Mahler, Nicolas; Bernhard, Thomas: Staří mistři

Mahler, Nicolas; Bernhard, Thomas
Staří mistři

recenze komiks

Rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard platí v obecném povědomí za autora intelektuálně velmi náročného, rozhořčeného, hledajícího smysl existence. Občas se přitom zapomíná, že Bernhard uměl být i nesmírně vtipný – a právě komiks Bernhardova o dvě generace mladšího krajana Mahlera tento rys Bernhardovy tvorby skvělým způsobem připomíná.

Thomas Bernhard a komis? Funguje to!
(Nicolas) Mahler; Thomas Bernhard: Staří mistři. Přel. Bohumil Šplíchal, Archa, Zlín, 2013, 160 s.

Komiksové médium občas bývá vnímáno jako cosi dětinského a prvoplánového, zejména v porovnání s krásnou literaturou. Toto klišé často posilují také komiksové adaptace literárních děl – obvykle si tvůrci vyberou nějakou klasiku autorů devatenáctého století, tu zredukují a zjednoduší a výsledek by měl být jakýmsi názorným obrázkovým digestem knihy, který v lepším případě přivede čtenáře k originálu, v horším tento originál navždy zastoupí. Ale existují i adaptace osobitější, které se nespokojí se stručným převyprávěním děje. Mahlerova dva roky stará verze románu Thomase Bernharda Staří mistři (1985) k takovým nepochybně patří.

Rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard platí v obecném povědomí za autora intelektuálně velmi náročného, rozhořčeného, hledajícího smysl existence. Občas se přitom zapomíná, že Bernhard uměl být i nesmírně vtipný – a právě komiks Bernhardova o dvě generace mladšího krajana Mahlera (své křestní jméno neuvádí) tento rys Bernhardovy tvorby velmi výmluvně připomíná. Ctitelé rakouského velikána si možná pomyslí, že onen vtip je až příliš zdůrazněn, ale v tom spočívá přednost i úskalí komiksového média: vyniká zkratkou a metaforou a není v něm příliš místa na introspektivní úvahy, ačkoli zrovna Mahler dokazuje, že ani jim se komiks vyhýbat nemusí.

Mahler se ve své adaptaci soustředil na hlavní osu prózy, která se točí kolem vídeňského Uměleckohistorického muzea, kde hlavní hrdina knihy, dvaaosmdesátiletý hudební kritik Reger, obden vysedává před jediným obrazem, Tintorettovým Mužem s bílým plnovousem. Chodí tam za ním i vypravěč textu Atzbacher, přičemž tentokrát se stalo cosi nečekaného: Reger jej totiž požádal, aby dorazil nikoli obden, ale hned druhý den poté, co byli v muzeu naposledy. Atzbacher přemýšlí, proč byl takto neočekávaně pozván, přičemž čtenářům přibližuje osobnost svérázného Regera, nesmiřitelného perfekcionisty, který většinu starých malířů (vedle Tintoretta výslovně jmenuje Velázqueze, Giotta či Dürera) obviňuje z neschopnosti, nedostatku talentu a podlézání církevním autoritám. Jeho dosti sebestředná lamentace nad prostředností (nejen v umění) je při vší zahořklosti, jízlivosti a tragikomičnosti neobyčejně jiskrná a strhující. Zároveň nepostrádá temné tóny, protože Reger přišel o manželku a cítí se zoufale osamělý. Ale v závěru Bernhard dodrží žánr komedie (vtiskl jej do podtitulu) návratem do všednodenní přízemnosti a sardonickou pointou.

Mahler samozřejmě nemohl nevyužít nabízejících se obrazových motivů – tedy pláten ze zmíněného Uměleckohistorického muzea, o nichž je v knize řeč. Přitom se mu velmi hodila jedna z Regerových tirád, která končí konstatováním, že „velký, významný obraz sneseme jen tehdy, když ho zkarikujeme“. Mahlerův kreslířský styl je totiž styl novinového obrázkového vtipu (přispívá do mnoha významných německých či rakouských listů): jednoduchá linka a zběžné, ale výrazné karikatury lidských postav; místy to připomíná dětské kresby. K Bernhardovi se to zdánlivě vůbec nehodí, ale při přijetí Regerovy premisy to funguje skvěle: propracovaná realistická plátna zkarikovaná jakoby neumělou kresbou. Další jeho vynalézavou hříčkou jsou textové bubliny uprostřed obrázku, překrývající karikovaný obraz (nejčastěji Muže s bílým plnovousem). Do názorné obrazové absurdity pak Mahler dotahuje jednotlivé pasáže Regerových monologů: například když si stěžuje, že „tito takzvaní staří mistři namalovali opravdu geniálně vždy jen jeden detail svého obrazu“, nechá na stránce místo středověké Madony s anděly jen šest drobných lístků myrhy. Ale i on dokáže zvážnět – a v pasážích o smrti Regerovy ženy využije metafory z muzea (zřízenec vrátí spadlé lano na stojan), pomocí motivu dekorativních dlaždic zase působivě vyjádří pocit osamění.

Komiksoví puristé mohou namítat, že Mahlerovi Staří mistři vlastně nejsou komiks v pravém slova smyslu. Skutečně: Mahler vlastně „pouze“ ilustruje jednotlivé věty z Bernhardova románu, celý děj (až na závěrečnou pasáž) je obsažen v textu a obrázky jej jen doplňují. Ale možná právě tato metoda je pro komiksovou adaptaci ta správná: původní text neprzní a netrivializuje, jen se zaměří na některé jeho výrazné rysy a ty pak obohatí obrazovými metaforami. Jednou prvoplánově groteskními, jindy zvážnělými, vesměs však málo uctivými k dílům starých mistrů a tak trochu i k Bernhardovi samotnému. Což by Thomasi Bernhardovi jistě udělalo radost.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3269x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce