Kitzler, Petr: Athletae Christi (in Listy filologické)

Kitzler, Petr
Athletae Christi (in Listy filologické)

recenze beletrie zahraniční

Pročtení Kitzlerovy monografie o raně křesťanské martyrologii ukotvené v průzkumu latinské Passio Perpetuae et Felicitatis (dále jen passio) není jen vědeckým, ale také kulturním a estetickým zážitkem.

Petr Kitzler: Athletae Christi. Raně křesťanská hagiografie mezi nápodobou a adaptací. Filosofia, Praha, 2012, 232 s.

Pročtení Kitzlerovy monografie o raně křesťanské martyrologii ukotvené v průzkumu latinské Passio Perpetuae et Felicitatis (dále jen passio) není jen vědeckým, ale také kulturním a estetickým zážitkem. Autor nepíše jako úzce vymezený klasický filolog, ale jako badatel oslovený raně křesťanskou kulturou, který míří současně k problémům literárněvědným, teologickým i církevněhistorickým. Kitzler navíc ve své knize projevuje literární talent v dramatické výstavbě textu, a i když jeho výklad zůstává střídmý, o to více je přesvědčivý. Jeho mnohaleté studium passio se tak v recenzované knize uzavírá textem, který z různých úhlů nasvětluje záměr autorů i tvůrců dalšího (druhého) života tohoto martyrologického vyprávění.

Co autora publikace k tématu přivedlo? Snad sám složitý text o smrti mladé matky a mučednice, jeho pragmatické proměny, nebo zvídavý zájem mladé generace o texty, které v poválečných desetiletích stály stranou zájmu? Každý čtenář si vytvoří vlastní názor.

Kitzler si usmyslil prozkoumat a vyložit zápis o umučení mladé vzdělané ženy ze severoafrického Kartága, Vibie Perpetuy, která na počátku třetího století zemřela společně s Felicitou a několika muži v boji s divokými šelmami v tamějším amfiteátru. Literární zpracování tragického osudu (passio) je mnohovýznamovým textem, na jehož pozadí lze zkoumat řadu témat, především historické pozadí pronásledování prvých křesťanů, utváření teologie mučednictví v kulturním klimatu většinové pohanské společnosti či budování křesťanské identity.

Východiskem všech úvah je samozřejmě sama passio, složitý text skládající se ze tří jazykově i stylisticky odlišných částí, který snad vznikl již mezi lety 203–205. Je dílem anonymního redaktora, který nepochybně využil vlastních zápisků mučednice Perpetuy, materiálů kolem mučedníka Satura a vlastního popisu a reflexe událostí. Kdo byl tímto redaktorem, se dosud nepodařilo zjistit, nebyl jím však Tertullianus, jak se někdy soudilo. Passio se dochovala v latinském a řeckém znění, latinský text je nutno považovat za prvotní.

Passio otvírá prolog, který může budit zdání, že neznámý redaktor sdílel montanistické přesvědčení. Taková interpretace je však mylná. Jisté je jen to, že passio zahrnuje mnoho náznaků, které se příčily dobovému „hlavnímu proudu“ a lišily se od běžných společenských a teologických představ. Týkalo se to i vnímání mladé ženy v síti sociálních vztahů, ale i mimořádné role mučednictví v rámci utvářející se církve.

Kromě Předmluvy a Apendixu, v němž jsou zařazeny překlady Augustinových a pseudo-Augustinových kázání na Perpetuu, se Kitzlerova monografie o anonymní passio člení do dvou částí. V prvé, nazvané Fortissimi martyres: Passio Perpetuae et Felicitatis jako pretext, autor nejprve představuje zkoumaný text v kontextu raně křesťanské martyrologické literatury a naznačuje, že literární zpracování boří sotva vytvořená schémata a samo zakládá tradici nových martyrologií. Všímá si struktury a kompozice příběhu, v němž se mladá matka kojící své dítě proměňuje v neohroženou a sebevědomou manželku Kristovu, obdařenou vizemi. Nevybočovala však passio z ortodoxie a neklonila se ve svém vyznění k montanismu? Otázka byla o to obtížnější, že hranice mezi ortodoxií a heterodoxií se na počátku třetího století teprve tvořily. Příkladem buď sám Tertullianus, který kladl důraz na stálé a „živé“ působení Ducha svatého a na přísné dodržování církevní disciplíny. Z analýzy passio však vyplývá, že tyto akcenty jsou slyšitelné především v prologu, v textu pak montanistické názvuky chybějí. Je tak třeba s Kitzlerem plně souhlasit, že passio nepatří mezi heterodoxní texty. To však neznamená, že by text nepřinášel některé inovativní prvky. To si autor monografie uvědomuje a výrazně si jich všímá.

Předně vnímá, že passio přestala být v prvé řadě chápána jako historický dokument, protože již hrdinka příběhu, mučednice Perpetua, nabývá některé spíše reprezentativní rysy. Také text již ztrácel příznaky, které by pomáhaly vybudit povědomí křesťanské identity. Martyrologia se proměňovala v poučné (výchovné) příběhy, učící především křesťanské morálce, přestože měla různou úroveň a záměr. Perpetuin příběh skrýval kupříkladu řadu prvků, které mohly být považovány za revoluční. Právě tehdy, přes vlídný tón evangelií, byla v myšlení patriarchální společnosti zakotvena představa absolutní podřízenosti žen mužům. Passio však nastoluje jiný obraz ženy. Perpetua nebyla pasivním objektem utrpení, ale neformální vůdkyní všech zadržených a uvězněných křesťanů. Text těží z jejích osobních zápisků, v nichž se nevrací ke vzpomínkám (absence zmínek o manželovi), ale těší se na budoucnost, kdy se z ní může konečně stát matrona Christi. Její myšlení se mění, je stále více ovládáno vírou. Dítě, které kojila, ztrácí na významu, Perpetua se živě hlásí jen ke své transcendentní (Kristově) rodině, kdy se staré závazky rozplývají a mizí. Perpetuino sílící náboženské sebevědomí převrací v důsledku zavedenou genderovou hierarchii; opouští světskou rodinu a řadí se do rodiny nebeské. Postupně tak odkládá všechny běžné sociální role (dcera, manželka, matka) a k závěrečnému utrpení mezi šelmami v aréně a kýženému triumfu víry přichází (alespoň ve vidění, jehož se jí od Boha dostává) jako muž. Transformovaná maskulinita nebyla v době přechodu společnosti z klasické antiky v křesťanství něčím výjimečným. Křesťanství se tehdy snažilo přisvojit si takové virtutes, které byly vlastní mužům, zatímco o ženách se vůbec neuvažovalo. Perpetua byla výjimkou. Svým rozhodnutím zemřít v aréně byla mnohem silnější (tj. mužnější) než její kat.

Obdařena darem vidění zaujímala mezi mučedníky mimořádné postavení. Nezadržitelně se šířila víra, že může úspěšně intervenovat u Božího majestátu. Taková údajná duchovní moc však narážela a nebyla po chuti církevním autoritám. Nebylo divu. Její působení mohlo být pociťováno jako konkurence „hierarchizujícím se strukturám“. Passio se těšila popularitě, stala se „modelem“ příštích mučednických textů, skrývala však „podvratný potenciál“. Bylo zapotřebí text korigovat, přeznačit jeho poselství tak, aby passio byla „v souladu s měnícími se požadavky svatosti“. Passio musela být upravena tak, aby souzněla s hlasem hierarchizované církve a byla přijatelná i pro příští generace.

Právě potřebu aktuálních změn reflektuje druhá část Kitzlerovy práce, jež sleduje další osudy Passio. Perpetuina smrt již nyní neměla být jen příkladem víry (exemplum fidei), ale také příběhem, jehož naléhavost se již vytrácela a neměla vybízet k následování (non imitandum). Proces korekcí pro potřeby církve začal vlastně již podílem prvého redaktora, který prameny vtělil do jednoho textu a sjednotil i teologickou perspektivu. Přesto mučednictví přinášející po smrti výsady dominovalo; již brzy však nastal čas, kdy se ecclesia martyrum změnila v ecclesia triumphans. Mučednická smrt již přestávala být ideálem křesťanského života a v novém kontextu vítězné církve se mohla stát až „kontraproduktivní“. Bylo třeba nové a jiné exegeze, která by „problematické prvky mučednických textů vyložila v souladu s aktuálně platnými hodnotovými a teologickými standardy“. Velký krok v tomto směru učinil Augustinus, který se snažil oslabit autoritu passio (nelze ji stavět na roveň kanonickému Písmu) a zpochybňoval i její obsah (Perpetua nemohla svými modlitbami vymoci, aby byl její mrtvý nepokřtěný bratr Deinokratés zbaven na onom světě trestu). Text bylo třeba „uhladit“ a přizpůsobit aktuálním hodnotovým hierarchiím. Hlavním nástrojem přeznačení tak byla „transpozice konkrétních detailů“ na jakousi transcendentní úroveň, když i historické postavy (Perpetua, Felicitas) byly přetvořeny „v bezpohlavní ideály křesťanské askeze“. Lidé z masa a kostí se tak v přeznačení stávají až „bezpohlavními obyvateli ráje a prototypy asketického ideálu“. Důležitou událostí pro příští vývoj křesťanské martyrologie ovšem bylo, že se Augustinova transpozice stala pro další generace severoafrických kazatelů „směrodatným modelem“.

Největší význam pro „uhlazení“ textu však měla – jak správně Kitzler konstatoval – ještě později Acta Perpetuae (dále acta). Šlo o úmysl „radikálně přepsat text“, zřejmě v pátém století a v souvislosti s Augustinovou korekcí. Staršímu bádání se zdálo, že acta jsou jen „přepracováním předlohy bez jakékoli literární hodnoty“. Ve skutečnosti však jde opět o přepracování, kterým se „další redaktor“ snažil vyhovět očekávání a nárokům současných věřících. Acta se dochovala ve dvou verzích (A, B), Kitzler pokládá za původnější text A, verze B (snad pozdější) má více prvků typických pro Augustinovo přepracování. Proč se však autoři Akt (jeden, nebo dva?) vůbec k Passio vraceli?

Formálně se text Akt navracel k pseudo-protokolárnímu stylu kladení otázek. Vypadl polemicko-teologický prolog, obtěžkaný některými montanistickými názvuky. Tehdy však již montanisté ztratili na významu a aktuálním nebezpečím pro církev se stali v severní Africe donatisté, kteří vedle katolíků „utvořili druhou samostatnou severoafrickou církev“. Ti měli také své mučedníky a passio v novém historickém kontextu znovu nabývala na významu. Acta čelila kritice a v úpravách Perpetuina příběhu se oslabovala bezprostřednost původního textu. V textu A se „normalizoval“ obsah příběhu, verze B již vycházela z revidovaného znění a navíc upravovala stylistickou a jazykovou úroveň textu. Víceznačná passio měla ustoupit Aktům přizpůsobeným všemu, co bylo v rané církvi „spojováno s pravověřím“. Přesto passio neztrácela na popularitě a stala se paradoxně „sama tradicí“ a paradigmatem křesťanské martyrologické literatury.

Mnohovrstevná reflexe nad významy passio, s kterými nás Kitzler ve své monografii seznámil, svědčí o jeho mimořádné schopnosti využívat všech relevantních metod, jimiž lze zkoumat raně křesťanské texty. Patří tak do mladé, vzdělané a Evropou odkojené generace symbolizované jmény Jiřího Šubrta a Martina Bažila. Badatelé o martyrologii a nejstarší hagiografii musí být znalí nejen textové kritiky a tradice, ale musí být vtaženi i do problémů církevních dějin, filozofie a teologie. Kitzler předložil knihu, která má spád a přináší vlastní názor. Ukazuje, jak se radikální vzorce víry v souladu se vzrůstající církevní mocí otupují a prosazují se schémata, která sociální a duchovní vývoj stabilizují, a nikoli dráždí. Málokdo z nastupující generace by dokázal tak erudovaně vysledovat důvody proměn tak respektovaného a populárního textu.

Zdá se, že se česká klasická filologie osvobozuje od popisného vnímání textu k celistvému názoru, respektujícímu prolínání pohledů a metod. Usychající větev se opět zelená.

 

© Pavel Spunar
článek vyšel v časopise Listy filologické 136, 2013, str. 299–302
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 2011x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce