprávění soustředí zejména na tragické události, nebo je alespoň jako tragické interpretuje. Alžběta, ač málomluvná a sveřepá, má sklon na lidech vidět to lepší a snaží se jim vždy pomoci, zatímco Anežka nepotřebuje mnoho, aby si člověka zaškatulkovala a bezmála jej odsoudila. Oproti tomu Anna je milá, krásná a upovídaná paní, v knize relativně upozaděná.

Jádro knihy tvoří překotně vyprávěný, událostmi nabitý příběh, který v čase směřuje stále kupředu, ale přesto se neodvíjí lineárně, takže vysvětlení některých událostí se dozvídáme zpětně. Stejně jako postavy přehodnocují názory na své blízké a jejich činy, jsme i my nuceni přehodnocovat své čtenářské soudy. Vše se děje velice rychle, není čas zastavit se a vydechnout.

Ačkoli se Mornštajnová ve svém vyprávění velice rozmáchla, klouže pouze po povrchu událostí a do hlubšího zkoumání motivů jednání a psychologie postav se nepouští. Většinou se spokojí s konstatováním. Postavy jsou vystavěny podobně. Víme o nich jen to, co prozradí vypravěč (charakteristikou či popisem); možnost udělat si názor na základě jejich konání je velice omezená. Přesto (nebo možná právě proto) je fikční svět Slepé mapy velice zabydlen. Prostřednictvím tří hlavních postav se setkáváme s širokou škálou dalších osob. Často jsou ale načrtnuty jen velmi zkratkovitě, jako stručný facit, díky kterému spousta zajímavých otázek zůstává „naťuknuta“ a nezodpovězena. Mornštajnová dokáže nastolovat neotřelá témata – a v tom ostatně tkví velký potenciál knihy. Bohužel se ale nepouští do jejich hlubšího prozkoumání, a tak tento potenciál zůstává nevyužit. Jmenujme například příběh Alžbětina švagra Friedricha Wernera, dozorce s „lidskou tváří“ v koncentračním táboře, který je jen velice povšechně shrnut, ačkoli by si zasloužil větší ohledání a pravděpodobně by vydal na samostatnou knihu. Další nastíněná témata jsou například role náhody v životě jedince, falešné představy o partnerském soužití atd. Přínosem velkého počtu různě starých postav s různou životní zkušeností je fakt, že Mornštajnová může zprostředkovat rozdílné pohledy na tytéž osoby a skutečnosti. Sledujeme (ale opět jen povrchně), jak se na komunismus dívá bývalá živnostnice Alžběta a jak jej vidí pionýrka Anežka, vychovaná uprostřed režimu. Velkým tématem knihy je vztah Čechů a Němců, které se poslední dobou v české literatuře objevuje hojněji. Ale tato otázka přesahuje rámec tohoto textu.

Závěrem je možné říci, že Slepá mapa je čtivá kniha, která ale slibuje víc, než může splnit.

1.Citace z Anny Kareniny v překladu Taťjany Haškovézpět

© Iva Frühaufová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 426 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lenka, 17.04.2014 08:48
Mornštajnová, Alena: Slepá mapa
Ano přesně tak je neuvěřitelně čtivá a je jen dobře že se spisovatelka nepouští až tak do hloubky postav,je to napsané tak jak má bejt.
Vložil: Helenka, 18.11.2013 15:58
Mornštajnová, Alena: Slepá mapa
Kniha je čtivá a podle mého názoru jedna z nejlepších českých knih, které jsem v poslední době četla. Zajímavá a chytře napsaná.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   84%čtenáři

zhlédnuto 3637x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce