Solstad, Dag: Jedenáctý román, kniha osmnáct

Solstad, Dag
Jedenáctý román, kniha osmnáct

recenze beletrie zahraniční

Padesátiletý Hansen se rozhodne k něčemu šílenému, o čem moc dobře ví, že to není správné, a po několika týdnech už si ani nemůže vzpomenout, proč to vlastně udělal. Není však již cesty zpět, i když touha po opravdovosti a po svobodě se tím ještě více vzdaluje.

Další divoká kachna, která nelétá
Dag Solstad
: Jedenáctý román, kniha osmnáct. Přel. Ondřej Vimr. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2013, 136 s.

Románové dílo jednoho z nejvýznamnějších současných norských autorů Daga Solstada už v českém prostředí představilo v roce 2008 nakladatelství Pistorius & Olšanská knihou Ostych a důstojnost v překladu Ondřeje Vimra. Naštěstí nezůstalo u tohoto ojedinělého kusu a přichází další kniha Jedenáctý román, kniha osmnáct, která stejně jako již zmíněný první český překlad spadá do čtveřice útlých románů, jež Solstad vydával v devadesátých letech a jež jsou vrcholem jeho tvorby. Jejich pojítkem jsou postavy osamělých stárnoucích intelektuálů, kteří se vinou svou i konzumní společnosti ocitají na jejím okraji, ovšem ne v sociálním, ale existenciálním smyslu. V každém ze zmíněné čtveřice románů lze nalézt společné rysy se životem autora, jenž sám prošel literárním i společenským vývojem od modernistické tvorby šedesátých let k levicově zaměřené tvorbě sedmdesátých a osmdesátých let a existenciálněji laděné próze v devadesátých letech. Kromě Solstada samotného v nich potkáváme ještě nejznámějšího norského společenského kritika, vyděděnce a programového nespokojence Henrika Ibsena, s jehož díly jsou životy hrdinů osudově propojeny.

V románu rozehrává Solstad tragikomickou hru o osudech jednoho průměrného, pro společnost naprosto postradatelného jedince. Bjørn Hansen žije v malém norském městě Kongsbergu, shodou více či méně náhodných okolností se stal ředitelem finančního úřadu a zastává pozici, již lze vykonávat automaticky bez jakékoli větší námahy a citové angažovanosti. Příběh svého antihrdiny líčí autor v er-formě strohým jazykem, který vrhá na dění značně ironický pohled. Úsporný styl a objektivní popis událostí využívá Solstad k tomu, aby ještě jasněji vyplynulo vše, co je pod uhlazeným povrchem. Prázdnota, osamělost, absence čehokoli opravdového, vrstvení každodenních lží. Bjørn Hansen postupně dochází k přesvědčení, že všechno v jeho životě postrádalo smysl a bylo spíše dílem náhody, jakousi karikaturou života. Vzplanutí k milence postrádalo lásku, opuštění manželky a dvouletého dítěte se obešlo bez smutku a výčitek svědomí, vztahu k práci chybí nadšení či pocit smysluplnosti. „Už jen když si představím, že budu žít celý život, navíc svůj vlastní život, a ani se nepřiblížím možnosti, že by mohlo vyjít najevo, co vlastně v hloubi nitra potřebuju. Umřu mlčky, toho se děsím, beze slova na rtech, protože není co říct.“

Bjørn netečně pozoruje svůj život jako za sklem jedoucího vlaku. Velké finále představuje inscenace Divoké kachny, kterou předvede amatérský spolek, jehož je sám členem. Tento kus si Bjørn prosadí navzdory všem a získá v něm i hlavní roli. Představení skončí jak jinak než totálním fiaskem a odstartuje vlnu zlomových rozhodnutí – Bjørn opustí milenku i divadelní spolek a chystá se na ještě zásadnější zvrat. Paralela osudu hlavního hrdiny s Ibsenovým dramatem prochází celou knihou. Bjørn Hansen je stejně upachtěný jako Ibsenův hlavní hrdina Hjalmar Ekdal, i on hledá životní pravdu, přitom se ale bojí opustit pohodlí vlastních lží. Sice nechová doma v kleci postřelenou divokou kachnu, vymyslí si ale důmyslný plán, který klec plnohodnotně nahradí. Znalci Ibsena se v textu doslova vyřádí v různých aluzích ať už na toto drama, či na další Ibsenovy hry. K přednostem knihy pak patří to, že autorův vnitřní dialog s Ibsenem text nijak nezatěžuje či nezpomaluje. Pokud by čtenář Ibsena neznal, sice se ochudí o důležitou součást příběhu, ten ale přesto bude držet pohromadě.

Chvíli už se zdá, že existuje naděje. Vysvobozením ale není ani návrat ztraceného syna, který se rozhodne studovat vysokou školu v Kongsbergu a alespoň na čas zakotvit u otce. Bjørn se ze začátku opravdu snaží, koupí synovi postel, knihovničku, upraví obývací pokoj. Syn přijíždí a on ho mlčky pozoruje, jeho pohyby, styl oblékání či obsah kufrů, a hodnotí jeho chování, přijetí u vrstevníků, poslouchá jeho názory a představy o budoucím životě. Pozoruje ho, jak si v neděli smaží na pánvi párky, a říká si, že by ho mohl pozvat na oběd do restaurace, ale nakonec to neudělá a do Grandu jde sám. Pomalu dochází k názoru, že si k němu nedokáže utvořit vztah a že je mu vlastní syn vlastně nesympatický, vidí v něm sebejistého a nafoukaného fracka, ztělesňujícího moderní dobu, kterou on sám opovrhuje. Na chvíli ho sice napadne, že syn možná touží slyšet slova uznání a cítit vzájemné souznění, ale toho Bjørn není schopen. „Chudák můj syn bez otce,“ uzavírá tuto životní kapitolu ředitel finančního úřadu.

Je jasné, že Solstad chce svými texty šokovat, provokovat a nadzvednout ze židle. Při čtení se neubráníme nesympatiím a opovržení, zároveň se ale musíme smát, i když to je trochu morbidní humor. K autorovým přednostem patří nadhled a ironie, kterou umí vetknout i do existenciálně laděného textu, v němž je ale současně přítomen příběh a napětí. Postavy nejsou loutky vykonstruovaného dramatu, ale jsou až nebezpečně normální a uvěřitelné.

Padesátiletý Hansen se nakonec rozhodne k něčemu šílenému, o čem moc dobře ví, že to není správné, a po několika týdnech už si ani nemůže vzpomenout, proč to vlastně udělal. Není však již cesty zpět, i když touha po opravdovosti a po divoké kachně, která opustí klec, se tím ještě více vzdaluje.

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 2910x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce