Frankfurtský veletrh 2013 (in HN)

Frankfurtský veletrh 2013 (in HN)

aktualita beletrie zahraniční

Země plná hlasů – tak znělo heslo charakterizující oficiálního hosta letošního Frankfurtského knižního veletrhu, Brazílii. Zemi, jejíž prestiž a sebevědomí na mezinárodním poli stoupá, která „našla novou identitu jako silnější hráč v regionu i ve světě“ (Verena Meier), takže se v relativně krátké době podruhé ujala role oficiálního hosta veletrhu (předtím jím byla roku 1994 se sloganem „Soutok kultur“).

Zápisky z Frankfurtu 2013 (o sambě, kafkolozích, brazilských lidožroutech a fantomech)

Recept s banánovou kaší
Země plná hlasů – tak znělo heslo charakterizující oficiálního hosta letošního Frankfurtského knižního veletrhu, Brazílii. Zemi, jejíž prestiž a sebevědomí na mezinárodním poli stoupá, která „našla novou identitu jako silnější hráč v regionu i ve světě“ (Verena Meier), takže se v relativně krátké době podruhé ujala role oficiálního hosta veletrhu (předtím jím byla roku 1994 se sloganem „Soutok kultur“). Ředitel veletrhu J. Boos uvedl, že od doby, kdy byla tato země objevena Evropany, sloužila jako projekční plátno pro různé fantazie a utopické ideje. A Brazílie se s těmito projekcemi vnášenými zvenčí dokázala vypořádat, zpracovat je a v pozměněné podobě je světu vrátila zpátky. Připomněl v této souvislosti „Lidožroutský manifest“ (Manifesto Antropófago) brazilských modernistů z roku 1928, hlásající program nutnosti vstřebání západní kultury: bylo podle nich třeba „pozřít nepřítele, aby tak na nás přešly jeho přednosti“. Tato schopnost „vstřebat odlišné podněty a kreativně je přetvořit“ je podle něj pro kulturu největšího a nejlidnatějšího státu Jižní Ameriky charakteristická dodnes. Trochu potměšile můžeme dodat, že někdy i v překvapivé podobě: indiánský kmen Janomamů, sídlící na hranicích země s Venezuelou, dodnes provádí rituál, během něhož jeho příslušníci pojídají popel z mrtvých svého kmene smíchaný s banánovou kaší a berou tak na sebe všechny jejich ctnosti, nebo tomu aspoň věří (jak to zaznamenává kniha Sama mezi Indiány, která letos vyšla opět česky).

Místo samby ovoce
Jak se ona vstřebávající a přetvářející kultura na veletrhu konkrétně prezentovala? Rovnou uveďme, že janomamskými rituály nikoli. A ani tanečníci samby či capoeiry letos nerozechvěli podlahy veletržních hal svými kroky (i když kvůli tomu by nebylo bývalo nutné z Čech cestovat až do Frankfurtu, protože jejich školy se dnes u nás nacházejí už leckde a zájem stoupá). Zatímco Argentina se před lety třemi lety chlubila tangem a Nový Zéland vloni maorskými tanci, Brazilci jen rozdávali pohlednice, na nichž se snad v karnevalovém rytmu bouřlivě vlní stránky knihy, nebo se bujně vzpínají jako podivné tropické rostliny (název plakátu zněl Pflanzenbuch), či jiné, na kterých jezevčík s pestrobarevnou péřovou čelenkou a sukénkou čeká na slavnostní průvod (a Brazílii). Zato zde bylo možné okusit pro Středoevropana rozhodně značně exotické brazilské ovoce nebo se pohoupat v zavěšených sítích a přitom se ve sluchátkách zaposlouchat do zvuků brazilské hudby. Nebo zajít na speciální diskusní fórum, upravené do podoby fotbalového stadionu včetně charakteristických tribun pro diváky, což upomínalo na to, kde se příští rok odehraje fotbalové mistrovství světa (bez české účasti). Případně si dokonce i prolistovat některou z více než tisíce publikací, které se nějak k Brazílii vztahovaly a byly na veletrhu k dispozici. Jednu z nich, knihu Brazílie. Země současnosti od sociální geografky Vereny Meier, jsem si dovolil citovat v úvodu tohoto článku.

Město, moře, černoch, indián
Hlavní brazilské expozici dominovaly kartonové kvádry, působící ovšem jako vyrobené z betonu. Ty byly na sebe poskládány tak, že se částečně prostupovaly, takže vytvářely několik prolamovaných stěn. Mohly návštěvníkům evokovat například moderní architekturu hlavního města Brasília, které (s podporou tehdejšího prezidenta s českými kořeny Juscelina Kubitscheka) navrhoval architekt Oscar Niemeyer. Tyto stěny oddělovaly několik odlišných zón, určených k různým účelům. Dalo se zde například jezdit na kole, sice pevně zabudovaném na místě, ale přitom uskutečnit výpravu do minulosti Brazílie, která se před vámi při šlapání promítala, zdřímnout si ve zmiňovaných zavěšených houpacích sítích nebo si odpočinout na zemi na lehátkách, čehož návštěvníci využívali hojně.

Další sekci tvořilo několik velkých boxů věnovaných velkoměstům, předměstím, moři, pralesům či jevu nazývanému sertão (cosi jako „necivilizovaná pustina“, podle portugalistky a brazilianistky Luciany Picchiové a jejích Dějin brazilské literatury může ovšem jít také prostor „tradičního v opozici k modernímu, prostor mimořádného proti reglementovanému“). Tyto boxy byly zvnějšku potištěny koláží z děl brazilských spisovatelů, kteří o daných tématech psali, a uvnitř bylo možné tatáž témata vidět v podobě velkých fotografických projekcí. Šlo samozřejmě o odlišná prostředí, do nichž brazilští autoři zasazují postavy a děje svých knih. Pokud bychom ale chtěli zmínit další důležitá témata brazilské prózy, jsou jimi podle Picchiové (vedle fenoménu sertão) indián, vůbec „první téma brazilské literatury“, kterého šlo „nejsnáze básnicky přetvářet a idealizovat“, a černoch, který byl naopak idealizován málokdy, protože byl až příliš „nebezpečně živý“. Navzdory heslům o „soutoku kultur“ či prohlášením, že „brazilský spisovatel se posmívá vší rasové domýšlivosti“, se totiž třeba v uznávaných mezinárodních průvodcích nadále píše, že rasa v Brazílii „zůstává klíčovým faktorem, který určuje společenské postavení“.

Kus brazilské identity do kapsy
Koho na veletrhu zajímaly konkrétní postavy z jednotlivých brazilských knih, mohl zavítat mezi vysoké sloupce papíru, které měly ty nejslavnější a nejdůležitější reprezentovat. Listy byly potištěny jak z rubové strany (textem charakterizujícím postavu a dílo, z něhož pochází), tak i z boku, kde jednotlivé listy dohromady tvořily obrys postavy v životní velikosti. Jedna z organizátorek vysvětlovala, že fiktivní entity jako Macunaíma (ze stejnojmenné knihy od Mária de Andradeho), Raimundo (z knihy O Mulato od Aluísia Azeveda) nebo José Costa (z románu Budapešť od Chica Buarqueho) patří k brazilské národní identitě a jsou její neoddělitelnou součástí, a tak návštěvník, který si odnese několik utržených listů, vezme si s sebou zároveň část Brazílie.

Causa Coelho, aneb Beatles, ne samba
Mezi takto vyznamenanými postavami ovšem chyběli Santiago, Veronika nebo Pilar z děl Paola Coelha, který se rozhodl nezúčastnit se letošního veletrhu na protest proti tomu, jací konkrétní literáti byli vybráni: „Ze sedmdesáti pozvaných autorů jich znám jen dvacet, o těch zbývajících padesáti jsem nikdy neslyšel. Asi jsou to přátelé přátel od přátel“ (což je zpráva, která u nás proběhla snad všemi médii a dostala se i do samotného Blesku). Pro doplnění kontextu dlužno uvést, že když byla Brazílie hostem ve Frankfurtu roku 1994, Coelho se tehdy na veletrh dostavil, ovšem na náklady svého brazilského nakladatele, ne jako oficiální reprezentant brazilské literatury. Podobně prý nebyl oficiálně pozván na veletrh v Paříži roku 1998, ale přijel na pozvání francouzského nakladatele; osobně ho tam ovšem podle Fernanda Moraise přišel (k nelibosti brazilské delegace) přivítat tehdejší prezident Chirac jako jediného brazilského spisovatele, kterého opravdu četl. Letos byla situace jiná: slavný autor sice obdržel pozvání jak od zástupců frankfurtského veletrhu, tak od brazilských organizátorů, ale odmítl. Ukazuje se na tom zvláštní napětí, které mezi Brazilci a „jejich“ nejprodávanějším autorem panuje. Tamní kritika ho dost často zuřivě odmítala či nadále odmítá a častuje ho nelichotivými slovy, jeden kritik prý například napsal, že Coelhovy knihy mají s literaturou společného asi tolik jako jeho staré ponožky. A když si jistá profesorka literatury dovolila předložit práci, která k Coelhovi nebyla dostatečně kritická, byla prý nařčena z toho, že je spisovatelovou milenkou a že od něj za svůj údajně příliš vstřícný rozbor jeho textů dostala zaplaceno. Spisovatel Jorge Amado v této souvislosti tvrdil, že jediný důvod, proč brazilští intelektuálové na Coelha útočí, je jeho úspěch. Na druhou stranu někteří přiznávají, že se Coelho zasloužilo o to, že Brazilci dnes více čtou. A Coelho sice velmi usiloval o to, aby se stal členem Brazilské literární akademie, což se mu po několika neúspěšných pokusech podařilo (na rozdíl například od J. Kubitscheka), ale v rozhovoru, který vyšel v Německu těsně před začátkem letošního veletrhu, poznamenává, že to byli Beatles, kteří z něj udělali to, čím je dnes, ne samba: „Ani jsem nikdy nebyl na karnevalu v Riu, to prostě není moje věc.“

Každopádně i když se Coelho na veletrhu osobně nevyskytoval, byl tam rozhodně nejviditelnější figurou: v brazilské expozici (i jinde) byly nabízeny jeho knihy i kalendář se sentencemi z jeho děl a spisovatelovy portréty byly vylepeny na minibusech, které křižovaly areál výstaviště a převážely návštěvníky mezi jednotlivými halami. Němci sami jeho fyzickou nepřítomnost nebrali nijak tragicky, ale spíš s nadhledem: v jedněch novinách kupříkladu vyšel nadpis, že slavný autor velkomyslně přenechal podium svým dvojníkům, a pak následovaly fotografie, na nichž neúplná torza Coelhovy podobizny doplňovali různí „fantomové“ vlastními obličeji…

A Česko jako kdy?
Onen zvláštní vztah mezi Brazilci a „jejich“ Coelhem nám v něčem může připomenout neméně oboustranně komplikovaný vztah Milana Kundery a národa, ze kterého vzešel. Spíše ovšem zástupce české kultury může k zamyšlení přivést skutečnost, že se Brazílie, jak už jsem uvedl, stala podruhé v relativně krátké době hostem největšího a nejprestižnějšího knižního veletrhu na světě (a roku 1976 jím byla souhrnně celá Latinská Amerika), zatímco Česká republika jím nebyla ještě nikdy. Jak uvádí ředitelka Světa knihy Dana Kalinová, „v roce 2000 bylo čestným hostem Polsko, o rok později Maďarsko. Česká republika bohužel tehdejší vlnu zájmu německé veřejnosti o poznávání střední a východní Evropy po změnách režimu nevyužila. Nebyla vůle politiků, nebyla vůle na MK ČR.“ Jestli se podaří realizovat myšlenku, aby Česko získalo pozici čestného hosta na sté výročí založení Československa, jak o tom před několika lety mluvil tehdejší ministr kultury V. Riedlbauch, to podle Radima Kopáče z Ministerstva kultury záleží na trpělivosti ze strany pořadatelů veletrhu a na příštích ministrech kultury a financí (dodejme, že celková brazilská účast, včetně akcí pořádaných po celém Německu, stála prý 60 milionů euro). Pravděpodobnější je ovšem roku 2018 spíše oficiální české hostování v Lipsku, které by nebylo tak finančně nákladné, pokud vůbec k čemusi podobnému dojde.

A co bylo ve Frankfurtu dál?
Úspěšně pokračuje kampaň Pozor kniha, která započala těsně před letošním lipským veletrhem, z něhož jsem o ní letos v březnu referoval. Zdánlivě sice před knihami varuje, ve skutečnosti ovšem upozorňuje na to, jak silný (a potenciálně pozitivní) vliv mohou na čtenáře mít. V rámci této kampaně bylo po prostoru veletržního areálu (i v mnoha knihkupectvích po celém Německu) rozmístěno množství plakátů, které vtipně a stručně předváděly bohatství zážitků, jež literatura nabízí. Ve Frankfurtu se do ní zapojili také J. W. Goethe, Johannes Gutenberg, Karl Marx i George Orwell, nebo lépe řečeno alespoň jejich portréty. Pod obrazem prvního z klasiků stojí nápis „Klasiky zítřka najdete už dnes na frankfurtském veletrhu“, u druhého, že právě na veletrhu je mnoho čerstvě vytištěných knih, a Marx drží nápis „vidím rudě“ s komentářem, že na výstavišti se dá najít mnoho knih i o tom, jak změnit společnost. (Podobně hravým způsobem je nesena kampaň, kterou ve svém národním stánku prezentovali Islanďané, kteří ovšem zvolili poněkud hrubší či odvážnější styl a klasickým dílům dávají i explicitně sexuální obsah; tak Ztracený ráj je zde představen komiksovou postavičkou ženy, která želí ztráty svého vibrátoru.)

Nobelova cena za literaturu byla i letos udělena v době, kdy už byl veletrh v plném proudu. Fischera, německého nakladatele Alice Munroové, asi udělení ceny právě jeho autorce poněkud zaskočilo. Trvalo totiž delší dobu, než vytvořili samostatnou miniexpozici jejích knih; a i když na svém stánku propagovali knihy svých autorů mnoha jejich fotografiemi, Munroová mezi nimi dlouho chyběla i po vyhlášení letošního laureáta. Dodejme, že jde o vážené nakladatelství, které kromě jiného vydává například Anne Frankovou nebo Franze Kafku.

Právě Kafky se týkalo jedno z mála letošních českých vystoupení na veletrhu (vedle čtení Jaroslava Rudiše). Svět knihy zde společně s Pražským literárním domem zorganizoval česko-německou diskusi na téma Franz Kafka – srovnání perspektiv. Dvě mladé české germanistky Barbora Šrámková a Veronika Jičínská během ní debatovaly s německým literárním vědcem Hansem-Gerdem Kochem o nejslavnějším pražském spisovateli a jeho recepci v ČR a Německu. Během akce byl představen i knižní komiks, který na základě Kafkova Zámku vytvořili Jaromír 99 a David Zane Mairowitz a který 10. října vyšel česky (německé vydání se plánuje), nebo kafkovské variace od karikaturisty Jiřího Slívy (130 let od narození Franze Kafky a Jaroslava Haška, „dvou světově proslulých pražských rodáků a jejich odlišné životy“, také připomněla malá výstava na českém národním stánku). Zazněla i některá nekonvenční vyjádření, například přirovnání Kafky k „pražskému Georgi Clooneymu“, který přitahoval ženy velmi odlišných povah a typů (jisté je, že téma Kafka láká i lidi současné, a tak debatě naslouchalo opravdu značné množství posluchačů). Někoho mohlo překvapit i odvážné prohlášení jedné ze dvou přítomných kafkologických badatelek, že ke Kafkovým textům by měl čtenář přistupovat bez předsudků, tedy nepoznamenán žádným výplodem kafkologického bádání. Může to znít nesmyslně, ale podle mne jde o hlubokou, i když paradoxní pravdu, ke které ve světě, jehož kulturní globalizaci právě Frankfurtský knižní veletrh urychluje i názorně předvádí, můžeme nejspíše najít paralelu u starých zenových mistrů. Ti věděli, že přemíra „objektivního studia buddhismu“ je pro adepta spíše komplikující záležitostí, neboť generuje předsudky, které je nutno posléze pracně odbourávat. Jinými slovy: čím méně toho člověk o buddhismu „ví“, tím lépe…

V příštím roce bude hostem Finsko, a v tom následujícím Indonésie.

© Jan Lukavec
zkrácená verze článku vyšla dne 15.10. v Hospodářských novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce a autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2312x

Inzerce
Inzerce
Inzerce