Vargas Llosa, Mario: El héroe discreto (in LN)

Vargas Llosa, Mario
El héroe discreto (in LN)

recenze beletrie zahraniční

Jestli něco Vargasovi Llosovi nejde, je to psaní erotických románů... Dvanáctého září s velkou pompou vychází ve vydání pro všechny španělsky mluvící země nový román peruánského nositele Nobelovy ceny (2010) Maria Vargase Llosy El héroe discreto (Nenápadný hrdina). Autor se v něm vrací do vlasti a k postavám, které jeho čtenáři znají z předchozích děl: v jedné dějové linii k seržantu Litumovi, ve druhé k rodině dona Rigoberta – Lucrecii a kučeravému andílkovi Fonchitovi.

Nový román Vargase Llosy: podnikatelský realismus a papundeklová erotika
Mario Vargas Llosa
: El héroe discreto. Alfaguara, Madrid et al., 2013, 392 s.

Dvanáctého září s velkou pompou vychází ve vydání pro všechny španělsky mluvící země nový román peruánského nositele Nobelovy ceny (2010) Maria Vargase Llosy El héroe discreto (Nenápadný hrdina). Po dějově velmi bohatém, informacemi napěchovaném Keltově snu (2010, česky 2011), jehož protagonistou byl Ir, tématem zejména svoboda a vratká hranice mezi fikcí a skutečností a dějištěm Irsko, Anglie, Kongo a Peru, se autor vrací do vlasti a k postavám, které jeho čtenáři znají z předchozích děl: v jedné dějové linii k seržantu Litumovi, ve druhé k rodině dona Rigoberta – Lucrecii a kučeravému andílkovi Fonchitovi.

Čeští čtenáři znají z těchto postav pouze Litumu, jenž se svou partou Frájů hraje podstatnou roli v Zeleném domě a později je protagonistou vyšetřování zločinů ve Smrti v Andách. S bonvivánem Rigobertem se zatím nesetkali a nutno říct, že nemusí litovat – jestli něco Vargasovi Llosovi nejde, je to psaní erotických románů. O Rigobertovi, Lucrecii a Fonchitovi dosud napsal dva, Chvála macechy a Deníky dona Rigoberta, oba se stejně jako jedna dějová linie nového románu odehrávají v Limě, v bohaté čtvrti lepších lidí. Erotika, založená na jiskření vztahu zdánlivě nevinného zlatovlasého chlapečka Fonchita a jeho nevlastní matky Lucrecie, působila v obou starších erotických románech vykonstruovaně, studeně a zcela uměle. Ani Rigobertovo ukájení uměleckými díly čtenáře nijak nerozžhaví, neboť mu chybí to, co bývalo v autorových románech nejsilnějším magnetem – opravdovost prožitku, strhující syrovost, buřičství. Kulisovitě a papundeklově působí i zápletka dějové linie kolem Rigobertovy rodiny v Nenápadném hrdinovi: patnáctiletému Fonchitovi se neustále zjevuje jakýsi muž, který vše ví o něm a jeho rodině, tváří se, že mu chce pomoci, ale ve skutečnosti ho psychicky šikanuje. Fonchito o něm neustále ztrápeně vypráví doma a rodiče si zoufají, protože nevědí, jestli je Fonchito nemocný, vymýšlí si, nebo někoho skutečně potkává. Rozkošný kučeravý diblík absolvuje psychiatrické vyšetření i rozhovor s knězem, nikdo neodhalí, že si bohapustě vymýšlí, což je průměrnému čtenáři jasné od první věty, a je svým otcem i macechou nesnesitelně rozmazlován. Tato harmonická, měšťácká, finančně výtečně zajištěná rodina pojišťováka na penzi a milovníka umění, nade vše toužícího po cestě do Evropy a prohlídce všech význačných galerií, rozhodně není ani sympatická, ani nosná pro příběh. Který je sám o sobě slaboučký – šéf pojišťovny a nejlepší Rigobertův přítel se navzdory všem, zejména svým dvěma synům, rozhodne v osmdesáti znovu oženit, navíc se svou mladou kuchařkou, aby pohádkové dědictví nespadlo do klína zahálčivým neposlušným synům, vyhlížejícím jen jeho smrt, o nichž se mluví jako o hyenách. Synové se svatbu snaží legálními i nelegálními způsoby zpochybnit a nejrůzněji vyhrožují oběma svědkům, Rigobertovi a černému šoférovi. Že by v peripetiích se šoférem zazněly známé tóny dávného Vargase Llosy, vzpoura proti prostředí, protest proti kastování společnosti na bílé, míšence a černochy? Jistě, šéf pojišťovny i Rigoberto jsou bílí, kuchařka je míšenka („chola“), hodný věrný šofér je černoch – ale vše probíhá podle šablon červené knihovny, je líčeno kýčovitým jazykem, kde Vargas Llosa vykrádá sám sebe, beze stopy skutečného prožitku – a v posledku vůbec nejde o velkou lásku proti všem, ale jen a jen o peníze. Tohle dávno není buřičství, ale přitakání usedlému životu v hojnosti, kde největším vzrušením je ukájení se před velkými uměleckými díly všech dob.

Druhá dějová linie se odehrává v Piuře a má k červené knihovně ještě blíž – ale aspoň má opravdovou zápletku, jejíž rozuzlení není tak trapně předvídatelné. S hodně přimhouřenýma očima by se dalo souhlasit s tvrzením španělského nakladatele, že Vargas Llosa tu typické příběhy telenovel paroduje. Jenže to by se tomu musel čtenář smát, a humoru je tu stejně málo jako erotiky. Kde jsou vtipné pasáže z Tetičky Julie a zneuznaného génia! Obávám se, že čtenáře nenapadne, že jde o parodii, pokud mu to někdo nepodsune. Příběh majitele dopravní firmy, který se od nuly vypracoval k prosperujícímu podniku v bouřlivě se rozvíjející Piuře, je vyprávěn bez jakéhokoli autorského odstupu či novátorských formálních nápadů, jimiž býval Vargas Llosa tak proslulý. Felícito Yanaqué je jakožto úspěšný podnikatel vydírán. Na rozdíl od ostatních, kteří platí výpalné, aby se vyhnuli problémům, vydírání odmítne a odnese vyděračský dopis na policii. Tam pracuje seržant Lituma, zde naprosto bezvýrazná, nepodstatná figurka, která vzpomíná na staré časy, čtenářům známé z románu Zelený dům, a při tom vzpomínání pro jistotu dovysvětlí, jak to tehdy všechno bylo, kdyby náhodou méně zkušený čtenář velmi složitý a formálně mistrovsky vystavěný příběh Zeleného domu nepochopil. Do případu je zapletena Felícitova milenka, která je sice o čtyřicet let mladší, ale svého „staříka“, jenž ji vydržuje a zavírá oči nad ostatními muži, v podstatě miluje, a další postavy, jejichž prostřednictvím se obě dějové linie v závěru poměrně očekávaným způsobem protnou. Nakonec se ukáže, že vyděračem byl Felícitův starší syn, který navíc spal s otcovou milenkou. To však není všechno – Felícito si potvrdí své dávné podezření, že tento nepovedený, neposlušný, vzdorný syn, kterého v pubertě poslal na vojnu, aby z něho udělal chlapa, ve skutečnosti není jeho vlastní, jak už dlouho tušil, ale z loajality to nezkoumal.

Kdyby takový román napsal někdo jiný, dá se nad ním mávnout rukou a odložit ho na hromadu bezvýznamného čtiva. Ale od Vargase Llosy jsem takové převrácení jeho dosavadních hodnot nečekala: stojí jednoznačně na straně autorit a peněz. On, který svůj první román Město a psi vytěžil z prostředí vojenského gymnázia, kde zažil šikanu a děsivý střet s vyprázdněnou, tupou mocí, najednou předkládá jako správné posílat nezdárné syny na převýchovu k vojákům. Policisté už nejsou zkorumpovaní, ale správní hoši: sice jsou obtloustlí a přisprostlí, ale umí vzít za práci a složitý případ hravě vyřeší. Chudý chlapec, jenž se vyšvihl díky vzdělání a obětavosti otce, který mu dopřál studia, zůstane dál čestným, pracovitým a zásadovým mužem, vede k témuž syny a žije zcela bezvýrazně jako všichni ostatní: má manželku, kterou si musel vzít, protože čekala dítě a namluvila mu, že je jeho, pořídí si mladou milenku, kterou jedinou skutečně miluje, má jednoho syna špatného, ten však není jeho, a druhého skvělého, výborně vychovaného, pracovitého, jemuž předá rodinný podnik.

Vkrádá se otázka, kdo je „nenápadný hrdina“ z titulu. Rigoberto těžko, kochání se uměním a popíjení drahého šampaňského snad ještě není hrdinstvím. A jít někomu za svědka na svatbu přece také ne! To spíš vydíraný Felícito se stane hrdinou ve chvíli, kdy zveřejní v místních novinách inzerát, že výpalné nikdy nezaplatí. Vzbouřil se proti běžným zlozvykům, to se dá považovat za hrdinství – táta ho naučil, že po sobě nikdy nesmí nechat šlapat. Jenže je to všechno strašně při zemi, až příliš „nenápadné“, šedivé bezbarvé klišé: manželka, nevlastní podstrčený syn, vydržovaná milenka… Tohle není „totální román“, zachycující celou pestrou společnost s veškerou rozporuplností, bohatstvím, různorodostí a nepředvídatelností, kde je nejvyšší hodnotou svoboda, jaký toužil Vargas Llosa napsat v šedesátých letech minulého století; tohle je spíš jakýsi „podnikatelský román“. Důležité je vydělat peníze a v klidu si je užívat – jiné poselství jsem v této knize nezachytila.

© Anežka Charvátová
článek vyšel dne 11. 9. 2013 v Lidových novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce Lidových novin

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1817x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce