Stráníková, Jana: Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti

Stráníková, Jana
Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti

recenze sociologie

Anotace na knihu Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti s podtitulem Genderové a sociální aspekty procesu socializace mládeže v období 1774–1868 láká poutavými otázkami a nenásilně tak nastiňuje její hlavní témata: Jak rodiče vychovávali své děti v 19. století? Kde děti získávaly vzdělání? Co společnost očekávala od školy? Jaké vzdělání poskytovala škola chlapcům a jaké dívkám? Jana Stráníková na ně odpovídá přísně vědeckou prací.

Jana Stráníková: Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti. Genderové a sociální aspekty procesu socializace mládeže v období 1774–1868. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Pardubice, 2013, 291 s.

Anotace na knihu Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti s podtitulem Genderové a sociální aspekty procesu socializace mládeže v období 1774–1868 láká poutavými otázkami a nenásilně tak nastiňuje její hlavní témata: Jak rodiče vychovávali své děti v 19. století? Kde děti získávaly vzdělání? Co společnost očekávala od školy? Jaké vzdělání poskytovala škola chlapcům a jaké dívkám? Jana Stráníková na ně odpovídá přísně vědeckou prací. Její text byl původně obhájen jako disertace na Univerzitě Pardubice, která vznikala pod vedením významné historičky Mileny Lenderové. Ta je expertkou právě na oblast, do které spadá i práce Jany Stráníkové, tedy dějiny žen. Vydáním bez větších úprav bohužel došlo k zahození populárního potenciálu zkoumané látky a zúžení čtenářské obce především na odborníky a poučenou veřejnost. V pardubické univerzitní edici Monographica se již před Výchovou a vzděláváním dívek objevila v loňském roce kniha podobného ražení, zdařile spojující genderový výzkum s mezioborovým přesahem – Gender, víra a manželství v „dlouhém“ 19. století od Zuzany Čevelové.

Časové vymezení výzkumu zaujímá dobu „dlouhého“ 19. století, vrcholného novověku, jehož klasické hraniční rozpětí 1789–1914 si autorka mírně poupravila pro potřebu zachytit proces vzdělávání dívek v jeho počátcích. Pohybuje se tedy v době od roku 1774, kdy byla zavedena všeobecná vzdělávací povinnost, až do roku 1868, kdy byl vydán 2. školský zákon, tzv. Hasnerova reforma, která přinesla spoustu změn, např. vznikla soustava národního školství nebo byla zavedena osmiletá povinná školní docházka.

Stráníková se exkluzivně zaměřuje na prostředí středních řemeslnických vrstev, které je neprobádaným územím. Hned v začátcích obšírně rozvádí terminologii, metodiku, prameny a cíle, tak, jak se formálně sluší na odbornou práci z univerzitního prostředí a jak to má ráda zkušební komise. Strukturu hlavního textu vhodně volí tak, aby jí umožnila podrobně prozkoumat zvolené téma výchovy a vzdělávání dívek v určeném období. Práce má dvě hlavní části. První je nazvána „Reflexe role ženy a jejího vzdělání“ a autorka v ní na základě obsahové analýzy dobové korespondence a tištěných pramenů stanovuje požadavky na genderovou roli ženy, druhá se jmenuje „Proces edukace“ a Stráníková v ní definuje, jak probíhal proces socializace jedince, se zaměřením na dívky.

Dobová korespondence se ukazuje jako zajímavý materiál, který odráží dobové rozdělení genderových rolí. Stráníková nachází mnoho zajímavého v pramenech praktické povahy, jako jsou učebnice korespondence a slohu. Konkrétně ji zajímají vzorové dopisy. V učebnicích slohu jsou opomíjeny ty, ve kterých by ženy vystupovaly v rolích odesílatelek či adresátek. Když už se objeví, jako v Bíbově učebnici, pak pouze z oblasti korespondence rodinné a ženské přátelské. Autorka vytahuje perličky, třeba tuto: v učebnicích korespondence se nalézají také vzory milostné korespondence mužů adresované ženě, např. koncept žádosti o ruku. Jak vidno, zejména tato oblast se vyznačuje i nevyužitým zábavným potenciálem. Žena ale není iniciátorkou takovýchto dopisů, z obsahové analýzy učebnic vychází obecně jako pokorná osoba, která žádá o radu apod. V aktivní korespondenci se pak tyto vzory chování odrážejí, což Stráníková zdařile ilustruje na konkrétních osudech např. jeptišky Josefy Pedálové nebo – z vyšších kruhů – na příkladu Barbory Štětkové, snoubenky Jana Erazima Vocela. Tento krok je výtečný, ženy nezůstávají pouhým abstraktním konstruktem, ale jsou ukázány jako opravdové bytosti z masa a kostí. Nedílným vstupem jsou pak ukázky z korespondence a dobové literatury na konci knihy.

Dalšími tištěnými prameny, z nichž autorka čerpá, jsou odborné didaktické příručky a beletrie. Mapuje díla určená ženskému publiku počínaje patrně první knihou tohoto druhu u nás, jíž je výchovná povídka Boženka, veselého Kubíčka manželka od Jana Rulíka, kterou Stráníková zároveň staví jako modelový typ didaktických spisů pro dívky. Dále upozorňuje, že dlouho chybělo dílo normativní povahy, než v roce 1840 naplnila tuto roli Mladá hospodyňka od Magdaleny Dobromily Rettigové, české buditelky, proslavené zejména Domácí kuchařkou. Rozborem takovýchto předpisových publikací Stráníková přehledně charakterizuje ideální typy ženy související se společenskou třídou. Např. v dílech Rettigové, v Mladé hospodyňce a v německy psané Marthe, která je z větší části beletrií, nachází ideál biedermeierovské manželky, ženy z prostředí městských a maloměstských řemeslníků. Jindy jsou jí tmelícím faktorem skupiny obyvatel, které měly vlastní důvody, proč vzdělávat ženu. Faráři si slibovali vítězství nad pověrčivostí, obrozenci toužili po ženě-vlastence, ženě literárně činné. Stráníková se skrytou ironií poukazuje, kam vedla jejich nerealizovatelná touha po selce píšící básně. Graduje ve vytvoření fámy o Marii Čacké, ženě píšící básně z vesnického prostředí, jejíž totožnost nebyla v té době známa. Jak se ukázalo, byla to dcera středoškolského profesora a obrozeneckého spisovatele Františka Svobody. Pedagogové si zase nárokovali vzdělanou matku vychovatelku, jelikož ve druhé polovině 19. století byl nastolen nový model mateřství. Dříve se od matky očekávalo, že dítěti předá morální zásady a vzory chování, nyní se k tomu přidal všestranný rozvoj duševních schopností a individuálních dispozic dítěte.

Autorka speciálně vyzdvihuje náboženskou výchovu, která měla ženě jednoduchou formou vštípit především etické hodnoty. Na více místech v knize umně poukazuje na rozdíly a shody mezi požadavky církve a společnosti. Např. manželství bylo tehdy zakládáno zejména z hmotných důvodů, církev s tím nesouhlasila, ale shodla se s dobovým územ, že má být založeno na racionálních základech, ne uzavíráno z lásky.

V druhé části knihy se Stráníková přiklání spíše k zájmu o funkci školy a obecně k roli státu ve vzdělávání a zdárně jím doplňuje výsledný obraz. Odhaluje společensko-politické přesahy v souvislosti se zavedením povinné školní docházky. Logicky se dalo čekat, že vzroste vzdělanost obyvatelstva, která může vést ke společenským změnám. Autorka naopak poukazuje na původní cíl, vzhledem k dalšímu vývoji paradoxní. Škola měla jedince vzděláním utvrdit v jeho sociální a generové roli, zajistit jejich lepší plnění, zachovat tak stávající pořádky a v závěru zefektivnit fungování státu. Z ženy měla vychovat především dobrou hospodyni a manželku hospodáře. Prakticky zaměřené vzdělávání, které mělo zajistit ženám výdělečnou činnost, se objevuje až v 60. a 70. letech 19. století zásluhou Ženského výrobního spolku českého.

Komplexnost knihy zaručují přehledné rozbory jednotlivých aspektů školního vzdělávání, jako je gramotnost obyvatelstva, učitel, docházka. Od školy se Stráníková dostává k dalším faktorům, které měly vliv na výchovu jedince: rodina a vzdělání mimo rodinu, např. vyučení se řemeslu, tzv. vandr. Během něj bylo možno tříbit i jazykové znalosti službou u německé rodiny. Pro dívky existovalo něco speciálního – tzv. penzionáty, vzdělávací ústavy pro dívky z lépe situovaných rodin.

Mnohá fakta se v knize zbytečně opakují. Tytéž informace se často v mírně pozměněném balení objevují těsně za sebou, třeba hned na další stránce v rámci jedné kapitoly. „Nově se etablující kultura vymezená jako jazykově česká doplnila požadované vzory chování řádně vychované dcery a dobré manželky o atribut vlastenectví.“ A o kousek dál: „Požadavky na roli ženy byly modifikovány a doplněny o atribut vlastenectví.“

Jana Stráníková je velmi erudovaným průvodcem po tématu výchovy a vzdělání žen v 19. století, o čemž vypovídají její předchozí práce. Nejnověji je to spolupráce na projektu s prof. Jiřinou van Leeuwen-Turnovcovou z Institutu slavistiky Univerzity Friedricha Schillera v Jeně, jehož výstupem je dvousvazková publikace Schreiben im Alltag des 19.Jahrhunderts. Předně se jí podařilo informace předat v komplexním balíčku, byť v sevření mantinely disertační práce. Kniha Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti je tak přínosným příspěvkem ke konstrukci obrazu jiných dějin, která do nich vrací existenci ženy a která genderovou optikou obohacuje historii o opomíjené souvislosti.

© Martina Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 3064x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce