Šlechta k popukání
Boček, Evžen: Aristokratka ve varu

Šlechta k popukání

Kyjovský rodák Evžen Boček (ročník 1966) se svými romány Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu přihlásil k tradici ryzí komedie, která nemá žádné větší ambice, než rozesmát čtenáře; což se Bočkovi dosti často daří. Humor buduje na výrazně kontrastních postavách, groteskních situacích a jejich zpětném glosování.

Zdá se, že se na české literární scéně po delší době opět objevil autor, který dokáže skvěle naplnit požadavky humoristického žánru. Dokonale ovládá většinu jeho pravidel i triků, přičemž se vyhýbá komunálním a politickým satirám, jaké obvykle nepříliš zdařile předvádějí jiní. Kyjovský rodák Evžen Boček (ročník 1966) se svými zatím dvěma romány Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013) přihlásil k tradici ryzí komedie, která nemá žádné větší ambice, než rozesmát čtenáře; což se Bočkovi dosti často daří. Přitom je to humor docela inteligentní, ale zároveň ne přechytralý, od čtenáře nevyžaduje více než znalost obecného domácího kontextu.

Boček pracuje jako kastelán na zámku v Miloticích a své profesní zážitky využil jako základní inspiraci: tematizuje zejména rozpor mezi tradičními funkcemi zámků v dobách, kdy byly stavěny a obývány, a situací současnou, kdy se jejich provoz neobejde bez výdělků z turistického ruchu. Nikomu (tedy žádné sociokulturní skupině) se neposmívá, nikoho neuráží, a přesto dokáže na malém prostoru jednoho zámku vykřesat záviděníhodné množství komických situací. Dokonce – pokud si kniha získá širší pozornost, k čemuž má všechny předpoklady, s výjimkou trestuhodně nevýrazné a spíše depresivně působící obálky – může poopravit pohled české veřejnosti na exilovou českou aristokracii.

Její příslušníci totiž bývají zhusta vnímáni jako cizáci, kteří si pohodlně žijí v bohatých západních zemích a ještě se ve vleklých a mediálně sledovaných soudních sporech snaží získat zpět své zabavené majetky, které by dle názoru většiny měly patřit „celému národu“. Boček s tímto postkomunistickým způsobem uvažování nepolemizuje přímo, spíše mimochodem. Jeho šlechtičtí exulanti Kostkové z Kostky totiž žili v USA život průměrné středostavovské rodiny a po počátečním nadšení z toho, že jim český stát vrací zabavený zámek, se brzy dočkávají už jen rozčarování: zámek je ve zbídačeném stavu a s nánosem mnoha historických kuriozit (od barvitě tragikomické rodové historie přes zabrání zámku nacisty, po němž zůstalo Himmlerovo apartmá vyzdobené hákovými kříži, až po velkolepou svatbu Heleny Vondráčkové v osmdesátých letech, po níž také zbyly nějaké rekvizity). Trojice zaměstnanců je více než svérázná a jejich jedinou společnými vlastnostmi jsou neochota a lenost. Zahradník je notorický hypochondr, kuchařka herdekbaba se slabostí pro domácí ořechovku, připravená slovníkem dlaždiče komentovat každou novinku či práci navíc, a kastelánovým jediným snem je zavřít zámek před návštěvníky a moderní civilizací vůbec, kteroužto touhu dává najevo glosováním všeho možného z perspektivy středověké vrchnosti.

Ale ani rodina Kostků není zrovna normální: z otce se pod tíhou zodpovědnosti za nově nabytý majetek vyklube rozmrzelý držgrešle, matka (přivdaná Američanka) si zase libuje v kýčovitém prožívání svého aristokratického statutu a anorektická puberťačka Denisa, kterou rodičům svěřil rodinný právník, u něhož se zadlužili, je karikaturou všech bizarních vlastností zmatené současné mládeže. Jediným normálním člověkem na zámku je devatenáctiletá Marie Kostková, která prostřednictvím deníkových zápisků a dopisů vše vypravuje; později k ní přibude ještě nově najatá pragmatická správcová, která ovšem obyvatele zámku pro změnu sužuje vynalézavými nápady, jak přilákat co nejvíc návštěvníků, jejichž následky bývají dost divoké.

Bočkovi se podařilo svůj literární zámek Kostka zabydlet výraznými a groteskně kontrastními a konfliktními postavami, což bývá pro úspěch humoristického románu klíčový předpoklad. Zdrojem humoru jsou generační, sociální i kulturní nesoulady, snaha bývalé průměrné americké rodiny osvojit si šlechtické zvyky a rituály ať již z vlastní iniciativy, či kvůli marketingu zámku, a oproti tomu tendence plebejských zaměstnanců usnadnit si život, případně své zaměstnavatele nějak obalamutit. Čtenář sleduje eskapády zdravým rozumem Marie, jejímž hlavním handicapem je mírná nadváha a nedostatečná znalost češtiny (což Boček opět umně využívá častým zapojováním slangových výrazů a rčení, pro Marii nesrozumitelných), ale sympatizuje vlastně se všemi postavami. Přes neustávající hašteřivost mají totiž alespoň jeden společný cíl, totiž udržet zámek v obyvatelném stavu.

Vedle výrazné až hyperbolické typizace postav Boček buduje svůj humor na zpětném glosování drobných i větších nezdarů a kalamit: v pestré sestavě vždy najde někoho, z jehož pozice komentář zazní obzvláště jedovatě. A do děje ještě vstupují další postavy, od fiktivních (zejména zchudlá a rozhádaná šlechtická rodina Launů či právník, jehož hlavním přáním je zbavit se obtížně zvladatelné dcery) až po ty reálné: knížete Schwarzenberga, který tu díky svému obrovskému majetku vystupuje jako nedosažitelný vzor, ale zároveň si Boček utahuje z jeho proslulého usínání na veřejnosti (opravdu se to ale dělo už v devadesátých letech, kdy se děj knihy odehrává?), anglickou královskou rodinu či zmíněnou Helenu Vondráčkovou. A samozřejmě turisté: uřvané školní výpravy i důchodci, které zajímá právě jen zpěvaččina svatba, bohatí snobi, kteří si zaplatí individuální setkání se šlechtou, novináři a návštěvníci (alias mufloni) všech druhů, jimž pro šťavnatá vyjádření slouží hojně citovaná návštěvní kniha.

Dvě Bočkovy knihy mají jen jedinou vadu: jde o sled epizod, které postupují sice ve svižném tempu, ale v podstatě horizontálně, bez vyvrcholení v závěru. Aristokratka ve varu na Poslední aristokratku navazuje bezelstně přímočaře, prostě tam, kde děj předchozího svazku skončil; bez znalosti první knihy nemá smysl druhou číst. Boček se v jednom z mála rozhovorů, které zatím poskytl, zmínil, že kniha je vlastně hotová, jen vychází po částech. Možná by od nakladatelství bylo dobré, kdyby to čtenářům dalo nějak najevo: tedy že jde vlastně o četbu na pokračování, která bude uzavřena až třetím (nebo čtvrtým? pátým?) svazkem. Aristokratka ve varu má navíc jen něco málo přes sto stránek vlastního textu (nepočítáme-li rejstřík postav a další dodatky), což věru není mnoho, byť maloobchodní cena tomu jakžtakž odpovídá. Boček se již nyní zařadil někam mezi Michala VieweghaMiloslava Švandrlíka a je skoro jisté, že se o něj budou přetahovat dramaturgové českých televizí: prostředí, situace i postavy jsou jak vystřižené z televizního sitcomu. Až završení přinejmenším nějaké etapy v životě Kostkových (protože jejich komické příhody lze vršit v podstatě donekonečna, a pokud bude mít autor dostatek nápadů, byl by hloupý, kdyby tak nečinil) ukáže, zda se Bočkovo dílo přiřadí ke klasice české humoristické literatury, anebo zda na něj čtenáři po příjemném, ale krátkém zážitku zase zapomenou.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Druhé město, Brno, 2013, 118 s.

Zařazení článku:

humor

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

https://slevovykupon.net/,

Super kniha

emo,

František Eliáš: prosím vás a komu je vyhrazen váš humor? :-D

František Eliáš,

Mně knihy pana Bočka prostě nesedí. Mám rád humor Thurberův, Amisův, Westlakeův, ale zvládnu i cokoli od Woodehousea. Tři muže ve člunu i Jirotkova Saturnina mohu číst každoročně. Aristokratky na mě působí příliš hrubě, prvoplánově. Zřejmě jde o literaturu, která je vyhrazena ženám.

Hanka Šebelová,

Děkuji panu Bočkovi za velmi čtivou knížečku - Poslední aristokratku. Absolutní jednička mezi českými humoristickými romány. Odpočinková četba, která musí rozesmát snad každého (napsáno lehce s laskavým vtipem, vulgarismy sice jsou, ale bez nich by to nebylo ono!). Doporučuji všem, kdo má rád nekomplikovanou, oddechovou četbu v současné době plné stresu a násilí....

Božena ,

Díky za dobrou, humornou knihu.Dlouho jsem se tak upřímně
při četbě knížky nezasmála.Snad jen těch vulgarismů by
mohlo být o něco méně. Autorovi tleskám a těším se moc na další díl.

Drahus,

Všechny knihy od pana Evžena Bočka úžasné. Dlouho jsem se u knihy tak nezasmála.Vřele doporučuji.Pan Boček musí být velmi vtipný člověk. Asi navštívím Milotice.

Hana,

Právě jsem dočetla druhou knihu "Aristokratka ve varu" po "Poslední aristokratce", a obě jsou skvělé, řekla bych tedy ža ta první o něco lepší, ale je to příjemné oddychové čtení.
Kéž by bylo takových knih víc.

Stanislava Zuzáková,

Dík za pěkné zábavné počtení,těším se na pokračování

Dagmar Vaňková,

Už spoustu let jsem se tak nepobavila a nahlas nezasmála. současné době je takovéhoto humoru velmi třeba a jsem ráda, že jsem obě tyto knihy objevila. Autorovi děkuji, přeji mnoho dalších nápadů a invenci a hlavně se těším na další případné pokračování nebo jinou jeho knihu.

Michaela,

Já jsem se bohužel moc nebavila. Pořád jsem měla pocit, že jsem to už někde četla. Podle nadšených ohlasů jsem čekala víc.

Jája Bártová,

Pane Fiala, nechápu jak můžete tuto knihu srovnávat s humorem Ivana Mládka! Při čtení této knihy jsem se velmi bavila a všem kteří knihu četli se velmi líbila! Pane Boček, nenechte se nikým otrávit a prosím pište, těším se na vaše knihy.Díky

Helena,

Tak takhle jsem se u knihy nikdy nenasmála. Jsem ráda, že jsem dala na doporučení paní prodavačky. Naprosto dokonalý humor. A přesně jak píše Blanka, čtu ji po cestě v MHD, takže asi občas někomu připadám jako blázen, když se řehním, ale co, je to fakt super a je mi líto, že není třetí díl. Obě knihy mi zlepšily náladu. Takže tleskám a těším se na další pokračování aristokratky nebo úplně jiné dílo.

Blanka Kaderová,

Knihu nemůžete číst po cestě v MHD. Pokud si humorné situace umíte představit v reálu, chvílemi se "řehtáte hlasitě". Četla jsem knihu o dovolené na chalupě, měla jsem k tomuto "vydovádění" čas, náladu a prostor. V dnešní stresové době vřele doporučuji.

Jaroslava Michalicová,

Přečetla jsem obě knihy,tak jsem se nazasmála u čtení už hodně dlouho.Kuchařka p.Tichá,žena z lidu a její ořechovka nemají chybu.Celkově májí obě knihy spád a rozhodně se nudit nebudete.Slovník pravda trochu drsnější,ale tak nějak tam patří,ráda si je po čase přečtu znovu.

juravsetin,

Obě knihy jsem přečetl na "jeden" zátah. Více jsem se zasmál asi jen u české klasiky "Švejka" a knih p.Švandrlíka.
Je cítit, že autor je velmi dobře obeznámen se zámeckým prostředím. Držím palce při další tvorbě.
Doporučuji přečíst.

Pavel Mandys,

Ad Lenka: Pokud dočtete recenzi do konce, tak se to snadno dozvíte...

Lenka,

Dobrý den,
chci se zeptat jestli aristokratka ve varu navazuje na poslední aristokratku, čili jestli díly navazují na sebe nebo jestli si první mohu přečíst Aristokratku ve varu a je to jedno. Děkuji za odpověď.

Ludvík Havel,

Po dlouhé době jsem objevil knížku, při které jsem se příjemně bavil - mluvím o 1. části -logie. Nesnáším bulvár a tenhle příběh a jeho jazykové ztvárnění s ním nemá nic společného, a už vůbec ne se stupidním a pokleslým humorem Ivana Mládka z časů jeho nováckého anhažmá. Je to vtipné, autor si krásně hraje s reálnými prvky /Vondráčková, Schwarzenberg), s negativy české povahy a snobství (samozřejmě nejen českého)a vztahu našinců k emigrantům a Němcům.I jazyk je kultivovaný, často "na hraně", ale nikdy ji nepřekročí.Líbilo se mi to. Uznávám, že to není žádná intelektuální hlubina,ale o to přece nemohlo jít. Ale prto primitivy, jejichž životním a intelektuálním prostorem jsou různí Blesky a Rytmy života a podobné smetí, to v žádném případě rovněž není. Díky, líbilo se mi to.

Miroslav Fiala,

Humor podobný sitkomu Ivana Mládka Cyranův ostrov mi fakt nesedí. Buhužel jsem se nechal nachytat na PR článek v MF Dnes, njn jak malej... **

Marie Kostková-Randulová,

Z knížky jsem nadšená. I když jsou postavy fiktivní, nacházím v ní některé zajímavé souvislosti s mojí rodinou.