Roth, Philip: Nemesis

Roth, Philip
Nemesis

recenze beletrie zahraniční

Nemesis se odehrává v židovských čtvrtích New Yorku roku 1944, kdy ve světě zuří druhá světová válka a mezi židovskými dětmi obrna. Mladý učitel tělocviku s příznačným jménem Bucky Cantor se kvůli silným brýlím nemůže účastnit prvního, ale je mu souzeno utkat se s druhým.

Válka krátkozrakého tělocvikáře
Philip Roth: Nemesis. Přel. Jana Hejná, Mladá fronta, Praha, 2013, 168 s.

Americký žijící klasik Philip Roth překročil osmdesátku a na záložce českého vydání jeho posledního románu stojí, že jím uzavřel svou „dlouhou a úspěšnou spisovatelskou kariéru“. Těžko říct, jestli tomu tak opravdu bude, nicméně Nemesis jako tečka za celoživotním dílem skutečně působí. Roth tímto románem rozvíjí část své tvorby, v níž se zabývá jevy nedávné historie Spojených států: například antikomunismem padesátých let v knize Vzala jsem si komunistu (I Married a Communist, č. 2010) nebo fenoménem černochů s velmi světlou pletí, kteří z kariérních či osobních důvodů vystupovali jako běloši („passed for white“) v románu Lidská skvrna (Human Stain, č. 2005).

Nemesis se odehrává v židovských čtvrtích New Yorku roku 1944, kdy ve světě zuří druhá světová válka a mezi židovskými dětmi obrna. Mladý učitel tělocviku s příznačným jménem Bucky Cantor se kvůli silným brýlím nemůže účastnit prvního, ale je mu souzeno utkat se s druhým. Během léta pro děti organizuje sportovní program, dává pozor, aby se neuhnaly, a dlouho ho neopouští přesvědčení, že sport je pro ně lepší než léto mezi čtyřmi zdmi domova, přestože tam by obrna pronikla s o něco menší pravděpodobností. Bucky doufá, že pohromu všichni nějak přestojí, do New Yorku se vrátí jeho snoubenka, s níž v dohledné době založí rodinu, a on sám jednou dosáhne na vysněný post vedoucího sportovního programu místní střední školy. Potom však nemoc postihne přímo děti, na které dohlíží na sportovním hřišti, a objeví se první mrtví. Bucky se snaží zachovávat chladnou hlavu, navštěvuje pozůstalé a čelí hysterii v židovské komunitě, jíž choroba (v té době) neznámého původu kosí děti.

Mladý učitel představuje poněkud atypický vzor židovského muže: je zodpovědný, pracovitý a vážný, ale zároveň klade velký důraz na fyzickou kondici a děti ho pro jeho obratnost a poctivost zbožňují. Bucky bere své poslání opravdu vážně: „Chtěl zdejším žákům vštípit, aby kromě učení vynikali i ve sportu, cenili si ducha fair play a všech těch důležitých poznatků, jimž se lze přiučit soutěžením na hřišti. (…) naučit je, že sebou nemají nechat zametat, že by je nikdo neměl nazývat židáckými slabochy a bábovkami, jen proto, že umí používat mozek.“

Zprvu se zdá, že Bucky má všechny předpoklady pro to, aby děti nakonec z nebezpečí obrny zdárně vyvedl. Pronásleduje ho však zodpovědnost za zemřelé i zdravé, kteří jsou v permanentním ohrožení. Dokonce se začne zlobit na Boha, jenž obrnu dopustil, a přesouvá na něj svůj provinilý pocit zodpovědnosti, který nabývá širších rozměrů: „Po všech těch letech teď pana Cantora poprvé napadlo, že Bůh nedovolil jen to, aby ve Weequahiku řádila obrna, ale před třiadvaceti lety rovněž dopustil, aby jeho matka, jen dvě léta po maturitě a mladší, než byl dnes on, zemřela při porodu.“ V jednu chvíli stupňující se tlak nevydrží a péči o starou babičku i starostem s dětmi unikne na tábor v lesích, kde pracuje jako vedoucí jeho snoubenka.

Děj knihy se soustředí téměř výhradně kolem Buckyho, jehož prostřednictvím naléhavě vnímáme veškerou bezmoc a hysterii, kterou epidemie obrny přináší. Je zde ovšem také někdo, kdo „pana Cantora“ nahlíží zvenčí. V celé knize však, kromě závěru, promluví pouze dvakrát a v obou případech podobně úsporně: „Následující ráno bylo zatím nejhorší. Onemocněli další tři chlapci – Leo Feinswog, Paul Lippman a já, Arnie Mesnikoff.“ Mesnikoffovi se nicméně dostane výsadního prostoru na posledních dvaceti čtyřech stranách: válečná linie příběhu se přeruší a setkáváme se (spolu s Arniem Mesnikoffem) s Buckym Cantorem o pár desetiletí starším.

Do té doby si čtenář místy může myslet, že drží v ruce podobenství starozákonního střihu, jakousi volnou variaci na Jobův příběh, ale v závěru knihy tato možnost padá. Zestárlý chlapec z hřiště, které kdysi míval na povel pan Cantor, svého dávného učitele z odstupu interpretuje a zabraňuje tak tomu, aby ho čtenář vnímal jako jednoznačného hrdinu. Vysvětluje, že Cantorův postoj k Bohu, který ho neopustil ani po letech, je naivní a že pouhá dobrá fyzická kondice je na obrnu krátká. Ať tak či onak, potřebuje opravdu čtenář, aby mu Arnie v závěru všechno tak polopaticky vysvětlil?

Rothovu vykreslení komunity zasažené epidemií a dilemat Buckyho Cantora nelze nic vytknout. Závěr knihy však svědčí o jistém úbytku důvěry v čistě literární ztvárnění i ve čtenáře, který nedostane prostor, aby si věci sám domyslel. V závěru také zesílí nostalgická poloha Nemesis, k níž kniha chtě nechtě tíhne už proto, že se z valné části odehrává na školním hřišti nebo na letním táboře před takřka sedmdesáti lety. Román má zkrátka klady i zápory tečky za celoživotním literárním dílem.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1978x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce