James, E. L.: Fifty Shades of Grey – Padesát odstínů šedi (in LtN)

James, E. L.
Fifty Shades of Grey – Padesát odstínů šedi (in LtN)

studie beletrie zahraniční

Nejprasáčtější pornografická kniha – těmito slovy charakterizoval populární sexuolog Radim Uzel erotickou trilogii od E. L. Jamesové, jejíž první díl vyšel česky pod názvem Padesát odstínů šedi a ze které je už českým čtenářům k dispozici i část závěrečná Padesát odstínů svobody. „Přečetl jsem prvních padesát stránek a bylo mi z toho nevolno,“ dodal dále sexuolog. A to Uzel coby soudní znalec posuzující míru perverzity musí asi zhlédnout či přečíst leccos.

Něžná pouta, sladké biče. Pohádkový Anti-Sade pro dospělé
E. L. James
: Fifty Shades of Grey – Padesát odstínů šedi. Přel. Zdenka Lišková, XYZ, Praha, 2012, 606 s.

Nejprasáčtější pornografická kniha – těmito slovy charakterizoval populární sexuolog Radim Uzel erotickou trilogii od E. L. Jamesové, jejíž první díl vyšel česky pod názvem Padesát odstínů šedi a ze které je už českým čtenářům k dispozici i část závěrečná Padesát odstínů svobody. „Přečetl jsem prvních padesát stránek a bylo mi z toho nevolno“, dodal dále sexuolog. Nehledě na to, že Uzel coby soudní znalec posuzující míru perverzity musí asi zhlédnout či přečíst leccos a hned tak něco by jej nemělo překvapit, je citované tvrzení zarážející. Ve zmiňované části knihy se totiž milionář Christian Gray pouze stíhá s mladou a nesmělou absolventkou univerzity a milovnicí literatury Anastázií seznámit a pozvat ji na rande…

A teď se ohni!
Každopádně už dnes je série označována za jeden z nejprodávanějších titulů všech dob, je to prý dokonce vůbec nejprodávanější paperback, překonávající i Harryho Pottera. Čtou ji lidé, kteří jinak podobný typ literatury nevyhledávají, píší o ní i novináři, kteří se jinak knihám nevěnují, a následně dokonce vycházejí i celé články sestavené z reakcí čtenářů. Série se zároveň přidala mezi nejproslulejší tituly, které tematizují sadomasochismus. Podle anglické Wikipedie tato řada začíná knihami markýze de Sade – první vyšla Justina aneb prokletí ctnosti – a pokračuje Venuší v kožichu (1870) Leopolda von Sacher-Masocha, Příběhem O od Pauline Réage (1907–1998) a trilogií The Claiming of Sleeping Beauty (1983–1985) od Anne Rice, která ze zmiňovaných knih zatím jako jediná nebyla přeložena do češtiny (u nás je spisovatelka známá díky svému románu Interview s upírem). Jde o díla pronásledovaná a často zakazovaná (v jedné americké knihovně totéž postihlo už i Odstíny šedi), pro úplnost dodejme, že sadomasochistická témata ovšem najdeme i v dílech řazených do vyšších literárních pater. Kupříkladu jednu z klíčových dějových linií románu Milostný dopis klínovým písmem od Tomáše Zmeškala, bestselleru oceněného v listopadu 2009 Cenou Josefa Škvoreckého, tvoří sadomasochistický vztah Květy, manželky hlavního hrdiny Josefa, s Hynkem, jejich společným bývalým spolužákem a kamarádem (jenž o Květu kdysi také usiloval), po Josefově uvěznění komunisty však hlavním Josefovým policejním vyšetřovatelem. Květa za Hynkem zprvu přichází proto, aby pomohla zatčenému manželovi. Hynek ji ale postupně psychicky ovládá: přes pouta, která si má Květa nasadit, aby se údajně mohla vcítit do Josefovy situace, se dostávají k bití, které ji stále více vzrušuje. „Pozvolna si jak Hynka, tak i bolest, kterou jí způsoboval, zamilovala. Po několika měsících už nikdo z nich nepředstíral, že by se Hynek snažil pomoci Josefovi, spíše se jejich poměr stal poutem, které je slučovalo.“ Záměrně pak na schůzky chodila pozdě, aby „za trest“ dostala více ran. Po sečtení minut, o které se opozdila, ji Hynek vítal slovy „A teď se ohni!“ – A vedle toho najdeme i knihy přinášející údajně autentická svědectví lidí, kteří část života skutečně prožili jako sexuální otroci, jako kniha ...ale pomoci jsem si musela sama (1995), v níž hrdinku drží ve sklepení svého domu sadistický manželský pár. Nebo naopak vyprávění ženy, která se prý živí jako profesionální domina (Povolání domina).

Bohyně Héra zavěšená v mracích a minnesänger v ženských šatech
Při hledání prehistorie tohoto typu literatury bychom ovšem mohli jít do historie hluboko před de Sada. Radim Uzel v předmluvě k jeho 120 dnům Sodomy tvrdí, že už staří Řekové se sadomasochistickými praktikami rádi zaobírali, a „jelikož neznali film ani video, promítali si tyto aktivity do života olympských bohů“. Důkaz chce hledat třeba u Homéra, který líčí Dia rozhněvaného na vlastní božskou ženu a vyhrožujícího: „Ale já opravdu nevím, zda nebudeš první zas pykat za tenhle nekalý úskok a nesklidíš ode mne výprask! Copak už nevíš, jak shůry jsi visela, jak jsem ti připjal dvojici kovadlin k nohám, jak ruce jsem svázal ti poutem zlatým a nezlomitelným, jaks v průzračném vzduchu a v mracích visela?“ Z textu ovšem nijak neplyne, že by v tom vládce bohů nacházel nějaké sexuální uspokojení. A co se na oplátku týká masochistických mužů, historik Kamil Janiš v knize Toulky historií sexu a erotiky zmiňuje rytíře a minnesängera Ulricha von Liechtenstein (1200–1275), který ve své básnické knize pamětí Der Frauendienst vylíčil, jak se ke své dámě choval jako otrok, na její přání se oblékal do ženských šatů, pil vodu, ve které se umyla, a dokonce se musel vmísit mezi malomocné a před svou paní žebrat. Také z okruhu francouzských trobadorů se prý dochovaly podobné zprávy, kde dokonce vznikl zvláštní spolek otroků žen, kteří se nazývali galois.

Od této chvíle otrokem
Autorka Padesáti odstínů, vlastním jménem Erika Leonard (1963), tedy alespoň částečně navazuje na dlouhou tradici. Významný je v trilogii především motiv smlouvy, kterou Anastázie s Christianem uzavírá. Mimo jiné v ní stojí, že „Dominující bude během doby výcviku považovat Podřízenou za majetek, který vlastní, kontroluje a cvičí a kterému dominuje. Dominující bude zacházet s tělem Podřízené jakýmkoli způsobem, který uzná za sexuálně nebo jinak vyhovující“. Součástí původní smlouvy, jejíž podmínky se ale postupně zmírňují, bylo i to, že se na Dominujícího nebude smět podívat, což je jedno z pravidel, které musela dodržovat i hrdinka Příběhu O. Samotná smlouva má ovšem svůj předobraz už ve Venuši v kožichu. V ní hlavní hrdina, pan Severin, jednoho dne podepisuje dokument, že od oné chvíle přestává být ženichem paní Wandy a zříká se práv milence, zavazuje se dále „čestným slovem muže a šlechtice, že bude od této chvíle jejím otrokem, a sice dokud mu ona sama nevrátí svobodu“. (Mimochodem autor knihy sám několik podobných smluv skutečně uzavřel, údajně jako první v historii. Jedna měla takovéto znění: „Pan Leopold von Sacher-Masoch se zavazuje čestným slovem, že se stane otrokem paní Pistorové, že jí bezpodmínečně splní každé přání a vyplní každý její rozkaz a to po dobu šesti měsíců. Oproti tomu paní von Pistorová nesmí od něj vyžadovat nic nečestného, co by uškodilo jeho lidské a občanské cti. Dále mu musí dopřát každý den šest hodin pro vyřízení pracovních záležitostí a nikdy nesmí číst jeho osobní dopisy a poznámky. Za každé zanedbání povinností, každý prohřešek či nevhodné chování k jejímu majestátu potrestá paní [Fanny Pistorová] svého otroka [Leopolda von Sacher-Masocha] podle své libosti.“ Zkrátka poddaný Gregor se musí ke své paní chovat s otrockou ponížeností a jakékoli projevy přízně považovat za skvělé dary, přičemž si nesmí činit žádné nároky na její lásku a nemá právo považovat se za jejího milence. Fanny Pistorová se zavazuje, že bude nosit pokud možno často kožichy, a to zejména „tehdy, rozhode-li se být krutou“.)

Je lepší mít za milence upíra, či sadistu?
Předobrazy ovšem můžeme hledat i jinde, mimo okruh děl, v nichž jsou hrdinové pro vlastní či cizí sexuální potěšení svazováni a bičováni. Klára Kubíčková konstatovala analogie s románem Jana Eyrová od Charlotte Brontëové: Rochester v podobě Christiana Greye je „skoro stejně panovačný, a přitom tak svůdný! Stačí, aby pohodil svou hustou hřívou a zamumlal Chci tě, bejby.“ To ale ještě netušila, že podobně jako Rochester má svoji šílenou manželku, která si hlavní hrdinku prohlíží, když spí, podobně navštěvuje Anastázii rovněž psychicky narušená bývalá Christianova „partnerka“... Obecně se ale dnes především připouští, že E. L. Jamesová trilogii napsala jako variaci na ságu Stmívání. A pokud bychom chtěli hledat nějaké literární analogie, nejvíce bychom jich našli právě s touto „upírskou romancí pro mladé čtenáře“. Oba mužští hlavní hrdinové jsou stejně krásní a mají takřka nadpozemské schopnosti: Edward ze Stmívání doslova, coby upír umí létat, Christian díky svému pohádkovému bohatství a helikoptéře, takže se o něm dočteme, že je krásný „jako Bůh. A umí létat.“ Oba ale mají jednu vadu: v jednom případě je to upírství, které se kdykoli může zvrhnout v zabijáctví, ve druhém je to Christianův sadismus a neschopnost „normálního“ sexuálního i milostného vztahu. (Zde radši připojuji varování: následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.) V obou případech jsou ale nakonec těžkosti překonány: Bella se ve Stmívání sama stává upírkou, Anastázii se daří vnitřně proměnit Christiana a na oplátku sama přichází na chuť i nevšedním sexuálním praktikám, které po něm nakonec i sama vyžaduje, takže role ovládaný – ovládající (či svázaný – svázaná) se dokonce přechodně vyměňují. Ve Stmívání je rozvíjen motiv lva, který se „zamiloval do jehňátka“ („To je ale hloupé jehňátko,“ říká ona. – „To je ale šílený, masochistický lev,“ dodává on). V Odstínech šedi najdeme množství variací na podobné téma: totiž zda ona očarovala jeho, nebo on ji, kdo koho podmaňuje, kdo koho má ve své moci… I závěr obou textů je velmi podobný (i když bych nešel tak daleko jako jedna z mnoha čtenářek, která tvrdí: „Kdybych byla Stephanie Meyerová, tak bych E. L. Jamesovou žalovala“). Upíří pár jde – podle autorčiných posledních slov – vstříc svému společnému osudu: „Blaženě jsme pokračovali do toho malého, ale dokonalého kousku naší věčnosti“. Podobně si manželé Greyovi v závěru vyznávají lásku, a to „navždycky“, jako by byli stejně nesmrtelní jako upíři ze Stmívání nebo hrdinové z pohádky, i když dokonce i u těch se někdy opatrně připouští omezení, že „žili šťastně až do smrti“...

Hříšná touha, zrádná krev, znesvěcení…
Jinak je ovšem nadbytečné znovu opakovat to, co už napsali jiní, totiž že po stylistické stránce je Stmívání jistě lepší kniha. To, že E. L. Jamesová při líčení sexu nepoužívá metafory (a naopak zde najdeme až trochu hrubá vyjádření, jako když Christian praví o hrdinčiných ňadrech: „Mám tě akorát do ruky“), by nemuselo vadit a v suchosti popisu je její text dokonce někdy i celkem vtipný. Čtenářsky vděčný je i dovětek uzavírající Odstíny svobody, který se vrací na úplný začátek příběhu a líčí seznámení obou protagonistů tentokrát z hlediska Christiana. Spíše mne jako čtenáře přímo iritoval místy pokleslý tón, který autorka používá a který vyvolává nechtěně komický efekt. Jak jinak hodnotit to, když hrdinka legitimní manželský sex označuje za svoje „znesvěcení“; když zčervená (což se jí děje často), vážně tvrdí, že se jí do tváří nahrnula „zrádná krev“; úsměv jejího Pána a později manžela je podle ní skoro vždycky „chlípný“ a každá myšlenka na sex – přičemž se někdy zdá, že mnoho jiných myšlenek ani nemá – je pro ni „hříšná touha“? Právě díky tomuto způsobu vyjadřování působí Odstíny šedi – navzdory pro mnohé nekonvenčnímu tématu – překvapivě konzervativně, jako by byly psány někdy na konci století. Myslím toho devatenáctého.

O proměnách jednoho mentálního adolescenta a nezkušené knihomolky
A velmi tradiční je také romantický sen, který Jamesová své hrdince i čtenářkám „dopřála“. Klára Kubíčková napsala, že jde o příběh „o nesmělé studentce a bohatém princi na bílém koni s trochu bohatou sexuální fantazií“. S tím bych mírně polemizoval: Christian je jistě krásný a bohatý princ, ale je i Netvor, je to „Monstrum, které schraňuje biče a okovy“. Jestliže se ale v pohádce Kráska a zvíře hrdinka setkává buďto s princem, nebo s netvorem, v Odstínech šedi je Christian dlouho obojím současně. Až v něm nakonec – poté, co se vyrovná se svým dvojníkem Jackem, který měl v mládí podobný osud sirotka, neúspěšně usiluje o Anastázii a pak se snaží oběma pomstít – zcela vítězí jeho lepší já. Respektive z člověka, který je „mentální adolescent“, se stává dospělý muž, který po jistém zdráhání přijímá i otcovskou roli, což je univerzální příběh, který se netýká jen milionářů. A totéž se dá částečně říci i o vývoji Anastázie: do té doby panenská hrdinka sexuálně dozrává a objevuje v sobě smysl pro trochu té perverze, z člověka žijícího jen ve světě knih se mění v bytost, která umí plně prožívat všechny radosti života… Vzhledem k tomu, jak Anastázie Christiana od začátku přitahuje, takže je pro ni ochotný přistoupit i na to, co svým předchozím „sub“ nedovoloval, je celkem zřejmé, kam bude děj směřovat. Z tohoto hlediska se peripetie jejich vztahu a překážky, které musí hrdinové překonávat, jeví jako balvany, jež svým postavám klade autorka do cesty trochu uměle a násilně; zvláště nepravděpodobně působí to, když Anastázie během bití od Christiana zapomene předem domluvené únikové slovo, načež – aby to nebylo tak jednoduché – se s ním rozchází…

Od Justiny k Anastázii
Ovšem jde jen o odloučení přechodné a vše nakonec ústí v happyend. Jaký kontrast k Sadeho Justině, která po mnoha znásilněních a nepravdivých obviněních, stíhajících její dobře míněné činy, v závěru umírá zásahem shůry: „Byla zasažena do pravého prsu, blesk jí spálil obě ňadra a vyšel ústy, znetvořiv její cudnou tvář.“ Umírněné, i když úmorně, nebo aspoň únavně se opakující popisy sexu v Odstínech se ovšem nijak nedají srovnávat s odpudivými, násilnickými a drastickými scénami francouzského markýze (i když jeho dílo pak poskytlo materiál pro celou řadu výkladů, které jsou možná zajímavější než interpretované texty). Odstíny jsou také výrazným kontrapunktem ke zmiňované Venuši v kožichu: tam vztah obou partnerů začíná v „normální“ poloze a až fantazie mužského hrdiny a jeho touha po jejich uskutečnění ho posouvají do sadomasochistických poloh a končí rozpadem vztahu. U Jamesové je postup přesně opačný; z hlediska většiny perverzní vztah zde naopak nakonec dospívá do stadia spořádaného manželství se šťastnými a příkladnými rodiči a zdravými dětmi. Takže Padesát odstínů jako „nejprasáčtější pornografická kniha“? Ale kdeže, spíše pohádkový Anti-Sade pro dospělé.

 

 

© Jan Lukavec
článek vyšel dne 26. 9. 2013 v Literárních novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Literárních novin

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5073x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce