Den, po němž v životě Raimunda Gregoria už nic nemělo být jako dřív, začal stejně jako tolik jiných dní. Gregorius přicházel ve tři čtvrtě na osm od Spolkové terasy a šel přes Kirchenfeldský most, který vede ze středu města ke gymnáziu. Takhle chodil během školního roku každý všední den a vždycky to bylo ve tři čtvrtě na osm. Když byl most jednou zavřený, dopustil se potom v hodině řečtiny chyby. Nic podobného se předtím nikdy nestalo a pak už se to také nikdy neopakovalo. Ve škole se celé dny vykládalo jen o té chybě. Čím déle diskuse trvala, tím víc se našlo lidí, kteří chybu pokládali za přeslechnutí. Takový názor nakonec převážil i u studentů, kteří u toho byli. Bylo zkrátka nemyslitelné, aby Mundus, jak mu všichni říkali, udělal v řečtině, latině nebo hebrejštině nějakou chybu.

Gregorius se díval dopředu ke špičatým věžím Historického muzea města Bernu, nahoru ke Gurtenu a dolů k Aaře s její ledovcově zelenou vodou. Poryvy větru nad ním poháněly nízko visící oblaka, obrátily mu deštník a chrstly mu déšť do obličeje. Až teď si všiml té ženy uprostřed mostu. Lokty se opírala o zábradlí a v lijáku četla něco, co vypadalo jako dopis. Musela list papíru držet oběma rukama. Když se Gregorius přiblížil, najednou papír zmačkala do koule a prudkým pohybem zahodila. Gregorius bezděčně zrychlil a byl od ní už jen pár kroků. V její bledé, deštěm zmáčené tváři viděl zlost. Nebyla to zlost, která se vybije v hlasitých slovech a pak vyšumí. Byl to zarytý, do nitra obrácený vztek, který v ní musel doutnat už dlouho. Teď se žena zapřela pažemi o zábradlí a paty jí vyklouzly z bot. Ona skočí. Gregorius nechal deštník napospas větru, jenž ho odvál přes zábradlí, zahodil tašku plnou školních sešitů a vykřikl řadu hlasitých kleteb, co vůbec nepatřily do jeho obvyklé slovní zásoby. Taška se otevřela a sešity se vysypaly na mokrý asfalt. Žena se otočila. Chvíli bez hnutí přihlížela, jak sešity v dešti tmavnou. Pak vytáhla z kapsy kabátu fixu, udělala dva kroky, sklonila se ke Gregoriovi a napsala mu na čelo několik číslic.

„Promiňte,“ řekla udýchaně francouzsky s cizím přízvukem, „ale tohle telefonní číslo nesmím zapomenout a nemám u sebe žádný papír.“

Pak se zahleděla na své ruce, jako by je viděla poprvé.

„Samozřejmě jsem také mohla...“ a napsala si číslo na hřbet ruky, hledíc střídavě na Gregoriovo čelo a vlastní ruku. „Já... já si je nechtěla zapamatovat, chtěla jsem všechno zapomenout, ale když jsem viděla, jak ten dopis padá... musela jsem si je zapsat.“

Déšť mu zamlžil tlustá skla brýlí a Gregorius nešikovně šátral po mokrých sešitech. Měl dojem, že mu fixa znovu klouže po čele. Pak si ale všiml, že to tentokrát byly ženiny prsty, které se mu pokoušely čísla z čela smazat.

„Já vím, je to ode mne opovážlivost...“ a teď se i ona dala do sbírání Gregoriových sešitů. Dotkl se její ruky a zavadil o koleno, a když se oba natáhli po posledním sešitu, srazili se hlavami.

Celý text ukázky ve formátu pdf