Hvížďala, Karel: Jak myslet……umění

Hvížďala, Karel
Jak myslet……umění

recenze kultura

Vnímavý tazatel se ptal básníka, typografa, dvou fotografů, malíře a sochaře, kteří současně jsou i pedagogy, emigranty, ale i jednou generací hybatelů české kultury – součástí kulturní identity národa, a především lidmi se svými osudy a názory.

Karel Hvížďala: Jak myslet……umění/ Dědkovské dialogy s Ivanem Wernischem, Zdeňkem Zieglerem, Viktorem Kolářem, Václavem Bláhou, Pavlem Diasem a Jiřím Sozanským. Doslov Jiří Přibáň, Mladá fronta, Praha, 2013, 240 s.

Jak myslet…..umění je kniha velmi zajímavých rozhovorů publicisty Karla Hvížďaly se šesti umělci. Vnímavý tazatel se ptal jednoho básníka, typografa, dvou fotografů, malíře a sochaře, kteří současně jsou i pedagogy, emigranty, ale i jednou generací hybatelů české kultury – součástí kulturní identity národa, a především lidmi se svými osudy a názory. Publicista rozkrýval jejich životní příběhy a také se snažil nahlédnout do jejich tvůrčích pochodů a myšlenek. Ponořil se do myšlení o umění. A spolu s portréty osobností, jakoby samovolně, vyvstal i obraz pohnuté a vyšinuté doby poloviny minulého století, svázané totalitním režimem, a také doby porevolučního očekávání, nadějí i zklamání – Pavel Dias dodal: „Nemluvím o svobodách, které jsme získali, ale myslím na gaunerismus, zlodějny, nezodpovědnost politiků, kteří nedodržují společenskou smlouvu a sociální smír.“ Jiří Sozanský zmínil, že naší společnosti chybí velkorysost a nadhled: „Vnímám klima ve společnosti, její mravní a duchovní propad a absenci jakékoli vize či ideje směrem k budoucnosti.“

Slovo „dědkovské“ v podtitulu knihy si autor vypůjčil od Ivana Wernische, jenž připravuje stejnojmennou sbírku poezie. A inspiroval se proto, že nejmladšímu z dotazovaných umělců je přes šedesát let a nejstarší překročil osmdesátku. Hvížďala se táže po člověku a hledá jeho osobnost umělce, pouští se do rozplétání tajemství tvorby. Díky tomu, že životní cesty a dílo svých kamarádů zná, ptal se zasvěceně a s ohledem na umělecký a dobový kontext. Nebál se vstoupit na půdu soukromí, pátrat po rodinných kořenech a zázemí, dotknout se víry, vyznání. V textu zaznívají jména dalších umělců, souputníků, učitelů, mentorů a mistrů, kteří měli vliv na tvorbu a myšlení dotazovaných umělců. Ivan Wernisch například vzpomíná na Josefa Palivce a Josefa Hiršala, Zdeněk Ziegler zase na Oldřicha Hlavsu a Josefa Týfu, Claru Istlerovou a Albrechta Adeho, Viktor Kolář vypráví o Anetě a Liboru Fárových, Josefu Koudelkovi a Cornellu Capovi, Václav Bláha se v dialozích vrací ke skupině 12/15 Pozdě, ale přece!, kterou založil s Michalem Rittsteinem v polovině osmdesátých let, pro Pavla Diase byla důležitá spolupráce s Leošem Neborem, Jiří Sozanský reflektuje vztah k profesoru Františku Jiroudkovi, Ladislavu Čepelákovi, Olbramu Zoubkovi… Knihu doplňuje podrobný rejstřík čítající desítky dalších jmen.

Hvížďalova jednotlivá setkání jsou vždy uvozena titulkem: Umanutý kominík řeči Ivan Wernisch; Za všechno vděčím protekci, říká Zdeněk Ziegler; Emigrace, Exil a Echo Viktora Koláře; Žrouni, Řvouni a Srouni Václava Bláhy; Hlubiny paměti Pavla Diase, Depozitář úzkostí Jiřího Sozanského. Každý rozhovor působí na emoce čtenáře rozdílně, jeden například plaše s pokorou vůči životu, jiný se sebejistým nadhledem životem zoceleného muže, všem je však společné bilancování, sebereflexe, ale i moudrost, podepřená bohatými životními zkušenostmi.

Hvížďala jako citlivý tazatel a zkušený publicista dokázal poukázat jak na individuální rysy, přednosti i pochybnosti svých kamarádů, tak zároveň najít mezi nimi společné pouto – touhu po tvorbě, po uměleckém vyjadřování, pravdě a svobodě i navzdory prostředí, z nějž vzešli, v němž prožili většinu svého života a které mělo nesporně zásadní vliv na jejich tvorbu. Viktor Kolář řekl: „Většina lidí, se mi zdá, jde za něčím a skutečné výzvy, které jim svět nabízí, ani nezaslechnou, protože jsou v tomto směru hluší. Dobrý autor si nesmí připustit nikdy ani cenzuru, ani autocenzuru, musí si v sobě vybudovat naprosto svobodný prostor, který mu dovolí fotografovat cokoliv absolutně autenticky. Nebo, řečeno škaredým slovem, pravdivě.“

Autorovi se podařilo i skrze jazykové nuance a vyjadřovací návyky jednotlivých umělců zachovat jejich naladění a navodit atmosféru, v níž rozhovory vznikaly. Fotografie Jana Malého jr. k celkové plasticitě dojmů přispívají. Čtenář může dokonce nabýt i pocitu, že je setkání přítomen přímo – že nestojí na okraji, tak jako se po okraji čili periferii zejména v minulosti pohybovali Hvížďalovi partneři. Téma periferie a centra v uměleckém výrazu této generace, emigrace – exil – identita, důležitost osobní svobody a svobody umění zaznívá opakovaně v každém z dialogů. „Periferie se dotýká něčeho, co už neznáme, na co není vidět při pohledu z centra. Periferie není jen živější, je také tajemná,“ sdělil Ivan Wernisch.

Styčnými body dialogů jsou tak nejen shodné formulace úvodních a závěrečných otázek Karla Hvížďaly, ale právě životní postoje dotazovaných, doslova moudra hodná zaznamenání. Zdeněk Ziegler například vyslovil, že: „Člověk se nesmí brát moc vážně a naopak vážně má brát svou práci. Opačný přístup dělá z lidí nešťastlivce, kteří věčně na něco hartusí.“ A Viktor Kolář ve své kapitole zase dodal: „Základní moudrost praví: je třeba sebe nebrat moc vážně, ale úkol, který před člověkem stojí, je naopak brát smrtelně vážně. To chce ale vědět, že život není o vyhrávání, ale o tom, aby člověk udržel svou linku, šel svou stopou.“ Václav Bláha také řekl: „Umělec, který se bere příliš vážně, stejně jako vědec nebo politik, důležitost ztrácí a je směšný. Člověk by měl vždycky zůstat člověkem a měl by vědět, že je jen člověkem a že to, co umí, je jen jeho schopnost, které si sice má vážit, ale má ji taky sám vážit.“

Šest rozhovorů, z nichž na povrch vyplývají úvahy, otázky a myšlenky, definující zdroje a cesty tvorby a umění, vznikalo několik let. Jak autor v předmluvě píše: „Pracoval jsem jako sochař, materiál jsem ubíral, abych se přiblížil podstatě, což platí zvláště o interview s Ivanem Wernischem, na kterém jsme pracovali přes dvacet let.“ A nejen Ivan Wernisch potvrdil neuchopitelnost a nedefinovatelnost tvorby: „Tvořivý pud, lidská touha tvořit, je iracionální.“ A tak, jak v doslovu shrnul Jiří Přibáň, „díky Hvížďalovým dialogům můžeme vidět životnost umění, které kdysi vznikalo v ,zasutých zahradách‘ a dnes patří k jednomu z konkurenčních kánonů, bez něhož by současná česká kulturní identita nebyla vůbec myslitelná.“

 

 

© Hana Strejčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2000x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce