Mérot, Pierre: Toute la noirceur du monde

Mérot, Pierre
Toute la noirceur du monde

recenze beletrie zahraniční

Měl to být největší literární skandál tohoto francouzského literárního podzimu. Zatím to ale vypadá, že pověst tohoto románu – dvakrát přijatého a dvakrát odmítnutého – provází především smůla, jež se lepí na paty zvláště jeho autorovi Pierru Mérotovi. Za dílo vydané s názvem Toute la noirceur du monde (Veškerá čerň světa) se mu v tisku dostalo místo pochvaly spíše kritického opovržení... ale nakonec se dočkal i nominace na literární cenu.

Černé brýle na veskrze šedý svět
Pierre Mérot
: Toute la noirceur du monde. Flammarion, Paris, 2013, 240 s.

Měl to být největší literární skandál tohoto francouzského literárního podzimu. Zatím to ale vypadá, že pověst tohoto románu – dvakrát přijatého a dvakrát odmítnutého – provází především smůla, jež se lepí na paty zvláště jeho autorovi Pierru Mérotovi (*1959). Za dílo vydané s názvem Toute la noirceur du monde (Veškerá čerň světa) se mu v tisku dostalo místo pochvaly spíše kritického opovržení... ale pak se přece dočkal i nominace na literární cenu.

Ne zcela zaslouženě. Mérotův román totiž nemusíme vidět – s odkazem na jeho název – ani tak černě, ale ani – s přihlédnutím k jeho přijetí – s tak kritickou nadřazeností. Ke kritickému přijetí už totiž často jaksi patří, že autoři jsou mnohdy vystaveni výsměchu a sarkastickému bičování: a to jenom proto, že se rozhodli jít mimo obecný vkus a literární mainstream.

Samotná kniha, v níž se čtenáři dostane mnoho informací o psychopatologii a sociálních souvislostech jednoho osamoceného jedince, nebere na vybraného čtenáře zdánlivě příliš ohled. Chce být doslova syrovou výpovědí. Navzdory ohlášené „provokaci proti krasoduchům“ jde spíše o výpověď o „nesnesitelnosti (nelehkého) bytí“. Uniformy a zbraně tu mají pouze zvýšit sílu celkového účinku.

Smolná kniha jednoho prokletí
Hlavní postavou románu je středoškolský učitel Jean Valmore, který se právě rozhodl „hodit se marod“, neboť profese vyučujícího na pařížském předměstí mu neskýtá valného uspokojení. Cítí se vyčerpaný, zrazený a zneuznaný. Úměrně k přibývajícímu věku postavy přichází i krize identity.

Důvodem trudného stavu jeho mysli, od prvotní rozladěnosti přes pochybnosti o samotném smylu vykonávané profese až k radikálnímu činu v závěru knihy, jsou mu převážně přistěhovalci. O nich prostě nemá valného mínění: ve svých úvahách se uchyluje k poměrně otřepaným klišé o špinavých parazitech – nebo rovnou o učednících Tárika Ramadána, z nichž se již nyní klubou budoucí teroristé.

Nejvíce ale dostává co proto francouzský výchovný systém, který autor pro jeho sterilnost a nadbíhání „politické korektnosti“ podrobuje zničující kritice. Jediným souputníkem mu ve škole je nakonec mladičký Tunisan, jenž jeho duševnímu rozpoložení rozumí jako nikdo. Odmění ho za to cynickým návodem, jak proměnit nejasné myšlenky v rozhodné činy.

Kdo by snad očekával, že se autor rozhodl nabídnout krutý portrét jedné nacistické konverze (bez skrupulí), bude patrně zklamán. Ta je tu načrtnuta v trochu laciném masochistickém vstupu, kdy hlavní postava vysvětluje svůj vstup do řad Národní fronty, známého populistického politického uskupení, v němž hodlá zásadně přispět k „očistě francouzského národa“. To mu ale není dopřáno zcela... alespoň ne pod vedením Marine Le Penové (nazývané v knize jako Předsedkyně).

Učitel Valmore, čerstvý padesátník, jak ho Mérot podává, především rád pije (zejména v nočních barech), udržuje se v sexuální kondici víceméně vyčerpanými vztahy a praktikami (porno, masturbace, prostituce); přesto má v sobě kromě prokletí i onu „perličku na dně“ v podobě zvolna odkrývaného příběhu frustrovaného sentimentálního vdovce, jemuž právě umírá v léčebně na Alzheimerovu chorobu téměř dementní matka a otec se mu zjevuje ve snech jako velká mluvící želva.

Brutalita zkratky, kterou Mérot volí pro vyjádření „veškeré černě světa“ svého hrdiny, není ani tak ideologicky motivovaná, má spíše temnou kulturní podobu. Učitel Jean s oblibou poslouchá německé skladatele (nejraději Johanna Sebastiana Bacha); vyjadřuje se sice s opovržením o židech, jeho bývalá žena se ale jmenovala za svobodna – Judith Goldbergová. Dojemná scéna, ve které Jean hledá její hrob, není proto při četbě jen malou úlitbou, pramínkem čisté vody v potocích kalu a špíny: pouze sám autor ví, jak tu žongluje na hraně nejednoznačného vyznění, když usiluje o konečnou očistnou katarzi.

Možná chtěl Mérot tentokrát demaskovat – v jednom silném paličském gestu – veškeré to francouzské mediální pokrytectví; učinit jakousi ubuovskou taneční piruetu... samotný výsledek ale nakonec nedošel dál... než na půl cesty. Místy to působí, jako by měl stále neurčitý strach, že může zajít někam, kam ve skutečnosti vůbec nechtěl. To jeho knihu zbytečně oslabuje.

Nejistota v šedém flauši
Jedním z editorů knihy, ještě v časech, kdy byl rukopis přijat v nakladatelství Gallimard, byl vedle Philippa Sollerse, jenž ji doporučil, také spisovatel Richard Millet, stojící za úspěchy držitelů Goncourtovy ceny, autorů Jonathana Littella (Laskavé bohyně, Odeon 2008) i Alexise Jenniho (Francouzské umění válečné, Argo 2013) – obou vydaných již i v češtině.

Právě Millet rozbouřil loňského podzimu stojaté literární vody skandálem kolem estetické obhajoby činu norského atentátníka Breivika v eseji Éloge littéraire d’Anders Breivik (Literární chvála Anderse Breivika), vydaném nakladatelstvím Pierra-Guillauma de Roux (Paříž, 2012). Po tomto eseji, který vyvolal velké pobouření, autor demonstrativně odstoupil z nakladatelství Gallimard. Pro Mérota to mělo fatální důsledky: jeho kniha byla stažena z edičního plánu.

Podobný osud potkal tento rukopis vzápětí i v nakladatelství Stock. I zde byl nejprve editorem Jeanem-Marcem Robertsem přijat, po jeho úmrtí na počátku letošního jara se ale jeho nástupce Manuel Carcassonne rozhodl román nevydat. Důvodem bylo odmítnutí rukopisu již v nakladatelství Grasset, kde Carcassonne předtím působil.

Spisovatel Pierre Mérot byl prostě vystaven doslova literární šikaně, což patrně jenom posílilo jeho vzpurnost. Jak ale prozrazuje svými staršími díly – zvláště již dříve oceněným románem Mammifères (Savci, Flammarion, 2003) –, nebyl v kontextu této své „literární aféry“ jen vratkou loutkou v rukou jednoho nebo dvou literárních Mefistů v šedivých flauších. Skoro by se dalo říct, že nebýt přijat je dnes v literáních kruzích dobrou vizitkou pro příští knižní sezonu. Patrně i to bylo důvodem, proč se vydání tohoto románu nakonec ujalo opět nakladatelství Flammarion (vlastněné ostatně Gallimardem).

Mérot vždy dokázal zaujmout stylem a také umným propojováním různých úrovní vyprávění, v nichž se nikdy nebál ani promluv svých nonkonformních hrdinů, padajících často do osidel vlastních slastí. V nejnovějším románu ovšem vůbec nemá onu lehkost, o niž se tak ráda opírá část francouzské literární kritiky. O kritiku tu ale v zásadě nejde, neboť Mérot pro své rabelaisovské buranství už dávno odložil mámivé brýle záznamů každodenní šedi, a trochu překvapí, že ho odsouzení ještě dokáže zasáhnout.

Prokletí ale jemu i jeho literárnímu hrdinovi, předměstskému učiteli jménem Jean Valmore, přineslo to, že si nasazuje své černé brýle až příliš okatě. „Je třeba v roce 2013 znovu opakovat, že román je fikce a že by autor v žádném případě neměl být zaměňován za svého vypravěče nebo některou z postav?“ ptá se v úvodu svého románu. Být čten a nakonec i uznán a pochválen stojí zkrátka mnoho sil: ví to románový hrdina Jean Valmore, stejně jako to ví i reálný spisovatel Pierre Mérot. A zůstává to tak, i když se Mérot v předmluvě k románu snaží, trochu zbytečně, oba světy oddělit. On i jeho alter ego si jsou přece až dojemně blízcí.

Nicméně... zatímco prokletá románová postava Jean Valmore se odhodlává pozvolna proměnit ve čtvrtého jezdce Apokalypsy, onoho jezdce, s nímž přichází konečné smrtelné zúčtování – a opravdové Peklo, spisovatel Pierre Mérot se může od 9. září radovat ze zatím první navržené ceny za toto své dílo – nominace na cenu Décembre 2013, považované ve Francii za jakéhosi anti-Goncourta.

 

© Josef Brož

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

50%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1088x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce