Motte, Anders de la: [game]

Motte, Anders de la
[game]

recenze krimi

Hlavní hrdina Henrik Pettersson je bývalý mladistvý delikvent, třicátník sice inteligentní, ale líný, zastydlý puberťák, pařan i pařič. Jednou pozdě v noci najde mobilní telefon. A ten si s ním chce hrát. Výsledkem je tíživá nejistota, bezvýchodnost, nejednoznačnost, klíčící paranoia. Na pokračování.

Pařani a Seveřani
Anders de la Motte: [game]. Přel. Čeněk Matocha, Knižní klub, Praha, 2013, 360 s.

Tento „švédský kriminální debut roku“, jak láká blurb na přebalu, by se mohl jmenovat Hra a nic by se tím nezkazilo. Jenže on se jmenuje [game], což jej pro první signální zatraktivňuje až k záhadnosti, pro starší generaci, angličtinou nedotčenou, k záhadnosti možná až neproniknutelné. Ale nešť, to jsou lidé, kteří v minulé éře jeli v chozrasčotu a nijak neremcali, tak ať si teď užijí opačný extrém.

No jo, jenže oni si ho nejspíš zcela odpustí a sáhnou po osvědčeném Tichém Donu. Po kratičkém, jednostránkovém prologu najdou taktéž stránkovou encyklopedickou definici výrazu „game“, a i ta je celá v angličtině. Názvy všech dvaadvaceti kapitol jsou v angličtině. Snad na každé straně je anglický výraz, výkřik, věta, instrukce, a chybí-li náhodou někde, jsou na následující stránce hned tři nebo přímo celý odstavec. To je pro neznalce toho jazyka značná lapálie. Když nic jiného, brzdí plynulost čtení, obtěžuje, ruší, ale někdy dokonce brání v pochopení dějových nuancí. To už je na pováženou, protože český čtenář si s ohledem na tvrzení v tiráži, že knihu kdosi přeložil, může právem připadat, že mu nakladatel lže, že mu prodal nedodělaný zmetek.

Policajt a pak ajťácký bezpečák de la Motte to ale napsal právě tak, s bohatým špikováním anglickými výrazy, a tak to předložil publiku, jež také nemá za mateřský jazyk angličtinu. Jistě, Švédsko je patrně z tradice anglofonizovanější než Česko. Přesto přemíra anglického žargonu musí iritovat i tamní čtenáře. Tuzemský překladatel z toho vybruslil nejpřijatelnějším způsobem, zachovav co nejvěrnější podobu originálu – vše švédské převedl do češtiny, vše jinojazyčné ponechal tak (koneckonců je tu od švédštiny a anglicky umět ani nemusí), a dál se děj vůle Matějova. Jen ještě takové drobné popíchnutí: v originále se kniha nejmenuje „[game]“, nýbrž „[geim]“. Což není anglicky. Ale ani čistě švédsky ne… A už se v tom nebabrejme.

Surfaři na současné vlně severských detektivek a thrillerů mohou s klidným svědomím tuto knihu pominout, hledají-li v ní stejné kvality jako u svých oblíbenců. Ano, ocitneme se sice ve Švédsku, ale z jeho bergmanovské atmosféry tu nenajdeme nic, ani žádná ibsenovská postava na nás nevykoukne, než se odebere k psychiatrovi nebo rovnou s kamenem na krku k fjordu. Nic takové, milieu je globalizované, charaktery rovněž.

Hlavní hrdina Henrik Pettersson, zvaný HP, je bývalý mladistvý delikvent, třicátník sice inteligentní, ale líný jako dobytek, bez valné perspektivy, z čehož viní kdeco, jen ne sebe sama, zastydlý puberťák, pařan i pařič. Postava poměrně vyvedená, byť notně nesympatická. Příjemně odvážné pohlazení proti srsti konvenčních čtenářských očekávání. Tenhle týpek jednou pozdě v noci cestou z jakési párty najde mobilní telefon. A ten si s ním chce hrát.

Kdo by odolal? HP určitě ne. Podle instrukcí na displeji splní poměrně snadný úkol, je za něj patřičně odměněn – a už se nemůže dočkat dalšího. Každá nová meta je o něco náročnější, ale to už je HP zaseknutý drápkem, protože takové pokoušení je přesně něco pro něj. Když začnou mít instrukce, jež mu mobil dává, nejprve lehký, poté stále brutálnější kriminální ráz, rád by ze Hry vycouval, ale už to nejde.

V souvislosti s [game] se často zmiňuje kniha Erebos, kterou pro dospívající čtenáře napsala Ursula Poznanski. To je však skutečně spíše dětské čtení, které navíc využívá mnohem víc dění ve virtualitě, kdežto v de la Motteově románu slouží jako jakýsi virtuální interface pouze mobil, jinak je děj, jakkoli neuvěřitelný, bizarní a vzpírající se chápání, zasazený přísně do skutečnosti. K ní samozřejmě patří i virtuální hrátky, také sociální sítě, všechny výdobytky, jež přináší digitální věk a jež mohou být nebezpečně dvojsečné. Spíše se jako paralela nabízí Fincherův film, shodou náhod stejnojmenný – Hra. Kdyby jej netočil před šestnácti lety, ale dnes, možná by jeho zápletku v určité míře také digitalizoval. Každopádně však mysterióznost, tíživou nejistotu, bezvýchodnost, nejednoznačnost, klíčící paranoiu, to mají obě vydařená dílka společné. Navíc Fincherova narozeninová pointa příznivce tajuplných konspirací rozčarovala, kdežto de la Motte v závěru opravdu velkolepě vyrazí čtenáři dech – a pak ho nechá otočit poslední stranu a s dlouhým nosem mu poví, že další se dozví v druhém a pak ještě v třetím dílu.

Tak musíme vydržet. Konspirace maximálního kalibru by byla, kdyby zdejší nakladatel vydal další díl pod názvem Hra, ale ve švédštině.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Čeněk Matocha, 04.10.2013 08:31
Motte, Anders de la: [game]
K tomu názvu: Originální [geim] je "švédský" fonetický zápis anglického slova Game. "Česky" by se tedy kniha mohla jmenovat [gejm], což byl můj pracovní název, ale nakonec redakce rozhodla jinak.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2467x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce