Bakker, Gerbrand: Nahoře je ticho

Bakker, Gerbrand
Nahoře je ticho

recenze beletrie zahraniční

Vydání románu Nahoře je ticho do té doby neznámého autora Gerbranda Bakkera zapůsobilo v Nizozemsku v roce 2006 trochu jako zjevení a od té doby se kniha řadí k předním představitelům revivalu tradiční tematiky v nizozemské próze. Venkovské ukotvení románu o samotářském sedláku Helmerovi může českého čtenáře taktéž silně oslovit. Knihu můžeme číst i jako symbolický příběh o právu člověka na sebeurčení nebo jako zamyšlení nad tím, zda můžeme opravdu řídit svůj život, a také co by se stalo, kdyby…

Úspěšný revival nizozemské venkovské prózy
Gerbrand Bakker: Nahoře je ticho. Z nizozemského orig. Boven is het stil přel. Hana Kulišanová, Paseka, Praha a Litomyšl 2013, 320 s.

Vydání románu Nahoře je ticho do té doby neznámého autora Gerbranda Bakkera zapůsobilo v Nizozemsku v roce 2006 trochu jako zjevení a od té doby se kniha řadí k předním představitelům revivalu tradiční tematiky v nizozemské próze. Od přelomu tisíciletí se v nizozemských literárních kruzích živě diskutuje o tom, zda je možné mluvit o renesanci venkovského či regionálního románu, žánru, který sice v rámci nizozemského literárního kánonu patří spíše do „druhé ligy“, ale zvláště v první polovině dvacátého století patřil v Nizozemsku i Vlámsku k žánrům nejpopulárnějším. Totéž platilo i o četných překladech tohoto žánru do češtiny – čeští čtenáři si oblíbili autory jako Coolen, Timmermans, Claes, Teirlinck či další, a to i v době po druhé světové válce, kdy v Nizozemí už byli regionalisté vytlačeni modernějšími literárními směry – u nás ovšem stále vycházeli (nebudeme zastírat, že i díky své politické neškodnosti) v dnes už nepředstavitelných nákladech.

V pro nás nepředstavitelných nákladech začala od roku 2006 vycházet i jednotlivá vydání Bakkerova debutového románu pro dospělé. V nizozemské literatuře panoval dlouhé roky, zejména v 80. a 90. letech, hlad po „pouliční vřavě“ (nizozemsky straatrumoer, jak to ve své době nazval literární vědec Ton Anbeek), tedy po aktuálnosti, po tom, aby se spisovatelé literárně vyjadřovali k aktuálním a palčivým společenským otázkám. Tahle potřeba byla podle mého názoru průběžně, zejména v 90. letech, uspokojována, i když spisovatel Joost Zwagerman ještě v roce 2006 tvrdil, že se jeho kolegové pouliční vřavě dostatečně nevěnují, a pokud ano, pak bývají jejich díla chybně interpretována. A v téhle době, kdy pulty knihkupectví byly plné románů o multikulturním soužití a postmoderním chřadnutí jednotlivce v nehostinné divočině konzumního velkoměsta, nastupuje nový žánr, který celkově ladí s těžko popsatelnou touhou zhýčkané západní veřejnosti po návratu k tomu tradičnímu a pozapomenutému – budiž aktuální hon velkoměšťáka za vším, co je eko a bio, velmi lapidárním příkladem toho, co mám na mysli.

Autorům nově se objevivšího proudu nizozemské venkovské prózy se ovšem podařilo zabodovat nejen u čtenářů, kteří začali hltat osudy farmářských rodin, nýbrž i kritiků. Ti ocenili nejen nová témata, ale hlavně literární úroveň, která dotyčné autory odlišuje od jejich kolegů (či hlavně kolegyň) chrlících dámské romány situované rovněž na nizozemský venkov. Věnujme se teď Bakkerovu románu o samotářském sedlákovi Helmerovi, protože českého čtenáře, jak si troufám tvrdit, může venkovské ukotvení románu taktéž silně oslovit. A nejen to.

První věta vypravěče, která v českém překladu zní „Přestěhoval jsem tátu nahoru“, se zařadila mezi nejznámější úvodní věty nizozemských románů. Záhy se také dozvídáme, že pětapadesátiletý Helmer se rozhodl pro řadu dalších drobných změn na statku, kde strávil celý život, i když ne zcela dobrovolně. Po tragické smrti Helmerova bratra-dvojčete Henka, který byl otcovým miláčkem a vyvoleným synem pro převzetí farmy, byl Helmer před více než třiceti lety donucen se sedlačiny ujmout sám, ačkoli se chtěl věnovat studiu a zemědělství mu tehdy nic neříkalo. Po odchodu čeledína a smrti matky zůstal v domě sám s despotickým otcem, který už je ovšem v poslední době vlivem chatrného zdraví plně odkázán na Helmerovu pomoc. Helmer tak vedle každodenních povinností u krav a ovcí řeší i morální dilema, zda se o otce náležitě postarat, anebo mu „vrátit“ i s úroky všechna ta příkoří, která mu za celý život nachystal. Ve stejné době se Helmerovi po dlouhých letech ozve bývalá Henkova snoubenka Riet (která v podstatě zavinila jeho smrt při autonehodě a posléze se vdala na brabantskou prasečí farmu), protože ho chce požádat, aby jí pomohl zapojit líného syna do pracovního procesu.

Helmer tak postupně čelí mnoha vzpomínkám z mládí: ať už to jsou obrázky a výšivky na stěnách, Riet, která mu připomíná ztrátu milovaného bratra, její syn, který nese stejné jméno jako zemřelý bratr, nebo domeček bývalého čeledína, k němuž se Helmerův otec choval jako k méněcennému, ale Helmer ho bral jako staršího kamaráda. Kromě vzpomínek se Helmer v myšlenkách stále víc zaobírá Dánskem jakožto jakousi zaslíbenou zemí, kde se dá začít nový život. (Toto snění Holanďana o Dánsku může našinci připadat poněkud zvláštní, vždyť se ty dvě země klimatem a krajinou příliš neliší, ale Helmer zmiňuje důležitou motivaci: v Dánsku je ještě místo začít nový život, prostor pro novou farmu, kdežto v přelidněném Nizozemsku už není úniku.)

Myslím, že nesnížíme hodnotu románu, pokud řekneme, že se v něm za celou dobu nic zas tak světoborného nestane, protože většina vypravěčovy pozornosti se koncentruje na detailní vylíčení každodenních činností v domě a na statku, interakce s hospodářskými zvířaty, (omezené) komunikace s otcem a několika vedlejšími, většinou nepříliš mluvnými postavami a samozřejmě na retrospektivy – vzpomínky na bratra Henka, matku, čeledína Jaapa. A stejně jako není Helmer hovorný a komunikativní vůči svému okolí, není ani příliš sdílný ke čtenáři, takže většinu Helmerových niterných pocitů si čtenář musí domýšlet z toho, co vyplyne mezi řádky.

Struktura románu není složitá, popisuje víceméně chronologicky období od podzimu do jara, ale přidanou hodnotou jsou právě retrospektivy, často poetické i nostalgické, které kontrastují s dosti prozaickým popisem dojení a vyhánění na pastvu. Zde vidíme, že se Helmer snaží rutinními činnostmi vytlačit hlubší úvahy o tom, kdo vlastně je. Komplex, s nímž se jen těžko vyrovnává, pramení ze ztráty bratra, kterého bral doslova jako svou druhou polovinu, viz vzpomínka na jízdu autem po zamrzlém jezeře, kdy se Helmer s Henkem k sobě tiskli, jako by byli dvojčata siamská, ačkoli čtenáři stejně jako Helmerovi postupně dochází, že tento pocit dvojjedinosti nebyl vzájemný. Helmer se samozřejmě potýká s čím dál větší samotou, která narůstá, jak postupně ztrácí svoje bližní. Na poznámky okolí, jak může takovou samotu vydržet, reaguje lakonicky, že když nemá ženu, nemá ani děti, a rod s ním tedy vymře. Je ovšem patrné, že o rodinný život nikdy neusiloval, celým románem se totiž prolínají drobné erotické motivy, které mohou poukazovat na nikdy nepřiznanou, latentní homosexualitu.

Vedle zmíněných lidských postav jsou důležitými aktéry příběhu i zvířata. Bakker se jim ve své tvorbě věnuje dlouhodobě. Ačkoli Helmer považuje krávy a zejména ovce za hloupá, politováníhodná stvoření, nedokáže skrýt radost z toho, že se ve středním věku konečně vzepřel rigidnímu otci a pořídil si dva oslíky jen tak pro potěchu a nikoli pro užitek, skoro jako domácí mazlíčky. (Zde samozřejmě hraje důležitou roli také počet dva, který jako leitmotiv prochází celým románem.) Zvláštní poznámku si zaslouží postava vrány šedivky, která se na počátku děje usídlí na jasanu před Helmerovým domem a pečlivě sleduje veškeré dění uvnitř – svou jakoby zlověstnou přítomností à la Poeův havran notně znervózňuje obyvatele – Helmerova otce i mladého Henka (Rietina syna), který zde nějakou dobu pobude. Výskyt tohoto tvora se dá sice číst symbolicky, ale vzhledem k tomu, že později zasáhne aktivně do děje, se stává i plnohodnotnou literární postavou.

Pro Hanu Kulišanovou je tento román, pokud je mi známo, prvním významným literárním překladem z nizozemštiny, i když za sebou patrně má bohatou překladatelskou a tlumočnickou kariéru. Česká verze rozhodně obstojí, a to i pokud už člověk předtím četl originál a má jistá očekávání týkající se stylu, rytmu a výběru jazykových prostředků. V první řadě zní český text přirozeně – i když je zaplněn nizozemskými reáliemi, nepůsobí po jazykové stránce jako otrocký překlad. Bakkerova kniha sice nenabízí velké překladatelské výzvy, co se týče metaforiky, filozofických úvah či slovních hříček, ale klade rozhodně vyšší nároky, pokud jde o znalost zemědělského prostředí a holandské krajiny a také ohledně prostorové představivosti. Text je trojrozměrný v tom smyslu, že Helmer neustále detailně popisuje, co dělá na statku, jak vypadají jednotlivé místnosti, kam přemístil ten který obrázek na zdi. Člověk s ním vlastně celou dobu virtuálně putuje z ložnice do kuchyně, z kuchyně do stáje, ze stáje do mléčnice a navíc ví, jaké je venku počasí, co má Helmer zrovna na sobě, jaké používá povlečení, kde stojí postel a co měl k večeři. Popisné pasáže jsou zdaleka nejobsáhlejší, ať už se jedná o popisy prostředí, či činností. Tyto pasáže pak asi kladou největší nároky na překladatelovu koncentraci, aby vše sedělo, což se Haně Kulišanové daří. Jinou kapitolou je samozřejmě výběr registru – jakým jazykem nechá překladatel promlouvat vypravěče a jak jeho postavy. Mohlo by se zdát, že Helmer jakožto starší sedlák, který třicet let neopustil venkov a i tam má minimum společenských kontaktů, bude používat primitivní jazyk prošpikovaný dialektem a profesní sedláckou hantýrkou, ale to zde neplatí. Originál je napsaný standardní nizozemštinou, sice střízlivou, ale kultivovanou, a ani v přímé řeči Helmer a ostatní postavy příliš nekoketují s nářečími či jinými substandardními podobami jazyka. Helmer je sice samotářský farmář, ale nesmíme zapomenout, že začal v mládí na univerzitě studovat nizozemský jazyk a literaturu, a i když, jak sám říká, už třicet let nepřečetl jedinou báseň, určitě zcela neztratil jazykový cit, ba ani na sedláka dosti melancholicko-poetický pohled na svět. Český překladatel stojí obvykle před rozhodnutím, do jaké míry jeho postavy budou mluvit spisovně (nespisovná čeština je v literatuře běžnější než nespisovná nizozemština): Hana Kulišanová se přiklonila ke spisovné češtině, i když v přímé řeči občas použije nespisovný tvar (např. „je to divný“); a je vidět, že přednost dává hovorové slovní zásobě, což přispívá k autentičnosti přímé i nepřímé řeči. Překladatelka si také musela poradit s řadou reálií, ať už příznačných pro zemědělství, či nizozemskou kulturní oblast. I v tomto ohledu jde o zdařilý překlad, a i když si třeba český čtenář nedokáže přesně představit zeleninu štěrbák či ptáky ústřičníky, tohle jsou právě ty maličkosti, které krásně dotvářejí kolorit pro nás trochu exotického holandského venkova.

To, co z Bakkerova románu ovšem dělá něco víc než pouhé vylíčení farmářského způsobu života a holandské zemědělské krajiny, je psychický boj, který vede hlavní hrdina uvnitř a do nějž nám dává jen opatrně nahlédnout. Knihu tedy můžeme číst mimo jiné jako symbolický příběh o právu člověka na sebeurčení nebo jako zamyšlení nad tím, zda můžeme opravdu řídit svůj život, a také co by se stalo, kdyby… Zároveň ukazuje, že nikdy není pozdě zrekapitulovat, co se stalo, přestat se litovat a dojít ke smíření se sebou samým.

© Lucie Sedláčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 2059x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce