Haenel, Yannick: Les Renards pâles

Haenel, Yannick
Les Renards pâles

recenze beletrie zahraniční

Nejnovější román francouzského spisovatele Yannicka Haenela (* 1967) s tajuplným názvem Les Renards pâles (Bledé lišky) je působivým dílem nejen po stránce jazykové, ale i pro své překvapivé politické východisko. Kniha se dá číst doslova jedním dechem: jako literární, ale i jako politický manifest.

Haenelův nový interval pro Bledé lišky
Yannick Haenel
: Les Renards pâles, Gallimard, Paříž, 2013, 192 s.

Nejnovější román francouzského spisovatele Yannicka Haenela (* 1967) s tajuplným názvem Les Renards pâles (Bledé lišky) je působivým dílem nejen po stránce jazykové, ale i pro své překvapivé politické východisko. Kniha se dá číst doslova jedním dechem: jako literární, ale i jako politický manifest. Kritik Jean Birnbaum knihu označil v literární příloze Le Monde des livres za „nejúžasnější román“ tohoto literárního podzimu.

Pro čtenáře, který se s autorem setkal již dříve, poznamenejme, že se tu v románu shledá opět s vypravěčem Jeanem Deichelem, jehož opustil před několika lety v „iniciačním románu“ Cercle (Okruh, 2007). Poslední Haenelův titul – po odbočení v podobě kontroverzního opusu Jan Karski (2009, česky v překladu Šárky Belisové vydalo nakl. Jota, 2011) – je proto možné číst i s ohledem na ten předchozí. To ale zdaleka nemusí být podmínkou. Ačkoliv je vypravěč a hlavní hrdina Deichel věrný svým častým lyrickým vznětům, tentokrát se ocitá někde zcela jinde. Terénem mu není širý svět, kam se by vydával za poznáním sebe sama, nýbrž svět tvrdé sociální reality v jeho vlastní zemi. A všechno začíná jedním vyhazovem.

SDF v R 18 break
Zatímco v Cercle se vypravěč svobodně rozhodne přerušit svou každodenní cestu do práce vlakem v 8.07 hodin a vydat se nazdařbůh, v Les Renards pâles ho k rozhodnutí opustit byt přinutí hulákající majitelka. Děje se tak opět na jaře – za odkvétajících třešní –, což vyvolává dojem, že hrdinův život se opravdu pohybuje v začarovaném kruhu.

Namísto „události“ se čerstvému SDF („sans domicile fixe“ – „bez stálého bydliště“, jak zní francouzské eufemistické označení pro bezdomovce) v hlavě odehrá cosi, co sám označuje za „interval“. V tom okamžiku – v jakémsi stavu vnitřního prozření – pochopí, že jeho život dostal zcela jiný smysl a novou náplň.

Existenční situace se mu promění v problém doslova existenciální. Jean se přemístí nejprve se svými třemi krabicemi a jednou květinou do zaparkovaného automobilu, kde se rozhodne začít „nový život“. Vůz Renault 18 break není ostatně ani jeho, zapůjčil mu ho přítel, který se toho času nachází v Africe.

Život na ulici přináší nejen nové zážitky, ale i nová setkání, jež ho nakonec přivedou k tajemné organizaci, zanechávající ve čtvrti expresivní sprejerské nápisy na zdech: „Společnost nexistuje!“ nebo „Francie je zločin!“. Ony „bledé lišky“ pocházejí z afrického kmene Dogonů, vyznačující se ve své rodné zemi (Mali) specifickými rituály a zvláště maskami.

Politika samoty
Autor prokládá hrdinovu anabázi výklady, jež mohou vyvolávat úsměv, kdyby v nich nebyla zaseta semínka skutečnosti, zejména v souvislosti s francouzskou zkušeností revolt (komunardů) a konečně i té slavné Velké francouzské revoluce, kterou Deichel cítí opět po staletích přicházet – a doslova ve vzduchu.

Revoluce se ale v jeho systému hodnot blíží jaksi z minulosti, hluboké minulosti afrických rituálů, onoho vyvolávání duchů a transcendentní zkušenosti, již se učí vnímat a společně se svými novými africkými druhy přijímat. Toto sociální východisko se překvapivě promění v politický postoj – v případě zpočátku apatického bezdomovce, který společnost nevnímá jako organický celek, ale prostřednictvím jejího represivního aparátu, je to opravdu radikální proměna. Od osamocenosti jedince vede k občanské revoltě (společně se všemi, kteří nemají svou „občanskou identitu“). Právě ztráta identity („Vy musíte být dosažitelný!“ říká mu úřednice na úřadu práce) v podobě dokumentů se pro něho stane novým prožitkem vlastního života, oním přechodem od holé existence k filozofickému postoji.

Sám svůj postoj nejprve nazývá „politikou samoty“, jež se projevuje zásadním odmítáním daného stavu politické manipulace, na níž se podílejí média – neúčastní se voleb (na otázku, koho volí, odpovídá: „Maxe Stirnera“), nepracuje, pouze chodí pravidelně na koupaliště a do knihovny –, a především rozšířeným způsobem vědomí, tedy způsobem, jak vnímá svět a dění kolem sebe za střídmého komentování své vlastní, v zásadě bezvýchodné situace. Přesto, nebo právě proto se nakonec uvolí vymknout se ze svého soukromého deliria, jež mívalo někdy i podobu alkoholových delirií tremens.

Zkouška ohněm bezmocných
Nadsázka, s níž Yannick Haenel vypráví tento (ne)uvěřitelný příběh jedné vzpoury, má ingredience pamfletu, politické filipiky vůči všem základním projevům současné francouzské reality. Deichel tu stojí (podobně jako některé skutečné slavné hvězdy, například v případě obsazení kostela sv. Bernarda) na straně utlačovaných přistěhovalců – bez dokumentů a bez vnucené individuální totožnosti.

Odmítá se v zásadě identifikovat s násilím, jež bylo po staletí součástí základní výbavy západní civilizace. V jednom pouličním teatrálním gestu, které má funerální rozměr, se ale v závěru románu odhodlává k pouličním výtržnostem. Ty mají konečně roznítit a nechat vzplanout hněv všech ponižovaných a utlačovaných. Proti násilí mocných staví nakonec na odiv sám poněkud přízračné násilí bezmocných.

Haenelův román není prost humoru, persifláže ani nastavované ironie, což ho dokáže uchránit, domnívám se, před přílišnou doslovností a návodností. Některé pasáže, zvláště setkání s „polskou královnou“ na Wroblewského hrobě, má ryze groteskní půvab – autor nejde ale tak daleko jako například ikonoklastický Leos Carax ve filmu Holy Motors.

Přesto se Haenelovi dostalo kromě obdivného potlesku také poněkud kyselých úsměšků, že nedokázal překonat svůj sklon k artificiálnosti. Kritik Jérôme Dupuis v týdeníku L’Express zejména sarkasticky glosuje druhou část knihy, složenou z nekonečných politických litanií, jimiž se podařilo všechny lišky definitivně „vykouřit“.

Není ale nutné za každou cenu vnímat toto dílo jako skutečně politické gesto, namířené například vůči předchozímu režimu Nicolase Sarkozyho, protože autor nechává čtenáři dostatečně velký prostor pro vlastní výklad. Prezident, jenž povýšil trhy a ekonomiku nad obyčejné lidi, tu není explicitně zmíněn a výtka, že jde o obhajobu nynější politiky prezidenta Françoise Hollanda, je jen odvrácenou stranou téhož výkladu. Tak černobíle to napsané opravdu není.

V Haenelově tvorbě totiž zůstává stále dosti z magie vlastního literárního světa, o nějž spisovatel od svých počátků usiluje, nyní již střídmějším stylem, ale o poznání intenzivněji, protože i tyto „bledé lišky“ zůstávají především stylisticky vybranou literaturou, nabízející záchvěvy spirituality – prostřednictvím příběhu, jenž nezůstává pouze odtažitým snem. Třeba pro další čtenářský interval...

© Josef Brož

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2314x

katalogy

Inzerce
Inzerce