Khidayer, Emíre: Život po arabsku

Khidayer, Emíre
Život po arabsku

recenze kultura

Rok po úspěchu své první knihy vydala slovenská arabistka a diplomatka Emíre Khidayer i druhou českou knihu s názvem Život po arabsku. Jestliže jsem první knize leccos vytkl, s uznáním můžu konstatovat, že její nová publikace je už většiny nedostatků, na které jsem poukázal, prostá.

Emíre Khidayer: Život po arabsku. Přel. Emil Charous, Mladá fronta, Praha, 2012, 274 s.

Rok po úspěchu své první knihy Arabský svět – jiná planeta? vydala slovenská arabistka a diplomatka Emíre Khidayer i druhou českou knihu s názvem Život po arabsku. Jestliže jsem první knize leccos vytkl, s uznáním můžu konstatovat, že její nová publikace je už většiny nedostatků, na které jsem poukázal, prostá. (Neopovažuji se domýšlet, že by to byla moje zásluha.) Především ji výborně přetlumočil zkušený překladatel Emil Charous, takže se už nejedná o podivný jazykový hybrid, který nebyl ani skutečnou češtinou, ani slovenštinou. Dále už se autorka naštěstí zdržela osobních výlevů, v kterých se vypisovala z údajných křivd, jichž se na ní Arabové a Arabky dopustili. Způsob, jakým píše, má ovšem stále daleko ke stylu akademicky „objektivních“ příruček. Její knihu opět prostupuje emocionální a někdy až patetický tón (knihu píše „pro ty, kteří jsou ochotni pojmout do svých srdcí i jiné“), ale tentokrát v únosnější míře. Na někoho může působit i sympaticky autorčino vyznání: „Všichni ti, s nimiž se znám, patří do mého života a každý je pro mě něčím výjimečný. Každý mě obohatil o konkrétní zkušenost“ (i když se vlastně zase jedná o autorčin vzkaz, ale tentokrát už ne tolik adresný, osobní a bolestínský).

V nové knize Khidayer konkrétně rozebírá jednotlivé elementy běžného života od narození dítěte po svatbu a další obřady přes oblékání, stravování, hygienu, služby, cestování i zábavu. Čtenář se tedy například dozví, proč v jedné arabské zemi údajně na velbloudech jezdí roboti se slunečnými brýlemi (a navonění tradičním parfémem) nebo že v arabských oblastech bylo po smrti člověka zvykem zničit všechny nebožtíkovy věci. Autorčin pohled na arabskou realitu je tentokrát vyváženější, nesnaží se vnímat v ní jen (nebo převážně) to špatné. Dokonce připouští, že v některých věcech by se Evropané mohli od Arabů učit. Uznává například, že „když u Arabů něco voní, tak neuvěřitelně přitažlivě, když smrdí, pak do krajnosti“. Obsáhle se věnuje nejen arabským vůním, ale i plísním, prachu, špíně a odpadkům, přičemž má schopnost postihnout příslušné fyzické vjemy velmi konkrétně, názorně a se silnými účinky pro čtenářovy smysly. Realitu každodennosti přitom dává do kontrastu s pověstí pohádkového Orientu. Tak na adresu Jemenu podotýká: „Po celé zemi Tisíce a jedné noci se povalují igelitové pytle.“

Autorka opět dost kriticky posuzuje islám. Tentokrát ovšem spíše poukazuje na komické aspekty, ke kterým některé muslimy vede jeho příliš horlivé aplikování v denním životě. Někteří arabští muslimové tak podle ní během půstu vyplivují sliny, aby opravdu nic nepolkli, a také věří, že pokud přimějí svoji (nemuslimskou) nevěstu ke konverzi, dostanou za to po smrti palác („vůbec o tom nepochybují“, dodává autorka). Se sarkasmem také popisuje arabské náboženské autority, které mezi sebou závodí, kdo první zahlédne vyčnívající růžek nového Měsíce a určí začátek ramadánu, i když za tím účelem už byly vytvořeny přesné tabulky.

Opět se Khidayer vrací k postavení žen v arabském světě. V černých barvách líčí smutný osud Evropanky, která si dovolí vyjít v plavkách na mořskou pláž: místní pákistánští a indičtí muži ji divokými pohledy začnou z plavek vysvlékat, „což nezřídka dovrší masturbací pod vodou“. Citlivě líčí, jak obtížná je komunikace ve světě, kde jsou muži a ženy, kteří se neznají, separováni. Někdy podle ní úplně stačí, když „zahalená žena doširoka otevře krásné oči a pohltí jimi muže“. Házení očkem nebo mrknutí, v čemž jsou muslimky odbornice, je přitom často jediným prostředkem k seznámení, dodává autorka. Tvrdí dále, že třeba s depilací se Evropané ve středověku seznamovali právě u Arabů. Dnes je prý u tamních žen běžná i depilace celého těla, včetně chloupků na rukách. Sama autorka prý byla dokonce nucena vyslechnout si od některých arabských mužů výtku, že by si měla nechat svoje chloupky na předloktí odstranit. Což ale statečně neučinila: „byly to moje chloupky“.

V předchozí knize se autorka občas vyjadřovala v duchu etnických stereotypů („V mnoha případech jsem potkala Džahrany, kteří byli špinaví a chovali se hrubě“). Tentokrát je tento aspekt zmírněn, naopak samotného Araba autorka definuje až „multietnicky“ a vědomě či nevědomě při tom parafrázuje text antropologa Ralpha Lintona o „stoprocentním Američanovi“. Arab je tedy podle Khidayer „etnický Semita muslimského vyznání s židovsko-křesťanskými proroky, s fénickými obchodními vlohami, čerkesko-slovanskými rysy, popíjející indický čaj nebo etiopskou kávu v tureckém sedu v perském koberci“. Dalo by se ovšem polemizovat: Arabové mohou být minimálně i křesťanského vyznání a s rezervou je asi nutno brát i některá další autorčina vyjádření (třeba o stoprocentní víře v posmrtné paláce) nebo je prostě vnímat jako nadsázku. Každopádně tato kniha může být užitečná pro poznávání Arabů, které je zvláště důležité v zemi, kam se přenesla islamofobie ze Západu, přestože u nás žije jen velmi malá muslimská komunita. V případě Emíre Khidayer jde navíc o seznamování z méně známé perspektivy, řekněme i z hlediska každodennosti či sféry uspokojování základních potřeb, přičemž právě ty jsou všem lidem společné...

Na podobné téma:

Saúdskoarabský Svět knihy 2011

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2075x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce