Berger, Clemens: Das Streichelinstitut

Berger, Clemens
Das Streichelinstitut

ukázka beletrie zahraniční

Mou cílovou skupinou byla střední třída zbavená iluzí, smutné, kulturně deklasované měšťanstvo, kterému jsem říkal lumpenburžoazie. Těžko bych pro svůj institut hledal lepší místo než Mondscheingasse – ulici měsíčního svitu ve vídeňské čtvrti Neubau – a to nejen kvůli jejímu jménu.

Clemens Berger: Das Streichelinstitut. Wallstein Verlag, Göttingen, 2010, 356 s.

s. 9–12

Mou cílovou skupinou byla střední třída zbavená iluzí, smutné, kulturně deklasované měšťanstvo, kterému jsem říkal lumpenburžoazie. Těžko bych pro svůj institut hledal lepší místo než Mondscheingasse – ulici měsíčního svitu ve vídeňské čtvrti Neubau – a to nejen kvůli jejímu jménu.

Neubau, to bylo útočiště městských alternativců, kteří udělali ze zelených nejsilnější stranu v této městské části, v oáze tolerance a osvícenosti. Bylo příšerné pracovat na takovém místě. Brzy jsem se vzdal vidiny, že tu najdu parkovací místo pro auto; po dvou třech týdnech několikahodinového ježdění pořád dokola jsem kapituloval před politikou přitakávající jízdě na kole a prodíral se davy do přeplněného metra, tramvají a autobusů, než jsem si se skřípěním zubů zdarma půjčil kolo bez přehazovačky a polstrovaného sedla. Nehledě na minimum dostupných parkovacích míst tu bylo tolik parkovacích stání pro postižené, že se mi sotva chtělo uvěřit, že by v jediné čtvrti žilo tolik hendikepovaných. Ptal jsem se sám sebe i Anny, které se takové vtípky nijak zvlášť nezamlouvaly, jestli bych si taky neměl požádat o přidělení parkovacího místa pro postižené – kvůli svému hendikepu, že nejsem s to zařadit se do sociálních struktur. Utěšoval jsem se představou, že ti dobří lidé na magistrátu a v obecní radě si nevezmou na svědomí, že by odmítli žádost člověka se speciálními potřebami. Úzká Mondscheingasse vybíhala z páteřní Neubaugasse, a touto ulicí specialistů, které jsem já říkal ulice šarlatánů, se nedalo projít, aniž si člověk zacpal nos. Všude zapálené vonné tyčinky, před obchody rozvěšené pestré indické oblečky. I když jen zlehka povíval větřík, bylo slyšet cinkot zvonků; člověk měl dojem, že vodu, která ve výlohách zurčela přes léčivé kameny, slyší ještě o sto metrů dál. Jen to tu hýřilo nabídkami po hledání smyslu, životními pocity, rebelstvím, jinakostí a celostními přístupy. Pastva pro oči to byla hned v úrovni přízemí, za stravou pro duši se člověk musel odebrat po schodech nebo výtahem. Stačily už jen ty informační tabulky u vchodů! Od jógy a jejích sedmi set třiadvaceti poddruhů po kurzy bubnování, terapii prvotního výkřiku, kineziologii, vykládání karet a tarotu, od věštců po proutkaře, od vědomého dýchání po šamany, dalo se tu najít zkrátka vše, co mělo člověku dodat stabilitu v nestabilních podmínkách. Jak praktický byl oproti tomu můj měšťácký Josefov, ještě předtím, než taky zezelenal. Co mohlo být užitečnější než institut k léčbě dyskalkulie, který sídlil v Lerchenfeldské ulici?

Ve dnech, kdy jsem se potýkal s myšlenkou založit vlastní institut, procházel jsem jako vyměněný celou Neubaugasse s velkým červeným srdcem u ústí ulice, byl jsem ráznější, veselejší, ano, cítil jsem se obchodně zdatný. Zatímco Anna hovořila na semináři o Marxovi, Foucaultovi nebo Agambenovi a obdivovali ji studenti, co se jí pro samou počestnost neodvažovali zírat na zadek, mě potěšila mladá žena, která s oduševnělým úsměvem a dočista zmámená vonnými tyčinkami vycházela z jednoho obchodu. Měl jsem z ní radost, stála před výlohou, okatá, a v hlavě si přepočítávala obsah pletené peněženky. Měl jsem radost z těch, co do sebe chtěli nasát moudrost Východu, z těch, pro které bylo nejopovržlivějším souslovím školská medicína, z těch, kteří se neznámých lidí vyptávali nejprve na znamení v horoskopu a na ascendenty. Nacházel jsem zvláštní zalíbení v těch, co jásali, že matka toho, do něhož se zamilovali, byla indiánka. Nevěděl jsem sice, co indiánka v těchto systémech znamená, nicméně rozhodl jsem se tomu přiučit, mít oči i uši otevřené, být přístupný všemu nadpřirozenému a éterickému a chodit už jen do podniků, kde se dá sedět na zemi, aby tak člověk náležitě demonstroval, co si myslí o upjatém západním životním stylu. Jednou jsem se zastavil u výlohy velkého knihkupectví, kde nad nejrůznějšími knihami viselo zrcadlo ve tvaru obrovského zlatého slunce. Přikročil jsem k výloze tak blízko, že střed tohoto slunce vyplňovala moje tvář. Můj obličej zářil, působilo to, jako by zdroj mé vnitřní síly vysílal ohnivé jazyky, jako by se rozhořelo mé vnitřní světlo. Radoval jsem se ze svého cílového publika. Ovšemže mu nebudu dělat žádné spirituální ústupky. Ve čtvrti Neubau aby se člověk zamýšlel málem i nad tím, jestli v neděli přece jen nejít do kostela. Ovšemže i kultura byla v této kdysi zpustlé čtvrti jako doma. Co pár týdnů se tu otvírala nová galerie se značně širokým chápáním pojmu umění; malíři, grafičky, hudebníci, architektky, konceptuální umělci, tanečnice, herci a básnířky – všechny to táhlo do končin, které na mapě Vídně ohraničovaly ulice Mariahilfer Straße a Lerchenfelder Straße. Hodně pili, rádi si zahulili, dopřávali si slušné dávky koksu, žili promiskuitně, jak jen to šlo, aby rodičům nebo učitelům anebo těm, co po nich chtěli, aby to v životě někam dotáhli, pořádně vytřeli zrak. Často jsem si říkal, jak asi vypadaly jejich světy, když přišli domů, sami anebo s někým, koho už druhý den ráno nemohli ani vidět. Říkal jsem si, kam se asi všichni ti lokální prominenti hrnou, když se ráno probudí s hlavou jako střep a ke svému snu o mezinárodní slávě mají pořád tak daleko. Kdo z nich by nechtěl pohladit?

s. 52–53

„Institut hlazení,“ řekla úřednice, „aha. S asijským personálem?“

Podívala se na mě, jako by právě objevila nový živočišný druh. Zadoufal jsem, že se u mě nikdy neobjeví jako klientka. Na druhou stranu jsem ale taky věděl, že tady si nebudu moct vybírat. Existují přece všemožné směrnice proti diskriminaci a já bych nemohl někoho odmítnout jen proto, že by mi – on či ona – připadali z fyzických či ideologických důvodů odpudiví, nebo snad že bych ji či jeho, jak se po právu říká, nemohl ani cítit. Zatímco úřednice listovala ve složkách, nemohl jsem se ubránit, abych si nepředstavoval, jak v mém studiu hlazení uléhá na gauč, svléká se a za pomoc při zařizování živnostenského listu požaduje to, co si zřejmě spojuje s asijským personálem. Jak známo, ruka ruku – hladí. Tak kdyby to bylo!

„Takže masážní institut?“

„Hlazení není masáž.“

Udiveně na mě pohlédla, zlehka přikývla a opět se ponořila do papírů. Seděla před počítačem, z horní hrany monitoru shlíželo na její klávesnici několik plyšáků. Čím víc jsem se rozhlížel, tím víc medvídků, želviček, králíčků a kočiček jsem nacházel. Plyšová zoo, zvěřinec na mazlení, oáza něhy. Na zdi byl pověšený kalendář s kočkami, vedle myši na podložce, na níž byl obrázek myši, stál talířek s nakousnutým namazaným chlebem. Kéž by to nikdy nebyla moje klientka! Ale proč jsem si jen začal ihned rozmýšlet strategie, ve kterých figuruje i tahle sbírka plyšáků a kalendář s kočkami? Že bych měl mluvit plačtivým hlasem, kdyby nastaly problémy, že bych měl v takovém případě intonací, slovy, mimikou, prsty hekticky přejíždějícími po tváři apelovat na její lidskost, její lásku ke všem tvorům. Proč jsem si už zase připadal jako delikvent? Neudělal jsem nic nesprávného, ba naopak, dělal jsem něco velmi správného: měl jsem v úmyslu stát se homo oeconomicus, stát se užitečným členem lidského trhu usilujícího o udržitelnost.

s. 56–57

„Pane Sebastiane?“

Mluví snad ta úřednice na mě?

„Promiňte, jsem unavený.“

„Máme problém s tím, že ve Vídni žádný institut hlazení není.“

„Právě proto ho chci založit.“

„A tudíž ho můžeme jako u masážního studia – “

„Ale tady nejde o sex, za žádných okolností, rozumíte?“

„… jako masážní studio, které masážním studiem opravdu také je. To je vašemu podniku nejblíž.“

„Nemůžete to zapsat jako institut masáží a hlazení?“

„To by se dalo, teoreticky.“

Ó bože, to je ono! To je ta past! Už se tu ozývá decentní náznak vstřícného přijetí, budu-li vykonávat výjimečné povolání!

„Ale?“

„Čeho chcete tím hlazením dosáhnout?“

„Pohody, úlevy, uvolnění. Vždyť ve velkoměstě je tolik osamělých lidí, ani si nedovedete představit, jak –“

„Takže psychosociální poradenství. Živnostenský list v oboru psychosociálního poradenství je výhodnější.“

„Jako mají všechny ty rekvalifikované psycholožky, vykladačky karet a vědmy, co čtou budoucnost z lógru?“

„Jestli tomu tak chcete říkat – ano.“

„Dobrá, s tím se dokážu smířit.“

„Myslíte to vážně?“

„Vypadám snad, že bych žertoval?“

„Upřímně řečeno – vypadáte.“

Vůbec tomu nemohla uvěřit, připadalo jí to až moc krásné. Něco takového není na tomto světě ani možné. Za jiných okolností snad, ale za těchto okolností musí být někde ukryta kamera a kamarádky, co se budou jako každý večer dívat na televizi, jak ty se nasmějí a jak budou kroutit hlavou, že mohla na něco takového přijít. Kdyby ji někdo pravidelně hladil, mohla by plyšáky odklidit do sklepa, poslat do muzea hadrových hraček anebo propustit na svobodu. Takové sny se jí nikdy nevyplnily. A teď institut hlazení – to zní, jako by se právě probudila ze sna. Vzala z talířku nakousnutý chleba a zahryzla se do něj. Opravdu přede mnou jedla, žvýkala, polykala, pátrala jazykem po zbytcích jídla mezi zuby. Ve výkonu služby. Musela se cítit velmi svobodně v přítomnosti hladiče z povolání.

„Myslím to vážně.“

„Dobrá.“

Úřednice vyhotovila dokument, vytiskla ho, já podepsal. Vysvětlila, co je ještě zapotřebí, a pak mi popřála hodně štěstí. Také já jsem jí popřál hodně štěstí.

 

překlad © Jitka Nešporová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Wallstein

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1451x

katalogy

Inzerce